DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

Sovátko se marně snažilo usnout.
„Nesnáším je,“ brumlal Myšák, shrbený před monitorem. „Pitomci! Neumětelové!“
Sovátko zavrtalo hlavu hlouběji pod křídlo.
„Rukama si třesou, sami sebe chválí!“
Vláda, hádalo Sovátko. Nebo opozice?
„Co začnou, pokazí. Tragédi!“
Spíš vláda, usoudilo Sovátko.
„Určitě má situaci i ten druhý!“
Cože? pomyslelo si Sovátko.
„Já to nechci vidět!“
„Co nechceš vidět?“
„Pata a Mata! Už nikdy! Ale jeden má situaci!“
Sovátko zamžouralo na monitor.
Zamávalo křídlem a oprášilo ho z nejhoršího.
„Vidíš? Čárka zůstala. Patová! Žádný Pat. Ani Mat!“
„Super,“ zaradoval se Myšák, svalil se do pelíšku a usnul.
Jenom Sovátku už se spát nechtělo.

Zašlo to příliš daleko. Už dávno to zašlo příliš daleko, ale nějakou dobu se v tom plácali, protože nikdy nedali dlouhým hovorům, navíc bylo pořád co dělat – v bytě, na chatě, v garáži, na zahradě, zkrátka jeden se ani na chvilku nezastavil. A tak nějak přirozeně se během dlouhých let přátelství dostali do fáze, kdy jim společná tvrdá práce bez závazků přestávala stačit. Byl v tom ale jeden háček. Pat byla totiž Patricie.

Nadechla se a s kyticí růží a občankou poklekla před Mata. Chvíli na sebe hleděli. Pak nemluvný Mat prolomil ledy: „Páťo, já jsem Matylda.“ A bylo to.

"Počkejte!" vykřikl Gustlík.
"Co je?" zastavil tank Gřeš.
"Je tady nějaká divná stopa, vypadá, jako kdyby někdo šel jen po patách." řekl Gustlík. Všichni vylezli z tanku.
"No fakt, stopy pat, to je ale situace."
"Přímo patová. Jak tohle teda vyřešíme..."
"Bezvýchodná určitě není."
"Byli asi dva." zamyslel se Gustlík nad počtem stop.
"To mají opravdu divné paty. Takové velké. Hlavně ten jeden." divil se Gřeš.
"Zvláštní stopa! Co by na ni řekl Old Shatterhand?" zamyslel se Jenda, který jako malý četl Vinnetua.
"To nevím," odpověděl Tomáš, "ale zaráží mě, že vy nepoznáte stopu paty vojenské boty od stopy hříběte!"

Jsou chvíle, kdy poplatník má jiný názor na výklad zákona. Probíhat to může jak v napjaté atmosféře, tak v klidu. Obojí jsem už zažila.

Překvapivé bylo, že ten "agresivnější" poplatník nakonec uznal, že máme pravdu (respektive, že nemá jak právně podložit, že má pravdu on) a nakonec se vše dořešilo.

Zato s "pohodovým" poplatníkem to bylo na delší dobu. Věděl, že já za nic nemohu, omlouval se mi, ale přesto vše dotáhl přes veškerá odvolací řízení až k soudu. Po třech letech se konečně dočkal výsledku.

A soud potvrdil, že v zákoně se tento případ zapomněl zohlednit.
Překvapuje to někoho?

Policista hlásí do vysílačky:
„Náčelníku, tak jsme na místě činu."
„A jaká je tam situace? Můžete mi stručně popsat, co se stalo?"
„Žena zavraždila svého muže. Celkově pětatřicet bodných a dvě střelné rány. Nakonec mu usekla hlavu a pokusila se tělo spálit."
„Proboha! A jaký byl důvod pro tento hrůzný zločin?"
„Co se nám zatím podařilo zjistit, tak šlápl na podlahu, kterou právě myla, a zanechal na ní ťápoty."
„A kde se teď ta pachatelka nachází?“
„Na druhém konci chodby, přibližně dvacet metrů od nás.“
„A už jste ji zadrželi?"
„Zatím ještě ne, veliteli!"
„A proč?"
„Čekáme, až uschne podlaha!"

