Minulost

Při pohledu do hodovní síně byste uviděli dvě postavy sedící vedle sebe na dubové lavici. Jedna s korunou, v honosném oděvu, druhá oblečená prostě. A přece si navzájem podobné.

Kdo by se podíval lépe, uviděl by krále shrbeného, vyhublého a přes úsměv ve tváři ztrhaného. Všiml by si také, že krále ten druhý s hlubokým smutkem v očích něžně podpírá. Možná by nepřehlédl ani malou lahvičku, která už prázdná stála vedle králova poháru.

Jenže tu noc se nedíval nikdo. 

A tak byla korunovace nevlastního bratra zesnuvšího krále překvapením. Zvlášť pro zlou intrikánskou královnu, která měla za pár dní porodit následníka.

„Já píšu strašně profesorsky,“ poposedl jsem si na trávě.
„Ále hovno, ty píšeš brakově a poeticky, ...“ podal mi Macecha brčko.
Příjemně jsem si potáhl.
„Posratá senilita,“ pronesla Nina. Ležela vedle nás a mhouřila oči před sluncem. Nina už byla v rauši. Ale zasloužila si to. Kdo si dokáže představit přepracovanost sester na následné péči?
Slnko jí opalovalo odhalená lýtka a paže.
Okna kláštera za námi jakoby ji pozorovala.

„Nevrátí se,“ tiše zanotovala Nina.
„Nevrátí se,“ přidali jsme se k jejímu nápěvu.
„Tak — je — to!“ dokončili jsme společně.

Přetáhnul jsem bílou kapuci, do čela stáhnul štít a nandal respirátor.

Přestávka končila.

Tak dlouho se ti smějí, až se začneš smát s nimi. Přece ti to nevadí, je to jen sranda, vložka přilepená na vnitřní straně lavice.

Tak dlouho posloucháš tu hloupou básničku o Esmeraldě, až ti začne z pudu sebezáchovy připadat vtipná.

Tak dlouho si zvykáš na smích při tvých odpovědích, až se přestaneš hlásit a snažíš se být neviditelná.

A pak, když se tě po letech zeptají - "Proč nechceš jít na ten třídní sraz? Nebuď cíťa, vždyť už jsou to léta" - tak ty víš, že nechceš, a nepřijdeš.

Protože se ti při pečení těch skvělých cupcaků nějak úplně zapomněla omluvit.