DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

Lid se smál, tančil a radoval. Stromů ubývalo. Někde. Někde se naopak lidé stále měnili na samorosty, a nikdo si již nevěděl rady, co s tím.

Lid krále pomalu neposlouchal, dělali si, co chtěli. Byla tu ovšem část obyvatelstva, která stále urputně věřila, že král je zachrání a situaci vyřeší - vždyť tomu tak vždy doposud bylo. Jiní tvrdili, že krále již dávno prokoukli, že je to zbabělec a lhář.

Král sám seděl na svém zámku, obklopen svými rádci, a všichni si lámali hlavy. Katastrofa neposlouchá, lid neposlouchá, vše se mele páté přes deváté, není cesty kudy kam, a skutek utek.

“Vždyť mě přemístili. To je vždycky začátek akce, ne?”
“Ty seš ta nová, viď?” otázala se shovívavým tónem B61.
“No jasně!” zazářila. “Já jsem B61-12! Oproti vám mám ještě přídatné zabezpečení, polohovací křídla a navigační systém!”
“Hustý,” odtušila B61.
“Takže mě převezli ze Států na německou základnu. To přece musí znamenat, že se něco děje, že jo? Kdy nás asi nasadí do akce?”
B61 pobaveně zavrtěla hlavicí. “Pravděpodobně nikdy.”
“Cože? Chceš říct, že do nás narvou miliardy a pak nás prostě uskladní?”
“Hra s jadernými zbraněmi není žravá dáma, kočko,” ušklíbla se B61. “Jsou to šachy, kde je permanentní pat.”

Kráčí si to takhle hrdina po bitevním poli, jasné zlaté vlasy mu vlají ve větru, svaly mu hrají na odhalených ramenou, jeho prsní plát se třpytí odlesky světla, zem duní pod jeho majestátními kroky, jednou rukou se ohání plamenným mečem, druhou rukou palcátem - no dobrá, to už je možná trochu moc. Každopádně je skvělý a sexy. A nepřátele padají jako mouchy, kdekoliv se ukáže a ošklivě se zamračí.

Na našeho hrdinu ale číhá jedno nebezpečí.

Ejhle, lučištník! Co to dělá?

Míří... na hlavu?

Na srdce?

Na břicho?

Ne! Asi neumí pořádně mířit, chudáček.

Auuuuu! Hej, to bolelo! Co to -

BUCH.

,,Zarezervoval jsem stůl v tý luxusní restauraci. A pak pojedeme ke mně."
Zapochybovala jen na chvilku. Vždyť co by se mohlo pokazit? Pavel je na služebce. Do týhle restaurace ji stejně v životě nevzal, takže tu ani nemůže potkat nějaké jejich společné známé.

Vlastně se s manželem tak odcizili, že si už ani nepamatovala, kdy spolu naposledy někde byli. Jediné, co ho zajímalo, byla práce. A jestli je večer doma večeře. Pff.

Vstoupili a čekali na usazení. Za nimi vešel další pár.

,,Andreo...!"
,,Pavle?"
,,Co tu děláš? A tohle je kdo?"
,,A kdo je ona?"

,,Dobrý večer! Stůl pro čtyři?"

"Touhle bránou se dostaneš na místo, odkud pocházíš, ale jen za určitou cenu," řekli bratři.
"Nejde to jinak?"
"Musíš si zvolit, příteli," řekl Michal. "Jiná možnost není," doplnil Honza.
"Nemohu ti donést tu květinu..." mumlal jsem nerozhodně.
"V tom případě navždy zůstaneš vězněm tohoto světa a už nikdy nebudeš moci odejít."
"Ale pokud odejdu, tento svět zanikne a všechen lid zemře."
Na obloze se objevila záře. Bratři dál klidně seděli na svých židlích.
"Cožpak jsi neslyšel píseň o bratřích, ve které se zpívá, že jeden bratr uloží květ ke spánku a druhý bratr jej opět probudí?" usmál se upřímně Honza.

