DMD č. 5. pro 5. 4. 2021. Téma: Jako vejce vejci

Vytřeštil oči a v nich se zračila hrůza a šok.

Před chvílí položil pár malých stolních hodin vedle sebe. Oba kusy naprosto stejné. Ciferníky nádherně intarzované perletí, z prvotřídního stříbra a nahoře každého postavička.

Vlevo mladík. Vpravo mladík.

Na vysokém čele mu vytryskly krůpěje potu. Kde je slečna? Na jednom mělo být děvče!

Podívám se ještě sem, řekl si v naději, že to je jen zlý sen.

Moje značka! To snad ne! To jsou přece moje padělky! Jak je to možné? Sám jsem ty originály vyměnil!

Jako blesk ho osvítilo a bezvládně se sesul do křesla. Někdo o tom ví...

„Jako vejce vejci co ? Vejce vejci nic neudělá. Když se vylíhnou ptáčata, to ano, ptáče ptáčeti i na hlavu vleze, ale vejce? Vejce jsou v pohodě.“
„Je to nějaké lidské úsloví,“ usoudil myšák. „Jako třeba vrána vráně.“
„Vrána vráně co?“
„Oči nevyklove. Myslím.“
Sovátko se načepýřilo.
„Řeklo bych, že si lidé vrány idealizují,“ řeklo upjatě. „Správně má být: vrána živé vráně oči nevyklove.“
„Jde o podobu,“ vysvětloval Myšák. „Podobní jako vejce vejci.“
„Copak vejce jsou si podobná?“ užaslo Sovátko. „Vejce jsou malá, velká, modrá, hnědá, kropenatá, žlutá… co si ti lidé vůbec myslí?“
„No,“ pokrčil Myšák rameny. „To je záhada.“

"Dobrý den, přišel jsem podat přiznání. Zkouknete mi ho, prosím?"

Tak slušný člověk se nikdy neodmítá, tak se zvedám ze židle a beru do ruky podávané přiznání.

"Ale vy máte špatný formulář," usmívám se a sahám za sebe pro správný.

"Jak špatný?" směje se rozpačitě pán. "Podívejte, rodné číslo, jméno, adresa, kontakt. Vždyť je to nemlich to samý."

"Tak teď jste mě dostal," směju se. "Jenže já vážně nemám ráda růžovou barvu, ale takovou modrozelenou."

"No a co s tím teda uděláme?" ptá se poplatník.

"Já vám s tím pomůžu," ukazuji na židli, sedám si naproti a začínám pročítat podklady.

Na stole ležel košík plný barevných, malovaných vajec. Každé bylo jiné a přece byly stejné. Vejce vypadají všechny stejně.
Mé vejce leželo nahoře v košíku, bylo obarvené na červeno a černě zdobené. Přišlo mi jedinečné, jediné mezi stovkami jiných. Sebrala jsem ho z košíku a utíkala ukázat svůj výtvor mamince. Běžela jsem po chodbě a schodech, ale o poslední schod jsem zakopla. Letěla jsem na zem a snažila se zachránit své vejce. Dopadla jsem, ale přímo na něj. Celé popraskalo a rozmačkalo se.
Po chvíli jsem domalovala jiné, stejné a došlo mi, že všechno může být stejné a jiné zároveň.

,,Jdete se zapsat do první třídy?´´ zeptala se paní učitelka a koukla na mě.
Maminka kývla, chytla mě za ruku a vláčela mě do třídy.
Tam čekala paní učitelka jiná, vlasy už měla šedivé.
,,Ty musíš být Nováčková! Chodí sem i tvůj brácha Fíla, viď?´´ radostně zavýskala.
Zmateně jsem na ni koukla a zamračila se.
,,Jak jste to poznala?´´ usmála se maminka.
,,Kdybych Filipa neznala, možná bych si i myslela, že to jsou dvojčata.´´
Nesnášela jsem, když tohle lidé říkali.
,,Jsou si velmi podobní...jako vejce vejci.´´
Spiknutí a zrada.
Vstala jsem a utíkala pryč. K téhle paní učitelce nenastoupím.

Zatímco se ostrované zabydlovali, Doktor se domlouval s TARDIS. Chtěl své stádo společníků překvapit.

