DMD č. 5. pro 5. 4. 2021. Téma: Jako vejce vejci

Povídám jak vejce vejci,
nechme toho, milý strejci.
Zanechme těch věčných vád,
o kvalitu čokolád.
Včera v telce šla reportáž a já dospěl k poznání,
nastává čas Velikonoc, brzy budem sežráni.
Pějme ódy stvořiteli, vynech projev útočný,
poděkujme za svůj původ nevzejitý od kvočny.
Místro stroje vyplknout nás mohla řiťka ptačí,
to ti, doufám, jako důvod ke smíření stačí.
Slepičí maj aspoň vizi, že z nich bude kuře,
ta ostatní jsou důkazem, že může být hůře.
Kdybys ještě pochyboval, dám ti příklad vejce,
které celý život tráví v šourku Billa Gejtse.
Radši ať mě zblajzne hmyz,
než mít věčný kulohryz.

Jednou se Lan Xichena zeptal, jak ho poznal. Nosil teď jinou tvář a jiné tělo. Wei Wuxian byl před svou smrtí vysoký, se širokými rameny a ostrými lícními kostmi. Mo Xuanyu byl podstatně menší, štíhlý až hubeny, tváře jako růžičky, které zdědil po svém biologickém otci.

Byl to snad ten samý smích, ta stejná jiskra v oku? Prsty tančící po flétně? Ty róby v podobných barvách, kombinaci rudé a černé? Jeho vlastní bratr ho odhalil podle strachu ze psů.

Lan Xichen mu odpověděl: "Poznal jsem to na tváři svého bratra. Usmál se na tebe stejně, jako se smál na něj."

"Dveře se otvírají." Hlas ve sluchátku inspektorky zachrastí.
"Čekejte na znamení." odvětí s pohledem upřeným na Královskou tiskárnu cenin.
Stovky ostřelovačů míří zbraněmi jediným směrem.
Čas jako by se zastavil, jen velká železná vrata dokončují svůj pohyb.
Ze tmy se vynořují ve dvou řadách asi tři desítky osob v červené kombinéze se samopaly a puškami a rozestupují se nad schody.
Na hlavě mají kapuci, na obličejích masky a míří do davu.
"Salvador Dalí?" vydechne inspektorka zatímco v uších neodbytně slyší: "Všichni jsou stejní! Žádám rozkazy! Co máme teď dělat? Inspektorko!"
"Ruším akci."zničeně vytrhne sluchátka z uší a vyběhne ven.

„To se dělá? Čmárat po stole?! Styď se!“
Slzy na krajíčku.
„Říkám "styď se", ne "plač",“ vysvětluji unaveně.
„Co to je "styď se"?“
„To je, jakože to není hezký a příště už to neuděláš.“
Hluboké zamyšlení.
„Já se nebudu stydět!“ rezolutně odkráčí a z dětského pokoje ke mně vzápětí dolehne: „Jáchyme, padej se oblíknout, hybaj!“
Doběhnu ještě včas, abych zabránila sestrovraždě, ač agresivní emoci rozumím. Ale co naplat? Když má jedna za otce prezidenta vesmíru a za bratra krále světa, bodejť by nebyla trochu panovačná. Ovšem vázat jí střevíček teda nebudu. Ani mě nehne, tyranko. A okamžitě nech toho pláče!

Myslím, že to zná každý rodič. Sotva se dítě prvně dostane na svět a je trochu k světu, všichni, a tím nemyslím jen příbuzné, ale všechny lidi, které člověk zná, začnou přemýšlet, komu z rodičů se dítě podobá.
U nás to nejdřív bylo velmi nejasné. A děti se mění každý den, takže posuzovat, komu se podobá, je úplně mimo mísu.
Všichni sousedi říkají, že je "celej tatínek", což mě strašně štve, jelikož to říkají jen proto, že dítě zdědilo tatínkovu enormní hlavu.
Kdo někdy viděl mého tátu, případně moje nebo bráchovo fotky z dětství, by to nikdy neřekl.
Můj Keksík!