Zajistil dveře, ale sotva sestoupil těch pár schodů dolů, doktorka Machatá se mu vytrhla, vyjekla a spadla na schody. „Kde to jsem?!”
Oblouznění mysli očividně vyprchalo.
„Přece jsme se domluvili, že ti ukážu sbírku svých chlupáčů,” zkusil to ještě sametovým hlasem.
„Ježíši Kriste!” zaúpěla. „Pusť mě ven, úchyláku!”
Kdyby se její proslov spojil dohromady, zněl by pro Syna Božího značně urážlivě. Ale i tak účinkoval - opět ležel v rakvi!
Zavrčel. Skočil po ženě a strhl ji ze schodů.
„Ježíši Kriste, ne, ne!”
Proč si usmyslela drmolit zrovna tohle!
Znova ji strhl ze schodiště a znova ležel v rakvi. Co teď?!

Nebyla to záviděníhodná situace. Blonďák a brunet, oba ozbrojení. Souboj ve skladišti. Nedokázali jeden druhého zasáhnout. Pak se ozval skřípavý zvuk.

„Tvý gorily to tady zamkly,“ ušklíbl se Čech.

„Říše prohrává, vaši vojáci zahánějí naše. Kdo myslíš, že to odskáče?“ Němec zafuněl.

„Knírač by se zbavil mazla? Tomu se mi nechce věřit. Ví, že tě nemůže zabít?“

„Jsou horší věci…“

Podle zvuků zvenčí to vypadalo, že se vojáci chystají sklad vyhodit do povětří.

„To nemá řešení,“ zaprskal Němec. „Vyznáš se tady. Dostaň nás odsud.“

Nepřítel měl pravdu. Účty si mohou vyřídit, až budou v bezpečí. Společnými silami rozbili okno. Přežili.

Denní hlášení proběhlo standardně – včerejší zátah dopadl nad očekávání, při akci zemřeli dva civilisté, Mudlovské divadlo dosud nebylo objeveno.
„Co Lestrange? Pořád doma s děckem?“
„Celou noc strávil v pánském klubu. Opil se a obtěžoval tanečnice,“ odvětil Moody věcně. „Vykřikoval, cituji, ‚Ta kurva mi zničila život.‘, ‚Píchá mudlovskou špínu.‘ a ‚Nasrat na odboj.‘“
„Zajímavé.“

Rabastan byl na mrtvém bodě. Sledovali ho, takže se nemohl připojit k Výboru (asi by ho stejně poslali někam), zároveň ale neměl důvěru druhé strany (proto to sledování). Když rozmluvy s náhodnými lidmi na zastávkách nepomáhaly, rozhodl se změnit taktiku. Vplazí se zpátky do tchánovy přízně...

Miloval pocit hebkosti a sametovosti, hladkost a jemnou vůni po fialkách, vanilce a máslovém ležáku.
Stále však nemohl docílit toho, aby… Zatraceně! Proč mu to nejde?! Vždyť je přece kouzelník.
Co kouzelník! Největší kouzelník dvacátého století! (Možná i devatenáctého, promiň, Gellerte).
Bohužel, nikdy nepatřil k lektvaristické špičce.
Nejspíš do té emulze neměl přidávat celou pintu máslového ležáku… Jenže copak mohl tušit, že výsledek bude smrdět jako zkažená vejce? Ba co hůř: že to zjistí až po aplikaci. Jak se toho zbavit?!

„Musíte mne zachránit, Severusi,“ zabouchal Brumbál pozdě v noci na Snapeovy dveře. „Moje paty jsou v opravdu příšerné situaci!“

Avengers si jejich vzájemné náklonnosti všimli dřív než Steve a Tony.

Ti byli příliš zaneprázdnění tím, že na sebe buď štěkali nebo spolu flirtovali.

"Zajímalo by mě, který z nich to vzdá jako první," pronesla Natasha.

"Vsadíme se?" nadhodil Clint.

"Platí."

***
Natasha se rozhodla, že musí něco podniknout. Steve i Tony byli příliš tvrdohlaví na to, aby udělali první krok. Bylo na ní, aby celou tu patovou situaci rozlouskla.

(A sázku vyhrála.)

Proto zvolila osvědčený postup - zamknula je do spíže a nechala je tam tak dlouho, dokud si vše nevyříkali.

A pokud se nepolíbili a neusmířili, jsou tam zamčení dodnes.