Hlas hubnutí

Poslouchala to celé roky – mantru, kterou ONI prohlásili za jediný recept.
V syrové podobě ho s váhou bojujícím ženám rádi servírovali hrubí muži. Bylo zajímavé, že ho takřka nikdy nevztahovali na sebe, i kdyby vypadali jako v posledním trimestru těhotenství.
V časopisech pro ženy se pak ona mantra přednášela ve zjemněné, ale o nic milosrdnější podobě.
Opravdu se to snažila dodržet, ale nešlo to – její tělo chtělo žít. Oč víc tlačila, o to horší byly relapsy, když vyhrál pud sebezáchovy. Kterému nedokázala poručit. Naštěstí… jak zjistila později.
Trvalo dlouhá léta než přišla na to, že je to celé nesmysl.
Nežer.

Nebyla doopravdy tlustá. Byla spíš sošná… svým typem patřila mezi valkýry. Naprosto nemoderní ve světě patřícím vychrtlým ženám!
V posilovně byla třikrát týdně. Matku, hovořící o popírání svého krásného já, ignorovala.
Záviděla dívkám, kterým ve stoji spatném mohl proskočit mezi stehny zajíc. Ona vypadala, že by strhla levou rukou vola. S něžným úsměvem.
Nevěřila si.
Ten den byl v tělocvičně známý borec. Urostlý svalnatý rošťák.
Hubená děvčata na něj uspořádala štvanici.
Ona zjistila zajímavou věc… držel se pořád jen za ní!
Nechápala.
Potom se otočila, když usilovně šlapala na spinningovém kole.
Zíral na ni… a přes klín měl hozený ručník.

Páni, to ta neděle nějak utekla. A hele, začíná mi kvést fialka! Hodná holka. Dnes mi to krásně klape. S bílkovinama a zeleninou jsem tak akorát, krajíček chleba se ráno snese.
Krucinál, kdo hodil do koše na prádlo tu botu? A žvejkací kost! Já toho psa přetrhnu, určitě si zase zahrabal špinavé prádlo do gauče. Ten šílenej trapas, když v něm minule návštěva našla Jendovo boxerky! Chichi, ale zase…mohla to být i moje podprsenka.
Neděle je den odpočinku. Potěšení. Co třeba ten novej zmrzlinář? Byla jsem vzorná. Běhám! Aspoň jednu malou… čokoládovou…
„Jendo?“
„Hm?“
„Co kdybychom si zašli na zmrzlinu?“

Seděla u počítače a bez pohnutí se dívala na monitor, ztracená v myšlenkách.
Ten kontakt jí dal manžel v dobré víře, že jí pomáhá.
Nutriční poradkyně.
Dobrá. Cvičí, jí zdravě, byť pořád o něco víc, než by měla. Nemá zdravotní trable, jen ty psychické. Ty ovšem stojí za to – jsou dny, kdy se na sebe vůbec nechce podívat. Hledá cesty.
Ovšem, jít k cizímu člověku, nechat se vážit, měřit a prozradit mu víc důvěrných věcí, než kolik si je občas ochotná přiznat sama sobě? Připadalo jí to pokořující. Ale prý to funguje.
Ztratí tam poslední zbytky sebeúcty?
Nedokázala se rozhodnout.

Věděla, že ve středním věku jen s běháním a pokusy o vhodné stravování nevystačí. Takže se rozhodla pro jógu.
Klasickou. Se všemi těmi divnými slovy kolem.
Byla přesvědčená, že když najde vnitřní souznění se svým tělem, bude hubnutí lehčí.
Snažila se ze všech sil. Hlas hubnutí výjimečně mlčel.
Jenže pak přišlo to rozdvojení. Zatímco se její tělo snažilo uvolňovat v ásánách, část její mysli se bezuzdě smála občasným plynovým projevům dokumentujícím uvolnění zúčastněných dam.
Zatímco se tělo snažilo relaxovat, odbojná mysl pobaveně hlídala, kdy se ozve první zachrápání.
Vypadalo to beznadějně.
Dokud první záchrápání nebylo její.
Byla na správné cestě!

Vídala je, když běhala kolem. Zdravily se.
Dvě blahobytné staré dámy. Sedávaly před domem, bystrýma očima sledovaly dění a s potutelnými úsměvy ho komentovaly.
Vypadaly šťastně, jako by jim svět nic nedlužil.
Toužila pochopit, kde se bere jejich spokojenost a zjevný nadhled.
Nabídly jí bábovku.
Odmítla.
„To snadno vyběháte!“ zahlaholila ta první.
Snadno? Ona to věděla přesně.
„Jen si, děvenko, jeden kousek vezměte. Pro radost. Za spokojenou ženskou se chlapi rádi otočí a jí pak jde všechno líp od ruky.“ To byla ta druhá
Zaváhala.
Hlas hubnutí řval.
Vlídné oči na ni mrkly.
Radost? Vážně?
Natáhla ruku…
Ach, ta byla!

Eliška byla její hubnoucí kamarádka. Spolu studovaly metody, experimentovaly, stavěly cíle a dobývaly je.
Když se ten den setkaly, byla obvykle veselá Eliška celá dozelena a oči měla plné slz.
Ona se lekla: „Co se stalo?“
„Jsem těhotná! Zase! Takhle nikdy nezhubnu!“
Co na tohle říct?
„Uvidíš, že budeš nakonec ráda! Budeš mít miminko!“
„Bude mi čtyřicet a už mám dva kluky…“
„Třeba to bude tentokrát holčička!“ snaží se Ona.
„Nebo další kluk!“
„Už to manžel ví?“
„Ne.“
Ona bezmocně pokrčila rameny. Pak ji něco napadlo.
„Copak nemáš antikoncepci?“
„Mám! Pilule… ale nejspíš jsou akorát pro veverky. Na mě nefungovaly!“

Byl to velmi významný den!
Dopoledne si koupila šaty, které ji slušely – zvládla i zrcadlo ve zkušební kabince.
Když se strojila do divadla, dokázala se pochválit. Nové šaty, elegantní lodičky, dokonale upravené vlasy, perfektní make-up.
V divadle si to užila. Představení i přestávku… Její muž kráčel hrdě vedle ní, koupili si šampaňské.
Večer…
Políbil Ji už ve výtahu, doma pak pokračoval. Když ji pomalu a nápaditě svlékal, když ji hýčkal rukama i ústy, nemyslela na to, že by měla zatáhnout břicho.
Laskala ho a věřila mu, že chce právě ji a žádnou jinou. Hubenější.
Hlas hubnutí ten den neměl šanci.

Maruška byla její kolegyně.
O něco starší než Ona, její křivky byly o něco… velkorysejší, ale vzhledem si byly hodně podobné.
Ne však v duši – Maruška se totiž odmítla hubnutím zabývat.
Pravila, že má co dělat i bez počítání kalorií. Honička kolem práce a domácnosti obsazené nedůtklivými puberťáky vyžaduje sílu a odolnost, kterou nemůže mít bez dostatečného přísunu živin. A kávy. A čokolády. A občasného frťana. Z toho nemůže slevit, pokud nemá někoho zabít.
Maruška dokonce ráda nakupovala oblečení! Nebála se barev…
Neměla hlas hubnutí? Dokázala ho vypnout?
Ona měla svůj tajný sen.
Až jednou opravdu… vyroste, bude jako Maruška!