DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

Zastavuješ
Už ani krok
Nemůžeš zpátky a nemůžeš dál
Moc dlouho přemýšlels a jenom tak stál
Je pozdě na řeči
Je pozdě na činy
Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny
Je konec zlostí a je konec radostí
Promarnil jsi i tu poslední z možností
Co asi uděláš, když ti nic nezbylo?
Číms dříve pohrdal, teď by ti stačilo
Zdá se, žes uvízl na mrtvém bodě
Nezkoušej hledat smrt v živé vodě
Nemůžeš doleva
Nemůžeš doprava
To, co teď chystá se, je tvoje poprava...
Je to tak? Opravdu?
Divíš se tomu
Jsi v slepé uličce?
Či v bodu zlomu?

Za léta služby jsme toho viděli hodně. Máloco nás ještě překvapí. Tady jsme ale zůstali zírat na prahu a jediné, co nám běželo hlavou, bylo PROČ. A především JAK.
Pan Novák nám ten pohled z koupelny rezignovaně vracel. Ležel ve vaně. Oblečený. Neměl ani škrábnutí.
"Manželka chtěla přilepit ten zasranej podhled. Známej mi dovezl lepidlo ze SAPY, prej spolehlivý. Stál jsem na špičkách. Ta blbost mi vyklouzla z ruky; jak jsem se ohnal, tak jsem na ni šláp. A ujela mi noha. Prosáklo to látkou. A drží to fest."
Některé patové situace končí kožním štěpem. Na zadku, nikoli na patě.

Začalo to rumem. To byla první chyba, kterou si Gabriel uvědomoval.
Druhá chyba byla, že v záchvatu opilecké touhy po spojení s přírodou chtěl přeběhnout přes parkový trávník bosý.
Hřebík zaražený v patě už byl výsledek těchto chyb.
Stejně jako dva kamarádi, kterým to celé přišlo nesmírně legrační.
„Moc se netlemte, jak teď dojdu domů?“ doskákal Gabriel po jedné noze k nejbližší lavičce a kroutil se, aby se podíval, jak zle jeho pata vypadá.
Cameron na chvilku zvážněl. „Je to patálie,“ prohlásil, načež se znovu rozhihňal.
„Jít nemůžeš, zůstat tu nemůžeš,“ přikyvoval smějící se Aurelius. „Je to patová situace, kamaráde.“

Lid byl znechucen zavedenými politickými stranami. Občané se uchylovali k různým životním radostem, každý dle svého gusta.
Přiblížily se sněmovní volby. Průzkumy nenaznačovaly žádný zvrat, tázaní byli zdrženliví a mlžili. První předběžné výsledky byly hrozivé. Tradiční strany se nemohly dostat přes pětiprocentní hranici, maximálně se pohybovaly těsně okolo ní.
Nakonec volební komise oznámila výsledek. Sto křesel ve sněmovně obsadila Nezávislá erotická iniciativa, zbývajících sto Strana přátel piva. Patová situace.
Panu prezidentovi nezbylo, než si na Hrad pozvat předsedy obou těchto stran. A otázat se jich:
"Páni předsedové, myslíte, že se vaše dvě strany budou schopny dohodnout na vytvoření vládní koalice?"

„Tak co s tím provedeme?“ obrátí se policista na matku. „Chcete podat trestní oznámení?“
„No to asi ne.“
„Ale chcete, abychom to vyřešili.“
„No to asi jo.“
Muž frustrovaně zavrčí, pak se s vypětím všech sil usměje. Začíná chápat, proč při nástupu trvali na psychotestech.
„Víte, tak to jsme trochu v patové situaci, takhle to u nás bohužel nefunguje.“
„Ale přece ji nemůžete nechat unášet děti!“
Unaveně přikývne, na chvíli zaváhá, ale pak zvedne telefon a vytočí známé číslo.
„Kláro? Vím, že teď nemáš službu, ale nemohla bys dorazit? Máme tady tvoji matku, asi se v tom důchodu fakt nudí.“

