DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

„Konečně sami! Sevři mě ve svém pevném objetí!“ zvolala Yvette a vrhla se Renému do náruče.
„Taky jsem se nemohl dočkat, ty moje křepeličko!“
„Óóóóó René!“
Tu se dveře spíže otevřely a v nich stála madame Edith s košíkem zeleniny. „René, co to tady děláš s tou servírkou v objetí?!“
„Ty ženská jedna hloupá!“ opáčil pohotově její manžel. „Copak nevíš, že Yvette dostala za úkol propašovat na zámek štěnici? Musel jsem zkontrolovat, že ji dokáže dobře schovat.“
„Máš pravdu, René,“ uznala Edith. „Máme všichni štěstí, že jsi tak chytrý.“
„Hlavně teda já,“ zamumlal René a utřel si pot z čela.

Spánku můj milovaný, vysněný, kýžený, v myšlenkách hýčkaný a opěvovaný, jak intenzivně po tobě toužím. Jak nejsem schopná myslet na nic jiného než na to, že až doskládám to prádlo, dopacifikuju ten bordel v kuchyni, dopřekládám poslední z těch otravných popisků a na záchodě a v koupelně radši nerozsvítím, abych tam náhodou nezačala uklízet, že pak si konečně v půl druhé ráno doopravdy lehnu. Složím hlavu na polštář, tak konejšivě měkký, zmatená změť myšlenek se pozvolna promění v počínající sen a já...
... se okamžitě vzbudím, když se mi hned u hlavy ozve zachrchlání a temný hlas z hlubin pronese:
"MÍKO?"

"You're staring." Aziraphale's mouth was hanging open, which in a lesser man would be unappealing. Aziraphale, however, was neither lesser nor man. The angel had been gazing longingly through the window of the small patisserie for what felt like hours but was probably just minutes. Crowley lost track of time, watching him... enjoy things.

"Was I?" Aziraphale's eyes widened, that shade of blue Crowley had never seen anywhere else in Creation. "Sorry, I just haven't seen pastries like that since Paris in the 1800s."

"You're pathetic," Crowley snarled, licking his lips absent-mindedly.

"Well," Aziraphale bristled, "they're delicious."

Yes. He was.

„Pane řídící, to je hrozně těžké," vykládal rozšafně farář, statný třicátník s neméně statným břichem, které sutana zakrývala jen nedokonale. „Ta blízká příležitost ke hříchu. Pokušení tu číhá na každém rohu. U každé farnice!“
Daniel jen zvedl obočí, mlčel však a čekal, jak bude velebný pan pokračovat.
„Ony jsou to hodné ženské, to zase ano,“ potřásl kněz hlavou. „Ony to myslí dobře, prý že jsem tak sám, zvlášť od doby co mi farská kuchařka vloni umřela. Je těžké se tomu pokušení bránit... Selhávám často. Kdepak tělesné mámení, pane řídící, celibát v ohrožení není. Největší pokušení je v téhle farnosti obžerství!“

Personifikace černé díry, třebaže nebyla skutečná, vzbuzovala ve slabších povahách chtíč. I proto se mnozí tunelu skrz okraj černé díry vyhýbali.
Daniel von Drak byl vůči této halucinaci imunní; byl kryptozoolog a jeho mentální ochrany byly tudíž na vysoké úrovni. Vraspír se choval, jakoby ji vůbec neviděl a Jaroslav L. příliš miloval svoji manželku, navíc rovněž disponoval velmi vysokou úrovní mentální odolnosti; dlužno dodat, že rozsah tohoto svého nadání dosud úplně neodhalil.
Gymnaziální pedagog po podivném zjevení přemýšlel, proč se pohromám dávají ženská jména, když Vraspír byl muž a jediný chtíč, který kdy v lidech probouzel, byla touha ho zabít.

Harry musel během rande několikrát odtrhávat zrak od Dracovy bledé kůže. Toužil ji zlíbat, ochutnat, strhat z ní oblečení. Netušil, kdy se tohle stalo, ale bylo to tu a bylo to zatraceně intenzivní.

O hodinu později už se plně soustředil na pátou oběť, kterou byla významná mudlovská lékařka. Harry tak intenzivně toužil, najít nějaké důkazy, že strávil celou noc se zapůjčeným forenzním týmem ze Scotland Yardu. Zdálo se, že tentokrát budou mít úspěch.

V devět ráno se jeho tužby omezily na cokoliv měkkého, kde by se stočil a upadl do kómatu. Služební gauč, kam ho Draco nekompromisně odtáhl, posloužil dobře.

„Andy, proč máme na záchodě Bibli?" zeptal se Nicky.
„Dal mi ji táta," vysvětlil Andy. „Zařadil jsem ji tam kam patří."
„Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt," četl nahlas Nicky. „Protože to je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdrželi sexuální nemorálnosti;
že každý z vás by měl vědět, jak vlastnit své vlastní plavidlo v posvěcení a poctě, nikoliv ve vášní touhy, jako pohané, kteří neznávají Boha. Co to je za sračky?" zeptal se.
„Já myslím, že je to na dobrém místě," odpověděl Andy.
Odpověď se ztratila v trhání papíru.
„Jo, hodí se," prohlásil Nicky.

Mám kontrolu nad svými emocemi, říkal si často Spock.

Jenže to se změnilo v okamžiku, kdy do jeho života vstoupil James T. Kirk.

Drzý, lehkomyslný a nezodpovědný Kirk. Ale později také Jim - inteligentní, odvážný, se smyslem pro humor a s úsměvem, kvůli kterému Spockovo srdce provádělo podivné veletoče.

Protože podobné pocity nikdy předtím nezažil, Spockovi trvalo dlouho, než si uvědomil, co znamenají.

Chtěl Jima. Palčivě po něm toužil každičkou vteřinu svého života. Nedokázal si představit, že už by se ho nikdy nedotkl.

Jenže Spock... byl vždycky zbabělec.

A tak nikdy Jimovi neřekl, co k němu cítí, dokud je smrt nerozdělila.

Po vyjádření nejupřímnější soustrasti rád vyhověl přání milostslečny o procházku. Venku bylo stále hezky, hrozící podzim si cestu ušlapával pomalu.
Nejpříjemnější pohled ale nepochybně skýtala Karoline. Její přítomnost mu byla potěšením i nesnesitelným utrpením. Možná to bylo rozmluvami o smrti, možná pro něj již příliš dlouhou abstinencí, možná tím nenávistným Konstantinovým pohledem v hale Sternbachova domu. Byl neodolatelný, když se zlobil. Ale nemělo to být.
Dívka po jeho boku stále něco povídala, když ji (na příhodném místě beze svědků) vzal za předloktí a otočil tváří k sobě.
„Teď vás políbím.“
Než by stihla vyslovit námitku, sklidil skutkem, co slovem zasel.

Skryl jsem se, abych nebyl vidět. Chtěl jsem si ten okamžik vychutnat. I když se na mě Originál snažil poštvat své nohsledy, stroje se ještě stále nevzpamatovaly z té katastrofické exploze.
Odvíjel jsem zápalnou šňůru k rozmístěným výbušninám.
Ach, ten krásný pocit, jak se mi hrubá šňůra třela o prsty. Už už jsem chtěl roztočit dynamo, abych do výbušnin poslal trochu toho proudu.
Ale ještě ne. Ještě chvilku si budu hýčkat tu rozkošnou myšlenku, jak se Originál rozletí na malinké kousky.
Cítil jsem to vzrušení až v konečcích prstů.
Och, Bože, jak moc chci pustit ten výboj.
Výboj.
Výboj!
Výýýboooooj!