DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

Jsem opět v patu
začal jsem si z toho ohryzávat patu
do ucha si strčil vatu
a teď se nemůžu narvat do šatů

Jsem totiž zcela mimo
včera nám dělali nové lino
naleju si teda víno
a udělám domácí kino

S vínem v ruce motám se v kruhu
snad mi to víno půjde k duhu
jak vymanit se z toho dluhu
tohle je problém nového druhu

Zakopl jsem a patu si narazil
shodil míč, ten se odrazil
letěl vzduchem, pak se v rohu zarazil
cestou však kousek sošky urazil

Ležím tu a nevím, co dělat mám
jsem tu zcela sám

Cvak.
Rána nevyšla. Ivan se zoufale podíval na svou zbraň. Zavřel oči a očekával nevyhnutelný konec.
Nic.
Kável nevystřelil. I jemu selhala zbraň.
Ivan vytáhl dýku schovanou pod mikinou, Kável zpoza opasku mačetu. Velmi neochotně se dva soupeři k sobě přibližovali. Neobratně si hrozili svými ostrými zbraněmi. Ivan se napřáhl k útoku, Kável zběsile a hlavně strachem švihal mačetou.
Tu Ivan zakopl a vrhl se vpřed. Zabodl svůj nůž hluboko do břicha Kávela, který ho naslepo sekl mačetou. Zaklínili se do sebe, na místě mrtví.
"Remíza," posteskl si zlord.
"Už mi docházejí sluhové. Takhle tu sázku nevyřešíme," podotknul chladně druhý.

Tomáš R. setřel z obličeje mimořádně lepivou pavučinu a mimoděk se rozhlédl. Ve sbírkách vládl podezřelý klid, dokonce i obvyklé zvuky, které v depozitáři slýchal zněly tlumeně. Potřásl hlavou a uviděl Ji.

Královnu.

Stála asi pět metrů od něho. Nehýbala se a v očích jí svítilo překvapení a zlý smích. To však Tomáš neviděl.
Stáli proti sobě. On nebyl schopný udělat krok, ona se hýbat nepotřebovala. On strnulý jako kolouch ve světlech kamionu, ona nehybná jako žulový blok. On odmítal uvěřit, že je skutečná, ona v to věřit nepotřebovala.
Do pohybu se dali ve stejný okamžik. Krok, dva, stále sladění.

Jezdíval jsem tam jako student, nebylo kam jinam prchnout z letního Petrohradu. Zamiloval jsem si stinné lesy, starý dům i ji, drobnou, milou osůbku. Nikdy se neprovdala, pečlivě ale opatrovala portrét muže s licousy.

„Porfej Parmenovič,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Milovala jsem ho a on mě. Jeho otci jsem nebyla po chuti, ten můj zas nechtěl vyplatit věno… Nebylo řešení pro nás dva... Pak přišel s tím, že si chce vzít statkářovu dceru.“

„A vzal?“

„Kdepak, nikdy mě neopustil. Byla jsem mladá a silná,“ rozesmála se.

Když s podzimem do lesů padne chlad, v uších mi zvoní to stařecké chichotání.

„Co tě k nám přivádí, starosto?“ usmál se Vašek na Adama Procházku.
„Vaše kozí mlíko, žena říkala, že je dobré na pleť.“
„Má pravdu,“ přikývl Vašek. „A hele, když už jsi tady, nemohl bys popohnat toho Smrčka? Víš, jak jsme tu měli ten incident. Houba s tím nic nedělal, Smrček taky ne. A to jsem ho v hospodě prosil!“
Starosta si povzdechl. „To ti, hochu zlatá, slíbit nemůžu. Víš, obec má na kraji žádost o dotaci na kanalizaci. Potřebujeme ji jak sůl. A leží na stole víš koho? Smrčkova otce. A tomu, jak někdo sáhne na synka... Promiň, to nepůjde.“

Ráno ji zastihne úplně nepřipravenou a k rozhodnutí o nic blíž. Srdce jí říká něco jiného než rozum. Netuší, co se s NIMI děje, ale je si jistá, že by dokázala pomoct. Jenže je pod drobnohledem, dobře to ví, a i kdyby se dokázala zbavit svých nohsledů, nevyhne se těm, kteří jsou s Karlem. Přišla by o všechno, co celý život budovala. Celý život po Viktorovi. O ten před ním přišla dávno. Co jí pak zbude? Ale musí, ne?
Jenže... Karl s Česťou by jí řekli, ať se na to vykašle. Že oni za to nestojí.
Nemůže vyhrát, že ne?

„Tahle písnička je vopruz,“ prohlásil jsem. „Zaprvé se jedná o jasnou propagaci konzumace alkoholu. Na druhý straně je to fakt dobrý marketing, zvlášť když u toho to víno nalejvají, nejlíp někde v moravským sklípku u cimbálu.“

„Chudák Vínečko bílé,“ zareagoval kamarád Pavel, „takhle tu píseň rozebírat. Ty vlastně nabouráváš dědictví našich prapraprarodičů. A co zadruhé,“ dodal ironicky.

„To snad je jasný, ne,“ odpověděl jsem. „Jsou tam dvě ženský, jedna bílý, druhá červený a dotyčný chce obě. Dovedeš si představit, v jaké patové a neřešitelné situaci se ocitá?“

„Když se na to díváš takhle, ještěže tam není třetí ženská s růžovým.“

Seděla u počítače a bez pohnutí se dívala na monitor, ztracená v myšlenkách.
Ten kontakt jí dal manžel v dobré víře, že jí pomáhá.
Nutriční poradkyně.
Dobrá. Cvičí, jí zdravě, byť pořád o něco víc, než by měla. Nemá zdravotní trable, jen ty psychické. Ty ovšem stojí za to – jsou dny, kdy se na sebe vůbec nechce podívat. Hledá cesty.
Ovšem, jít k cizímu člověku, nechat se vážit, měřit a prozradit mu víc důvěrných věcí, než kolik si je občas ochotná přiznat sama sobě? Připadalo jí to pokořující. Ale prý to funguje.
Ztratí tam poslední zbytky sebeúcty?
Nedokázala se rozhodnout.

„Volám za otce. Potřebuje ukončit smlouvu na elektřinu."
Na základě sdělených údajů si dohledám klienta.
Dodávka má být zahájena za rok. Zahlásím obvyklou odpověď, že na odstoupení od smlouvy bylo čtrnáct dní po podpisu.
„Víte táta tady někomu u dveří podepsal výběrové řízení. Pak mu ještě volal energetický poradce a tomu taky potvrdil smlouvu. A ještě našel smlouvu s Centropolem a všude mu hrozí pokutami za nedodržení smlouvy."
S vědomím, že nesmím radit, jak ukončit smlouvu u nás před zahájení dodávky, diktuji znění výpovědi dle energetického zákona. A přeji si, aby lidi začali konečně brát vážně varování ze všech médií.

Venku je konečně sluníčko a teplíčko. Na tenhle okamžik jsem se těšila celou zimu, brrr, nesnáším chlad a sníh a mrazy, však víte. Takže venku je báječně a to znamená co? Ano, správně, jarní outfit. A na první jarní outfit se nedá použít jen tak něco. Oblečení musí být samozřejmě správně vybrané. Takže to budou ty světle béžové šatičky doplněné koženou kabelkou se zlatem a k tomu nové sandálky. A světle růžová mašle do vlasů. Ale mám takový pocit, jako bych na něco zapomněla. Hodinky? Šátek? Lak na všechny nehty? Nene, všechno je perfektní. Nebo snad...?

Proboha, nemám orašplované paty!