Cesta do pravěku

Je to pro mě velký den. Zvoní telefon. Čekal jsem, že ta zpráva může přijít. Každým dnem. Je to to samé místo, byl bych se býval vsadil. Čas, ten už je jinde. Nepředstavitelně jinde. Země zestárla. I já jsem zestárl. Čas klukovin je dávno za mnou. Jen tohle... jsem si zůstal dlužný. Tam, v tom místě, jsme tě ztratili. Hledali tě, ale vrátili se bez tebe. Tolik pláče bylo... Zatím. Zatím našli jen pěknou řádku zkamenělých trilobitů. Ale teď - ten telefon. Nic takového prý ještě neviděli. Vím, že musím hned přijet. Vím, že tě znovu a naposledy uvidím, zkamenělý Jiříčku.

"Kluci, podívejte na ty ptáky tam v dálce, ti mají ale divné zobáky!" zvolal Jirka a vyskočil, až se pramice divoce rozkývala. Tonda se natáhl a strhl ho zpátky na lavici.
Pozornost všech se ale zaměřila tím směrem. Jeden z podivných ptáků se oddělil od hejna a vydal se směrem k loďce se čtyřmi dobrodruhy.
"Vidíte ho? To mi nepřipadá jako pták," ozval se opatrně Petr, "oni vůbec nemají zobáky, ale sosáky. Jsou to komáři!"
"Prakomáři," dodal Toník a ošil se.
Prakomár byl stále blíž a hoši nervózně sevřeli pádla.
"Kluci, radši odtud zmizíme," zašeptal Petr tísnivě.
Všichni rozhodně souhlasili.