„Ježiši Kocoure kde zase seš? Měli jsme se sejít v kinosále před půl hodinou! Kryťák už to tam stihnul šestkrát vyšůrovat! Chceš aby se zase vzbudil Rimmer?“
„No, kino je jasná společenská událost, která si žádá kulturní oděv. Takže mám konečně příležitost vynést svůj šedý oblek. Jenom se nemůžu rozhodnout, kterou zvolit kravatu.“
Lister nevěřícně zíral na osm oranžových kravat.
„Kocoure, vždyť jsou všechny úplně stejný!“
„Jak to můžeš říct?“ zaječel Kocour a začal ukazovat: „Mandarinková, lososová, měděná, skořicová, hořčičná, zázvorová, mrkvová a jantarová.“
Ve dveřích se objevil Rimmer.
„Báječné, tady jste. Pojďte, promítnu vám osmihodinový dokument o telegrafních sloupech.“

Milý Tasemníku,

to, co píšeš, je nejen naprosto hloupé, ale i podvratné. Nepokoušej se Ty, nedochůdče, poučovat profesionála, jako jsem já. Je to trapné a ubohé.
Lidé ve skutečnosti vůbec nejsou rozdílní. Jsou si podobní jak vejce vejci. Jen Nepřítel jim přiznává tzv. individualitu a možnost činit svobodná rozhodnutí. Nepřej si, aby se někdo dozvěděl, že tady po pekle operuješ s Jeho myšlenkami. Jestliže někteří pacienti neskončí u nás, není to tím, že by se od sebe lidé navzájem nějak lišili, ale neschopností vás, mladých ďáblů. Hlavně že nikdy nešetříte časem, abyste pro svá selhání hledali výmluvy.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

„Podívej, těch vlásků. Babička Libuška taky měla takové háro. Ale to je zajímavé, její bratr ten ti, člověče, neměl vlasy skoro žádný.“
„To jsou kukadla jak zrcadla, po tatínkovi. Ten se vám povedl. Celej ty.“
„Hele, jak má ten nosánek nahoru. Celá maminka. Počkej, ukážu vám fotky, když byla Lída malá.“
„Takový dlouhý chodidla. To jsem ještě neviděl. Měli byste ho nechat zkontrolovat, jestli nemá plochý nohy. Co já se s tím natrápil. Málem mě nevzali tenkrát na vojnu.“
„Podívej ty uši, kámo. To jsou plachty. Přesně takový slechy měl ten pošťák, co u vás před Vánoci doručoval. Hehe.“ VOLE.

„Vy jste ale krásný holky, podobný jste si jak vejce vejci. Vypadáte jedna jako druhá, určitě budete dvojčata“ ozvalo se od vedlejšího stolu, odkud si mě prohlíželo jakési individuum v značně podnapilém stavu. Horší bylo to, že se oči všech v krčmě zaměřily na mě.

„Ještě mě někdo pozná,“ mumlala jsem si sama pro sebe. „Moje portréty visí po celém knížectví i s odměnou pro toho, kdo mě přivede zpátky domů. A ten ožrala na mě, knížecí dceru, upozornil všechny.“
Celou situaci řeším jednoduše. Se slovy „tady máš za nás obě,“ vrazím opilcovi dvě facky, sednu na koně a odjíždím.

Tyros se spokojeně díval na klidně se cpoucí nováčky.
Idyla však trvala jen chvilku.
Začalo pošťuchování, krádeže jídla a skončilo to hádkou.
Kapitán se marně pokoušel obnovit pořádek. Vypukla rvačka. Tyrosovi nezbývalo, než volat o pomoc.
Mimas a Gwen vtrhli do jídelny.
„Ty zleva, já zprava."
Oba se vrhli na klubko peroucích se Jangů Fettů.
„Kixi, Seve, Zero!“ křičel Mimas jména a neomylně tahal vlastníky z pranice ven.
„Dřímale, Bručoune, Mrzoute!“ co jméno, to jeden Silou vyhozený mládenec.
V několika vteřinách bylo po všem.
„Já vám tak závidím, že je rozeznáte,“ řekl zničený Tyros.
„Neboj, až dospějou, rozeznáš je taky.“