DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

"Don't even ask," Varric grunted, pulling his papers closer to his chest. What was Bull doing in here, anyway? Shouldn't he be working out or getting beat up? That was probably how he worked out.

"I wasn't about to. Working on a story?"

"And yet you just did."

"Only because you got so defensive!"

With a sigh, Varric pushed the papers back out onto the table. They were all blank, anyway. Bull looked at them, then nodded.

"Writer's block?"

"Worst I've had."

Bull shrugged. "The Inquisition is wrapping up. People are moving on."

"Yeah." He would have to, too. Eventually.

Snažíte se před půlnocí rychle dopsat drabble, když v tom vám totálně zamrzne počítač a jedinou cestou, jak z toho ven, je jeho restartování.

Jednou z otázek, která vám v ten okamžik přichází na mysl je:

„Proč se ten krám zase zasekl?!“

Častou příčinou může být takzvaný deadlock, kdy jeden proces čeká na dokončení operace druhého, která nemůže proběhnout, protože se čeká na dokončení operace prvního.

Bohužel zrovna v případě windows bylo rozhodnuto tomuto problému nepředcházet, ale raději ho pro lepší rychlost systému ignorovat. Tento postup má poměrně trefný název „pštrosí algoritmus“, který bez násilného ukončení procesu neudělá vůbec nic.

"Mami...maminko... já se vyspinkal."
Zatímco spíš, se z postele vedle té tvé ozývá ​dětský hlásek.
"Já se nepočual."
Princ z tvého snu pobídl koně a jen kolem tebe proklusal. Všechno mizí a tobě pomalu dochází, že už jsi zase vzhůru.
Bolí tě celé tělo a rozhodně nehodláš ještě vstávat. Stoprocentně je zase teprve půl šesté, ale na telefon se podívat nemůžeš. Jakmile otevřeš oči, on tě uvidí.

Třeba přestane.

"Maminko," cítíš jeho dech na obličeji, "vstáváme."
Kdy se sem dostal?
Oči ale otevřít nemůžeš.
...
Ticho.
...
Třeba to vzdal.

Nevzdal. Ale i kdyby ano.

Tvůj močový měchýř se zrovna probudil.

Muž ve žlutém svetru opřel o zeď obraz a začal zatloukat hřebík.
Muž v červeném svetru uslyšel rány ze sousedství a zvedl hlavu od knížky. Vtom spatřil, jak mu ze zdi leze hřebík. Neváhal, sebral kladivo a zatloukl hřebík zpět.
Žlutý svetr se sehnul pro obraz, když se mu hřebík odrazil od čepice. Sebral ho a zatloukl zpět.
Červený svetr zatloukl hřebík.
Žlutý svetr zatloukl hřebík.
Červený svetr zatloukl hřebík.
Žlutý svetr zatloukl hřebík.
Červený svetr zatloukl hřebík.
Žlutému svetru došla trpělivost a donesl si palici. Napřáhl se k pořádnému rozmachu a minul. Vzniklou dírou na něj zíral červený svetr.

"What? What have you done to me?" Maddie felt disoriented, as if waking up from a dream that was too real.
The old lips smiled.
"Building a wall around a garden is not the best way to protect it," a voice echoed in the young woman's mind. "It will never be strong enough to push out the wind and yet passable enough to let you feel it on your cheeks."
"Others are doing it."
"Maybe others have palaces instead of gardens."
"But... how do I change that?"
"You don't. You can't. You work with it... or fail."
Maddie's eyes widened.

Je noc. Sedím v koupelně na zemi. Ve čtyři už musím být na tréninku. Jen když na to pomyslím, stahuje se mi žaludek. Nebo je to možná proto, že jsem skoro nic nejedla. V hlavě si promítám, jak mě při minulém vážení zesměšnili, protože jsem nic nezhubla. Ale něco sníst musím, nemůžu na koncertě znovu omdlít.
Už jsem o tom přemýšlela asi milionkrát. Odejít. Vykašlat se na celou svou kariéru.
Ale nemůžu. Zadlužila bych sebe i svou rodinu. Nikdy bych to nesplatila. A jak bych si našla po té ostudě normální práci?
Možná bude lepší, když už se ráno neprobudím.

Petr se nakloní k Jamesovi a nabídne mu čokoládovou žabku.
„Co úplněk?“ zašeptá.
„Já vím,“ povzdechne si James, „asi... by neměl chodit.“
Petr si kouše ret. „Jenomže jenom on ho dokáže zklidnit, když...“
Žabka se sebevražedně vrhá do Remusova kakaa.

*

Sirius se na něj upřeně podívá. Záblesk v jeho očích Jamesovi nečekaně připomene Siriusův původ; obrazy hrdých Blacků dokonale ovládajících černou magii.
„Jamesi,“ řekne, „nenechám ho samotného, ani kdyby mě to mělo zabít, rozumíš?“
James raději nenamítá nic – ani to, že tam pořád bude on a Petr.
„Spíš se bojím, že tě zabije on,“ dodá pomalu.
Sirius jen pokrčí rameny.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď aj len tak, či žinčicu nevaríš, oštiepky nechystáš, parenicu neúdiš.
- Veruže nevarím, nechystám a neúdim. A ty?
- Však ani ja nie. Ale mali by sme, ináč nám predseda nové ovce nekúpi. A tak po piatej slivovici hovoril, že bez oviec nám salaš načisto zruší.
- Jarík môj, a ako to máme bez oviec chystať? Však to ani v Poľsku nevedia. A ovce nám zasa len dve ostali a ani tie som už pol roka nevidel. Ale neboj, predseda salaš nezruší. To by žiadne agrodotácie nedostal.

Situace se vyvíjela dobře. Waldhof jej vzal k Treschlovým znovu na večeři, paní domu se dotázala, zda by s nimi nešel do divadla (měli prý vstupenku navíc). Následně byl pozván na čaj, krátce nato dokonce na oběd. Slečna Lydie k němu sice nebyla přehnaně vřelá, jak se ostatně na slušně vychovanou dívku patřilo, ale jednala s ním přívětivě.
Další neděli doprovázel Treschlovy na výlet na Zbraslav. Kráčel s Lydií vpředu, paní Treschlová s mladší Paulínou pár kroků za nimi.
„Elle ne veut pas se marrier, maman!“ zaslechl dívčin hlas.
Netušila, že už se několik týdnů učí francouzsky.
Základní smysl pochopil...

Mladý spisovatel a jeho Múza seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a propalovali se pohledem.
Na alobalu mezi nimi ležela poslední kostička čokolády.
“Vezmi si ji, Filipe, tahle čokoláda je tvoje oblíbená.”
“Ne. Snědl jsem skoro všechnu. Ty si ji vezmi. Miluješ čokoládu a je pro tebe nová.”
“To není argument. Všechno je pro mě nové,” podotkla Múza.
“Patová situace”
“To tedy.” Přikývla.
“A rozdělit ji je příliš snadné,” nadhodil mladík.
“Souhlasím. Nápady?”
“Možná. O osudu čokolády rozhodne ten, kdo dá tomu druhému během následující hodiny více polibků.
Múza přimhouřila oči. “Nemáš šanci.”

Kostička čokolády zůstala zapomenutá ležet na stole.