Mše v brněnském kostelíku skončila, lidé pomalu odcházeli. Hynek se ještě zdržel, aby se pomodlil za bezpečnou další cestu. Opřel hlavu o mramorový sloup a přivřel oči. Po chvíli v kostele zbyl kromě Hynka jen mladý kněz. Hynek přímo cítil zkoumavý pohled.
Znenadání kněz přistoupil a příkře pronesl: "Chci s tebou mluvit, ale ne tady. Musím se něco dozvědět. Čekám tě venku!"
Hynkovi zatrnulo. Ostrý knězův pohled a vrásky od nosu k tenkým rtům v něm nevzbuzovaly důvěru. Přesto vstal a zamířil ke dveřím.
Venku však jen zaslechl: Bernarde, pospěš!" a viděl odcházet dva kleriky.
Co teď? Běžet za nimi?

Starých bardů písně
O lásce nám vypravují
O pannách rozmarných
Krutých a vrtošivých

Dnes o rouškách bardi
Písně tklivé nám pějí
Panny přece nevymřely
Ni jinoši jejich milí

Žije jedna krásná panna
Ctnostná pěkně oblékaná
Milého má jako květ
Radost na něj pohledět

Dnes o rouškách bardi
Písně tklivé nám pějí
Panny přesto nevymřely
Ni jinoši jejich milí

Tahle krásná panna
Krutá strojí rána
Milý potom vzdychá
Rána že jsou lichá

Dnes o rouškách bardi
Písně tklivé nám pějí
Panny přece nevymřely
Ni jinoši jejich milí

Rouška roušku provází
Smutek těžko přechází
Dívka je pak trochu zlá
Protože je nešťastná

„Takže nás nějak dostaneš dovnitř, najdeme Kasandra, a zase rychle vypadneme ven?“ ujišťovala se Sara. V teorii to znělo jednoduše.
Paull pokýval hlavou. „To je základní myšlenka. Bude lepší, když to bude tichá akce, které si nikdo nevšimne. Pak už bude pozdě zjišťovat, že jeden zajatec chybí. S Bishem si to vyřídíme jindy.“
„Kdy vyrazíme?“
„Počkat, holka, ne tak rychle,“ zarazil ji Gerel. „Ty zůstáváš tady.“
„Ale šéfe, to přece-“
„Řekl jsem ne, a to je moje poslední slovo.“
Sara bezmocně rozhodila ruce. „Tak já nejdu, ale Amiase berete, i když umí jedno kouzlo a taktak udrží v ruce meč?“

Chvíli jsem se ještě vezlo na pánově kufru a poslouchalo jejich rozhovor, pak jsme se zastavili u velice nesmyslného bludiště vyrobeného z pásek s nápisem “Příjemnou cestu“.
Začali mezi nimi kličkovat a vytahovat papíry, nic pro mě… seskočilo jsem z kufru a doběhlo k běžícímu pásu. Kolem mě projížděla nejrůznější zavazadla, tak jsem si naskočilo taky.
Projelo jsem velkou krabicí, kde mě nepříjemně prosvítili ostrým světlem a když jsem se dostalo ven, tak jsem se jen divilo, proč ty slečny tak ječí něco o tom, že se tam dostalo zvíře.
Seskočilo jsem a nevědělo kam se vydat, doleva, nebo doprava?

Potřebovala bych nové boty. Mám totiž problémy s patama. Bez ohledu na to, jak opatrně boty obouvám či jestli používám lžíci, vždycky je na patách vydřu a pak už pomůže tak akorát nalepit opatěnky, které po čase spadnou. Hrozný patent, fakt. Patrik tvrdí, že u nás všichni v nepaternální linii máme patologické nohy.
Teď už ale hrozí, že když půjdu pro patizón, odřu se tak, že budu muset usednout na patník a pateticky plakat.
Apaticky koukám na web a hle! Moje staré boty v novém provedení. Platím tedy patřičný obnos peněz a těším se opět na paty jako v bavlnce.