„Nech dvě ženský pohromadě a máš jistotu, že přijdou třikrát později, než kdyby byla každá sama…“ pronesl Greg, když se v hlavní místnosti objevily Margaret s Lisou.
„Chyběly jsme ti?“ zamrkala na něj Margaret.
„Připraveni na dobrodružství?“ přerušil je Doktor dřív, než se rozjedou.

TARDIS nabídla pohled na přibližující se seskupení.

„Ty jsou maličké!“ nadchla se Ginny.
„A oválné. Myslel jsem, že planeta musí být kulatá,“ divil se Ray.
„Tolik a všechny stejné. Nádhera,“ jásala Hermiona.
„Každý se usadíme na jedné a bude klid…“ zakončil Severus.

Kukačka se opatrně rozhlédl po nákladovém prostoru. Nikde nikdo. Pokračoval tedy dál, táhnouc za sebou přepravní vznášedlo.
Kukačka mu říkali pro způsob, jakým pašoval kontraband. Řídil se heslem: "Nejlepší pašerák je člověk, co neví, že něco pašuje."
Navíc se nemusel spoléhat na lidi tak nespolehlivé, jako jsou "profesionální" zločinci. Prostě nenápadně přidal pár beden a v cíli si je tiše vyzvedl. Kdyby je odhalili vojáci, Kukačka přijde o zásilku, ale nikdo ho nemůže udat.
Došel k haldě hliníkových beden, na chlup stejných jako ty jeho. Uchechtl se. Trefil správný model.
Stačilo někam zašoupnout těch pár svých a nikdo nic nepozná.

Do kostela přiklopýtali ráno. Rozcuchaní, ušpinění od popela, ve vlasech slámu.
„Podívej se na ně. Člověk by nevěděl, který z nich je ten padlý,“ řekl sv. Kryštof.
„Jak dvě zmoklé slepice,“ přisadil si sv. Matěj.
„Vy ste taky jeden jako druhej,“ ohradil se Petronel.
„My jsme k rozeznání,“ nadhodil si Matěj sekeru.
„Protože máte atributy. Lidi by si vás jinak pletli.“
„To si je pletou i tak,“ zamumlal Uriáš.
Kryštof se ušklíbl. Matěj na čerta vyplázl jazyk.
Uriáš si vykasal rukávy.
Rvačce zabránilo pohoršené odkašlání od mariánského oltáře.
„Máte štěstí,“ zahrozil čert pěstí, pak popadl Petronela a vykráčeli z kostela.

Velké obracení v hrobech na dušičky nenastalo, neb souboj Úsvitu památky zesnulých se Soumrakem soumarů skončil plichtou; svízel tkvěla v tom, že e-ekoapodeveloperská koalice nainvestovalo příliš mnoho sil a papírků, aby se nechala odstavit vůlí lidu. Osloveno bylo samozřejmě vícero poslanců, nejrychleji se však upamatoval Sváťa Somr, který po nabídce, která šla odmítnout, seznal, že vlastně není úsviťák, nýbrž soumračník.
„Podívej se do svého srdce,“ vyzvali jej biskupové.
„Já se dívám zásadně jen do zrcadla,“ nenechal se rozhodit přeběhlík, „a stále tam vidím starého dobrého sebe. Podobá se mi jako vejce vejci.“

Projekt e-Hřbitovů měl zelenou; z mrtvol krev neteče.

“Jak jde autoškola?” zeptal se mladý spisovatel své Múzy.
“Výborně, jen ty značky... Hrůza! Jsou si podobné jako vejce vejci.”
“Na to ti neskočím, Marie.”
“Pfff… Dobrá, jen žertuji,” přiznala s úsměvem. “I když trochu umělecké kreativity by jim neuškodilo.”
“Ale ty jsi múza zaměřená na literaturu…”
“Hmm...” Zamyslela se. “Značky v literatuře říkáš? Pozor hrubky, Úsek nekonzistentního stylu, Zákaz patosu, Přikázaný směr vyprávění...”
“A dopravní policii by nahradila policie literární.”
“Ano!” Zatetelila se radostí, pak se však rezignovaně ušklíbla. “Jenže to by Lady Lestrade skončila v base na doživotí.”
“Kdo?” zeptal se Filip.
“Ále.” Mávla rukou Múza. “Tu neznáš.”