Byl starý, zůstal v domě sám. Manželka zemřela dávno, jediný syn se odstěhoval někam daleko.
Pořídil si psa. Vlastně se k němu přitoulal, voříšek, a zůstal s ním. Jednou mu dokonce zachránil život. Když na zahradě upadl, pes vytrvale štěkal, až se přišel soused podívat a zavolal sanitku.
Zvonek. Šel otevřít a tam… „Ahoj, tati. Přivezl jsem ti ukázat tvého vnuka.“
Syn! A s ním chlapeček.
Pocítil obrovský nával radosti. Ale pak…
„Tati, prosím tě, dej pryč toho psa, malý je alergický. Jinak bysme k tobě už nemohli přijet.“
Pes, který mu zachránil život. Vnuk.
Jak by se měl rozhodnout?

"Klička! Smyčka! Patička!" ozývalo se z televize.
Andulky v kleci pípaly: "To je ale patová situace. ​Tamten dává gól patou, tamten vykopává míč patou, aby nebyl v bráně..."
​"Večeře!" zavolala maminka. "A ne, že mi přijdete stylem patička!" dodala.
​"Auuuuu!" křičel bratr.
​"Co je?" zeptal jsem se ho.
​"Kopl jsem se do paty," odpověděl mi.
​Andulky si pípaly: "To tu patu bolelo. Chudák pata."
​Po večeři jsem šel na zahradu si vyzkoušet patičky.
​"Klička! Smyčka! Patička!..."
​"Babočka a mistička," řekla mi maminka, která šla kolem.
​"Auuu!" kopl jsem se - pro změnu - do paty.
​Andulky řekly : "Dnešek vyhlašujeme dnem patové situace.¨

I kdyby dokázal na chvíli neslyšet hučící moře, voda se mu neustále připomíná slanými sprškami, které mu stříkají do obličeje. Radši ale poslouchá hrozivý živel než to bázlivé a horečnaté dýchání z tisíců hrdel, těch tisíců životů za ním, kteří ho pozorují, kteří ho soudí, kteří se o něj opírají a jsou těžcí... A jistě by musel padnout, kdyby ho odraz světla na vodě neujišťoval, že není sám, že mu anděl stojí v zádech a brání těm druhým přiblížit se. A jistě by padl, kdyby ostrý vítr nehnal moře zpět, takže po probdělé noci už nebylo v čem se utopit.

„Můžu spát na zemi.“
„Nebuď směšný, 007, nejsme děti. A zítra musíme být oba v kondici.“

Jenom jedna postel dává smysl, předstírají přece zamilovaný pár. A na spaní vedle kolegy nic není, ostatně spal na pracovní cestě v jedné posteli s Tannerem i Moneypenny a bylo to naprosto v pořádku.

Jenže. Tohle byl Bond. James. S kterým nic není jednoduché.

Q se proklínal. A proklínal Bonda. Proklínal M za tuhle misi.

Ale hlavně proklínal postel, která byla strašně malá. Q sice ležel až na úplném kraji, přesto cítil, jak se jeho pata zlehka dotýká cizích nohou.

Tahle noc bude nekonečná.

“Od Ptáčkovejch stěhujou piáno po starý Ptáčkový,” volá na Adama Kája, nos vystrčený z
vchodových dveří od bytu.
“Zasekli se v mezaninu, jeden stěhovák skříplej u zdi, druhej nemůže zpátky, protože to by byl zase skříplej on. A prej to piáno odšprajcujou leda uříznutím nožiček, Ptáčková ječí, že ať se ani neopováží na ty nožičky šáhnout, že je to
starožitnej kus, a Vomáčka
ze čtvrtýho řve, že by nejradši vzal to piáno sekerou na třísky, kdyby ovšem tu sekeru neměl dole ve sklepě. Ptáčková dál ječí, že zavolá esenbáky a Vozábalová letěla pro domovníka.”

“Takže běžnej domovní standard,” zhodnotí Adam