žádný

Obloha bez mráčku. Přesto se nad obzorem zablesklo.
Přesně jak by se báli, kdyby k varováním už dávno neotupěli.
Zastavil se a začal počítat.
„Nechej toho a poběž se schovat!"
Mávl rukou a počítal dál.
„Další může být přímo tady!"
„Kuš!"
Dolehlo k nim hřmění. Konečně se nechal odtáhnout.

„Jak daleko to bylo?" zeptala se, když byli uvnitř.
„Nevím. Rušilas mě. Ale nejmíň sedm kiláků."
„Takže tak tři za městem... možná víc..."
„Tam, co je ten muničák?"
Podívali se na sebe.
„Byl."

Teď to prásklo někde hodně blízko. Ale jak blízko, to odpočítat nemohli, protože záblesk výbuchu z krytu neviděli.

3. června Zjistil jsem, že mám na kole pořádnou osmu - další drát v háji. Vzal jsem v dílně hned dva, snad mě Em neviděl. Než jsem dojel do kůlny, zase jsem píchnul. Takže zase výbornej večer. Blbě jsem na to viděl, dochází petrolej. Navíc jsem měl pocit, že kolem něco dupe a funí, snad ježek nebo co. Našel jsem na stolku staré výkresy s nějakými šílenostmi - bicykl, vrtule, různé převody, musel jsem být včera s Kubou pořádně sjetej.

10. června Kolu upadla šlapka. Dost, končím s trávou, začínám šetřit. Už se těším, až si koupím nové a to staré poletí.

Ocelová Máry, 27. května

9:37
Poloha: 50°5'10", 14°23'7"
Kurs: VSV, 67°
Rychlost: 27 uzlů
Počasí: silný déšť
Vítr: západní, síla 3
Plavba probíhá bez obtíží.
Zápis vyhotovil: Zelenovous, kapitán

9:40
Poloha: 50°5'35", 14°23'32"
Kurs: sever, 354°
Rychlost: 0
Čekáme na příležitost.
Zápis vyhotovil: Zelenovous, kapitán

9:48
Poloha: 50°5'40", 14°23'32"
Kurs: západ, 257°
Rychlost: 2 uzly
Střet s nepřítelem pod vlajkou č. 2. Přepad úspěšný. Kořist: 7 ks šperků, 1 tranzistorové rádio, 273 Kčs.
Následně zákeřné přepadení zezadu posilou nepřítele pod vlajkou č. 22. Kapitán zajat, vlečňák těžce poškozen útočníkovým spřáhlem.
Návrat domů. Pokud se podaří.
Zápis vyhotovil: Rudočíro, první důstojník

„Říkáte, že výzkum časoprostorového mostu pokračuje?“
„Samozřejmě. Šlo jen o drobné zdržení.“
„Zdržení? Profesor zemřel. Uhořel doma v obýváku, s celým výzkumem! Dobře víte, že nevěřil systému. Nikdy nic neuložil na síť, ba ani na jediný klíč! Všechno měl jen
v sešitech…“
„To si uvědomujeme. Proto jsme tady.“ Pohlédli na ženu připojenou k monitoru. „Věříme, že ona je řešením.“
„Ona je…?“
„Profesorova asistentka a také největší fanynka. Máme důvěrné informace, že si přečetla celý jeho výzkum. Bohužel leží v komatu, ale ty znalosti tam kdesi jsou.“
„No a?“
„Provedeme sken paměti. Přečteme si její vzpomínky a pak uskutečníme náš cíl.“

Lesana kráčela k proutěnému křeslu. Třásla se vzrušením i strachem. Jako každá rusovláska, jakmile dosáhla šestnácti let, musela podstoupit posvátný obřad. Její kmen považoval zrzavé vlasy za boží požehnání a symbol štěstěny, proto pro ně byly zrzky důležité.
Dav ji uctivě zdravil. Nervózně polkla a sedla si.
Na krku ucítila stařešinové studené prsty. Škubla hlavou.
„Nehýbej se,“ promluvil.
Chytil ji za vlasy, přiložil nůž a začal řezat.

