žádný

Mnoho legend hovoří o řekách zapomnění. V universitním archivu jsem však narazil na pojednání o řece paměti.
Stráviv zbytek studií rozborem zaznamenaných vyprávění, uspořádal jsem po absolutoriu dalekou výpravu.
Dvacet let jsme propátrávali neprostupné lesy a bádali v odlehlých horách, který z potoků napájejících hlavní proud je ten pravý.
Až jsem ji nalezl. Vysoko mezi oblaky, vrostlou do skal pohoří. Nebyla zdaleka tak mladistvá a krásná, jak jsem ve svojí bláhovosti očekával. Bílé vlasy jí splývaly po úbočí do všech směrů, nepozorovaně přecházejíce v pěnivou vodu bystřin.
Pohlédla mi do očí, pousmála se, uchopila trojici pramenů a začala je plést.

„Koukej, co jsi způsobilo!" osopila se Tramvaj na Zpoždění celá brunátná.
„Já?" urazilo se Zpoždění. „Snad ona!"
Bouračka obloukem odplivla vyražený zub. „Na mě nekoukej," protáhla. „Jestli chceš někoho obviňovat, obviňuj Nepozornost."
„Cože?" trhla sebou Nepozornost. „O čem to mluvíte? Snad ne o mně?"
„Jistěže o tobě," procedilo Zranění. „Kdybys tu... auvajs... nebyla, nebylo bych tu... auvajs... ani já."
„Mě přivedl ten," hájila se Nepozornost, „Facebook."
„Protože tě lajkuju!" zazubil se Facebook. „Lidičky, vidíte tohle? Zjevení! Záhadné postavy všude!"
„Jako přímo přede mnou," zavrčelo Auto.
Personifikace kráčela městem a za ní houstnul dav.
Město i Dav v něm byly taky.

Diář vypadal, že drží pohromadě jen silou vůle; byl naditý k prasknutí nejrůznějšími záložkami, různobarevně trčícími do všech směrů.
Povzdechlo si, nalistovalo 22. duben, zaostřilo na záložku růžové barvy a sáhlo po telefonu. Notně pomlácená Nokia 3510 vydávala při mačkání tlačítek charakteristické trůtání.
"Haló, sourozenče? Hlásím se s vývojem ohledně Rezáče... jo, dneska prohrál v kartách celou výplatu, takže s tou jeho slečnou máš zelenou. A podej mi další inzerát, můj dnešní společník spadnul do kanálu a zlomil si nohu. Dobře víš, že samo vyrazit nemůžu..."
Neštěstí si promnulo oči a odložilo telefon. Ta nesmyslná pravidla mu byl čert dlužný.

Během venčení dostal chuť na pivo, ale pravidla hospody byla jasná: psům vstup zakázán. Než Matěj vstoupil, přivázal bernardýna k chatrnému plotu.
---
Hospodu opustili dva. „Pojď, Matěj, na jednu domácí!“ Nevšímavě přešli kolem psa
a vrávorali na okraj vesnice.
U kontejnerů je znenadání překvapil velký medvěd. Kumpán od piva zdrhl.
Matěj zbledl. „Necháš mě na holičkách?!“
Medvěd se blížil. Vtom doběhl bernardýn. Tahal za sebou vodítko a kus plotu.
Vrčel. Štěkal. Ukazoval zuby. Zvířata se přeměřovala očima. Nakonec medvěd odvrátil hlavu a zmizel do lesa.
Matěj klesl na kolena a zabořil tvář do psí srsti. „Je mi to tak líto…“

Noc čo noc sa vytrácala z rodičovského domu a napriek hrozbám, číhajúcim v okolí dediny, unikala do náručia lesa, k Jazeru duší. Bosá. Neučesaná. Osamelá.
Nebála sa. Lesa nie. Už ako dievčatko vnímala chvenie trávy pod chodidlami, praskot
v stromoch, ale najmä šepot hlasov, prichádzajúcich z hlbín jazera. Cítila duše dávno nežujúcich. Ich blízkosť, pocity a túžby. Stratu i ľútosť. Za tie roky sa stali jej priateľmi a strážcami.
Celé noci prebdela a čakala, či ju navštívi. Jej Emil. Drahý Emil. Veľmi jej chýbal.
Hlbiny zanôtili. Šepot zosilnel. Prichádzala nová duša.
Rozplakala sa. Radosťou i žiaľom.
Nežne zavzlykala. „Môj milovaný...“