Santiniho jazyk

Někdy jsi krásná, někdy hrůzná, růžičko vonná, kosatče jedovatý, místo očí sedmikrásky.
Někdy jsi tady, někdy vzdálená, s křídlem zlomeným odletíš do nikam a v mokré trávě ustrneš.
Tu chystáš své zlo, kovový jazyk omotáš stvolem medovým.
Dívám se na tebe, když jsi hodná, jak mi unikáš, šplhám na nejvyšší věž století, vyšší než křtinský chrám.
Chci s tebou být, zelená horo, v očích pět hvězd stromů a pytlácké oko, v ústech ostnatý drát.
Kladrubští koně nás povezou k oltáři
a tam nám kněz světlo rohů sdělí
že vzít se nemůžeme
že
z Vítězného oblouku ňader
vystoupila
socha ze zlata.