DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

Joachim stojí před ní a vypadá... jinak. Tváře má zardělé, ale je v tom něco víc, něco, co Veruna nedokáže postihnout.

"Was ist los?"
"Co se stalo?"

Oba vyhrknou najednou a chlap se zasměje.
Zasměje se, nohy se mu poskládají pod sebe a on dopadne do sedu vedle Veruny.
Vmžiku je Joachim u něj, dřepí na zemi všichni tři.

"Táta vrátil ze zajetí," vysvětlí Joachim, "celou noc šel od vlaku z Města."
Obejmou ho každý jednou paží a neohrabaně se postaví.

A když se zaklesnou pohledem, Veruna pochopí, co je na něm jinak.
Už to není mládenec se smutnýma očima.

Končíme a šmytec, tak měsíc Duben děl
a Máj šel shánět květiny, do práce se měl.
Ke zdrojům jsme mířili, nebáli se vzkvést,
hlasy z hlubin fantazie nechali se vést.
Jenže když se psaní denním chlebem stalo,
zbyla práce mravenčí, není to snad málo?
Na hranici vyčerpání dovedl nás chtíč,
bídná Múza, po pravdě, zamířila pryč,
na holičkách nechala nás - dále, než jsme chtěli,
čtyři strofy katastrofy výsledek byl celý.
Potom se však tvůrčí zápal rychle znovu vzňal,
fénix vzlétl z popela a tvořili jsme dál.
Jako příze kolovrátku odvíjí se čas,
možná příště po hlavě do toho vlítnem zas.

Nestává se mi často že bych žádal o pomoc sám sebe, ale jsou zkrátka situace…

Takže si to shrneme.
Pomeranče - mám (sice se mi ani jeden nepodařilo nechat zkamenět, ale čerstvé snad taky zaberou).
Něco červeného - mám (asi to měl být satén, ale za daných okolností buďme rádi, že to nejsou trenýrky).
Svíčky “sea scent” - mám (neptejte se, i mně překvapilo, že takové věci existují).

Svíčky rozestavíme do kruhu, doprostřed umístíme netrenýrky. Na ně vyskládáme pomeranč. Zklidníme mysl - nádech, výdech.

A začneme.

"DRUHÁ SÉRIE OUR FLAG MEANS DEATH - STANIŽ SE!"

Nádech.
Výdech.

Tohle prostě musí zabrat.

"STANIŽ SE! A ŠMITEC!"

Prsty drkotají, zuby se klepou. Vlastně naopak. Prsty klepou do klávesnice, která jako by si zlomyslně přehazovala písmena. Vznikají neuvěřitelná slova, o jakých se obrozencům nesnilo, a při všech těch zkratech na cestě mezi mozkem a rukama ještě zachytit námět, než uteče. Popadnout ho za chvost a ráhnout… ne, škrtám… táhnout ho do ohrady vytyčené stovkou slov, i když za sebou zanechává rýhy drápů, jak vzdoruje.
Paranoidně zkontrolovat počítadlo. Duben. Leje, zle je, ale můj účet drží.
Kometář komentářů. Roj „oj“, indiánský pochod „ááááá“ a občas z temných hlubin vykoukne nelítostně roztomilé uwu.
A pak trochu smutek, že DMD končí.

Představte si Marigolda v zasloužilém věku, jak sedí spořádaně u stolu a sepisuje svá dobrodružství.
Zažil jich nakonec požehnaně. Jinak to snad ani nešlo, když jeho nejlepším, či snad nejvěrnějším přítelem byl zaklínač Geralt z Rivie.
Kolikrát se s ním dostal do nějaké šlamastyky a kolikrát ho přítel z nějaké jiné zachránil?
Nepočítaně.
Procestovali spolu svět, poznali mnoho lidí, elfů, trpaslíků, půlčíků i... jiných, což poskytlo Marigoldovi spoustu materiálu pro jeho básně.
A co jeho hrdinství?
To víte, že na ženu v nesnázích nakonec narazil.
Zachránil ji a dokonce mu ani nikdo nemusel pomáhat.
A šmitec, velkým dobrodružstvím je konec...

When was it, exactly? There was a moment, certainly, when the tide turned and all Stede could do was wash away with it.

That night, when he sneaked out of bed and disappeared into the shadows, certainly; that was a moment. But that didn't feel like a line being crossed; it didn't feel much like anything at all.

The lighthouse. The painting, not the thing itself, looming over their wedding. Her face when she saw the model ship, that was another. But no.

The coffee cup. Falling from her hands when he had thrown everything away to return.

That. That.

Sál byl naplněn k prasknutí, ale přestože už bylo deset minut po začátku, koncert stále nebyl zahájen. Místo toho vylezl na pódium upocený produkční, rozpřažením rukou utišil reptající publikum, osušil si skráně kapesníkem a oznámil:
"Velice nás to mrzí, ale koncert se ruší!"
Publikum šokovaně zašumělo.
"Co se stalo, že nemůže hrát?!"
"Sabotáž! Někdo zničil mistru smyčec, dokonce i ten záložní! A než bychom sehnali nový..." Chlapík jen bezradně rozhodil rukama. Jeden z diváků se zeširoka usmál.
"No to přece není žádný problém! Obyčejně jich s sebou několik vozívám!"
A tak se díky továrníku Majerovi koncert nakonec přeci jen uskutečnil.

Slečna Hi seděla v bistru a točila se jí hlava. Kolem bylo příliš mnoho zvuků, barev, příliš mnoho možností. Teprve teď, když viděla, co je to svoboda, si začala uvědomovat svojí nesvobodu. Nevěděla jistě, čemu věřit a co si vybrat a stýskalo se jí po dnech, které měly jasný jízdní řád od rána až do večera. Svírala fotku muže, který si jí chtěl vzít, výměnou za to, že jí naučí žít v jeho vlasti. Dívala se té fotce do očí a snažila se vyčíst svou budoucnost. Pak papírek rychle zmačkala a hodila do koše. Když svoboda, tak se vším všudy!

Čaroděj se ochomýtal kolem kotlíku, nahlížel do svitku rozloženého na stole, přihazoval ingredience do lektvaru a mumlal si při tom pod vousy.
“Tak to máme oko mloka, velikost M. Žabí prst, pravá zadní, druhý zleva. Netopýří vlny hrst, napěchujeme do odměrky…”
Tak pečlivě pokračoval dokud se nedostal na konec seznamu. Trochu se zaškeredil a krátkozrace zamžoural na poslední řádek.
“A šmitec? No co už, jeden tam přihodíme.” A vytáhl ze skříně pouzdro s houslemi.
O sérii nečekaných výbuchů později si přál, aby byl radši vytáhl jazykovou příručku, kde by se dozvěděl, že šmytec od houslí je jedině s tvrdým Y!

Od protestujících nás odděluje policejní kordon. Jak procházíme kolem epicentra odporu, nepříjemné hvízdání se mi zakusuje do uší a já jsem překvapena množstvím vlastních emocí. Jejich agresivní část, kterou začutávám někam dozadu do lebky, by ty otravné hlasy nejradši škrtla. Nemají pravdu a šmytec. Pryč s nima.
Milosrdnější kousek mě samé silou odtrhává pohled od rozčilujících transparentů, přestává se snažit rozeznávat skandovaná hesla a místo toho hledá v davu obličeje.
Bohu díky, že je o tolik těžší nenávidět člověka, kterému vidíme do tváře.
Znovu nakopnu agresivní oblast týlní kosti a snažím se modlit.
Bože, smiluj se nad námi. Nade všemi.