Vlasy padaly po houfech.

Když skončil, byl spokojen. „Služky,“ přikázal, „posbírejte vlasy. Večer je obětujeme bohyni! A ty,“ obrátil se k Lesane, „jdi domů a převlékni se. Dnešní hostina bude na tvou počest.“

„Věčně bys něco kupoval," podupávala blondýna netrpělivě.
Její společník nedůvěřivě převrátil v rukou další meloun.
„Dostaneme se někdy k moři?"
„Tenhle má strup..."
„Prosímtě, dělej! Jsem unavená a je mi horko."
„Taky zespoda bledý..."
„Vnímáš mě?"
Chlapík si konečně vybral. „Nechápu, co ti vadí," bručel, když odcházeli.

Azíz zvedl jeden z melounů k uchu, zaťukal a spokojeně jej podal ke zvážení.
„A mátu na sýrové šátečky," připomněla Zahide.
„Tři svazky máty," poručil si Azíz. „Tak, kam dál?"
„Pojďme se projít. Někam, kde nebudou cizinci."
„To rozhodně." I on měl turistů dost.
Nasedli na motorku a zamířili do kopců za městem.

Posledné hodiny sa nepohol ani o piaď, čo prilákalo pozornosť nejedného lesného živočícha. Od veveričky, ktorá naň pri ukladaní žaluďov do skrýše sem-tam zavadila pohľadom, po chrobáky a operence, ktoré doň hladne dorážali.

Červík ukotvený v kôre starého duba však naďalej nejavil žiadne známky pohybu.
Žiadny útok na neho nefungoval – darmo sa ho pokúšali odtrhnúť od stromu, darmo sa doň pokúšali zavŕtať či zahryznúť. Nie a nie ním pohnúť.
Bolo na ňom čosi... nezničiteľné.

Keď predátori odišli naprázdno, ozvalo sa tiché, ledva badateľné pípanie.
Nadišiel čas.
Červík, jedna z tisícky mimozemských sond, začala vysielať.
Prvá fáza invázie – zber dát – začala.

Zdál se mi dost děsivý sen. Spala jsem v něm a jen jsem se modlila, aby jsem se tam neprobudila.
V tom snu jsem viděla vždy záblesk místnosti a potom sebe jak v ní spím. Po nějaké době, která mi přišla jako věčnost se místnost změnila. Byla jsem v sedmi místnostech a probudila jsem se ve třech. Pokaždé jsem viděla jen záblesk místnosti, která byla pokaždé tak hrozná, že bych ji nikdy nechtěla vidět doopravdy. Ale to bylo ještě nic oproti těm třem, ve kterých jsem se probudila. Po probuzení jsem se v nich procházela a byly to místnosti smrti...

Procházím okolo dubů a na jednom z nich si všimnu červíka. Tenhle druh červa sem ale nepatří. Nežije na dubech ani na jiných stromech. Nevěděla jsem, že na strom dokáže vylézt. Jak se tam vlastně dostal ? Proč by lezl na strom ? Není na něm nic co by potřeboval nebo co by mohl chtít. Tak proč tam je ? Možná se tam dostal, když před někým utíkal, ale spíš to vypadá, že tam je, protože nemohl být s ostatními. Možná, že ho jeho červí rodina odmítla a on šel na první místo, co ho napadlo, protože teď už nikam nepatří. Kdo ví...

Jak starý obraz v černé a bílé
ozvěna chrastícího rádia
odněkud z konce třicátých let
internet přináší zvěsti každou minutou
s věrným zvukem ve vysokém rozlišení

Utkvělý pocit, že je něco špatně
něco naopak
(krom toho, že špatně je úplně všecko)
chřipka přece přichází až po válce

Brzo se bude chleba vážit zlatem
jenže kdo ví, zda podzim vůbec přijde
možná se šílenec stahuje jen proto
aby měl kam hodit jedovatou muchomůrku

Nedokážu psát letos o skřetech
a nemám sílu rýmovat verše
sedím v závětří za Ukrajinou
a vůbec nic mi nechybí

(jedině moje babička,
která se narodila v Irpeni)