DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

Blíží se to.
Možná mi, blbouni, nevěříte, ale je to tak. Ještě chvíli tu budeme slavně bojovat se zlouny, a pak, těsně než rány dopadnou…
Padla. Konec. Adios. Podpis a můžeme to zabalit.
Vlastně ne! Ještě dopisy od čtenářů (To jsem já? Vážně? Cool. Miluju portréty od fanoušků.), pár reklam (už to teda není ono, co přestali prodávat rentgenové brýle a návody na cvičení.) a upoutávky.
A teď už je vážně konec. Za obálku to nejde.

Ale zase to neberte tak vážně. Za měsíc je tu další číslo. Teda pokud nás Marvel nezruší.
A to se mě rozhodně stát nemůže.

Duben je jako rozložitý dub, který má tolik listů jako DMD drabblat; tolik dnů, jako dub větví.
Duben, stabilní jako statný dub v čase, kdy se vše mění.
Dub, hostitel duběnek, ze kterých se dříve vyráběl inkoust.
Dnes k zachycení éterických myšlenek nepotřebujeme papír, pero ani inkoust.
Stačí elektronické zařízení s klávesnicí, po které přeběhne zlehýnka bosýma nožkama Múza.
Duben, měsíc drabble je však závislý na netu jak pavouk na pavučině.
Duben, jako doslovný měsíc, který panuje nad přílivem a odlivem, pravidelně ovládá příliv stoslůvek.
Duben se loučí, ale zase se vrátí a s ním snad i Múza.
DUB END

To ne! V žádném případě nepůjdeš ke mně do postele. Co sis to tak najednou vymyslela? Víš, že do peřin nesmíš. Ty máš svůj pelíšek. Tohle je můj. Já k tobě taky nelezu. Neolizuj mě. A nekníkej mi tady. Fakt tě sem nepustím. Budu mít na prostěradle plno chlupů. Ne a basta!!
No… tak jo. Ale jen na chvilku. Ty jsi mazel, co?

"Představ si, Indy se mi už podruhé vnutila do postele. Co se děje? Nikdy to nedělala."
Chvíle rozpačitého ticha.
"Ehmm… víš, když nebýváš někdy doma, tak ji k sobě občas pozvu. Ale fakt vždycky jen na chvilku…"

S Tomem se srazili před kanceláří velitele přístavu. K nábřeží se vydali společně.
“Jak se daří Benovi? Katherine si dělá starosti.”
“Už dobře. Ale poslední dopis dorazí nejdřív za měsíc.”
“Dřív se přesvědčí sama.”
Frances pozvedla obočí.
“Má sestra umí být občas zatraceně neústupná. Krom toho vám vezeme nové rozkazy.”
“Snad nás znovu neposílají na sever. Ledu mám plný zuby.”

Člun přirazil k boku Skřivánka. Katherine odmítla pomoc. Vyšplhala na palubu jako starý námořník. Bocman rozháněl zvědavce.
“Nezírejte, bando budičkničemů!”
“Vítej na palubě.”
Srdečný stisk ruky.
“Kde je?”
Kývla k hlavnímu stěžni.
“Pane Miltone, slezte z toho ráhna! Máte návštěvu.”

Uspořádat vánoční koncert byl Danielův nápad. Měl ve škole několik velmi nadaných dětí, kolega Kopecký zpíval pěkným sytým barytonem, kolegyně Jilemnická byla šikovná pianistka. Čtyřruč by s ní hrát samozřejmě nemohl. Nikdy už s nikým nechtěl hrát čtyřruč! Ale jako sólistka bude dobrá.
Na národní výbor šel s hotovým programem. Samá klasika, hlavně Smetana, lidové písně. Dával pozor, aby nenarazil.
Předseda se nicméně mračil. „To ste mi měl říct dřív, soudruhu! Copa vás nenapadlo, že bych taky rád vzal skřipky a šmitec a něco zahrál? No, program půjde ještě upravit. Co takle duet s vámi? Ukážeme soudružskou jednotu!“
Danielovi zatrnulo.

Libor se ploužil nedělním libušínským ránem a jeho žaludek mu usilovně naznačoval, že nastal konec světa. K lamentaci se přidala i hlava poté, co mu v táborové hospodě oznámili, že došlo kafe.
„Nezoufej, kámo, kluci z vedlejšího tábora nám tu nechali pomazánku, prej na kočku ideál,“ přivítal Libora Kubajzz, co se k jejich skupině přidal na podzim.
„Tak já to zkusim,“ řekl odhodlaně Libor, i když při pohledu na žlutavou hmotu s kousky nivy ho odvaha přecházela. Opatrně si kousnul, dvakrát žvýknul a hned začal zuřivě plivat.
„Tak co?“ zeptal se řehtající se Kubajzz.
„Nedá se to žrát. A šmitec!“

Ukko nakládal posledního ze svých oslů. Kontroloval rozložení žoků v nákladním sedle. Hans se klackoval okolo s protaženým obličejem.
"Ale oficíři říkali, že pro veterány bude v příštím tažení zvýšený žold!"
Ukko ztišil hlas. "Tyhlety oslice jsou naše nejlepší kořist - taková krev se jen tak nenajde. Stojí za to je dostat domů! O mezky z nich se lidi poperou!"
"Takže z nás budou handlíři ve Finsku? To bych raději byl mušketýrem!"
"Nebuď hloupej, Hans. Ti padaj jak mouchy. Na rejtara se především musíš naučit pořádně jezdit. Takže nudit se nebudeš. Prostě přestaneme pokoušet štěstí a stavíme se doma. A šmitec!"

Bobby se díval na plyšového medvídka. Milého, usměvavého medvídka s ohnutým ouškem. V knoflíkových očích mu ale nebezpečně blýsklo. Plyšová tlapka schovaná za zády se vymrštila a ukázala nůž, který se hrozivě zaleskl. Úsměv se změnil v úškleb – zlomyslný, pomstychtivý a plný nenávisti.

Bobbymu došlo, že vyhazovat hračku do popelnice nebyl dobrý nápad.

Medvídek schválně počkal až se uloží do postele. Teď mu stál na břiše a pozoroval ho. Bobby neměl kam uniknout, už bylo příliš pozdě. Pot mu orosil čelo. Vyjednávat s dětským mazlíčkem? Ani nápad.

Vtom medvídek udělal rychlý krok dopředu a rozmáchl se. Hnědá, umělá srst zrudla.

Héraklés kráčel lehkým krokem, konečně volný a svobodný, po dvanácti letech, po dvanácti těžkých úkolech. Možná, že bude konec hrdinství a začne žít obyčejný život?

Za nějaký čas došel k rozlehlé vinici. Pracovaly tu desítky udřených rolníků, ale něco tu nesedělo. Stráže. Ty obvykle na vinici nejsou...

Hérakla zadrželi a zavolali pána vinice, Sylea. Ten byl nadšený, že mu na práci přibude takový silák, jenže pak vzaly věci rychlý spád. Nejdřív polámaná kopí stráží, pak zpřetrhané okovy nevolníků, a nakonec celá vinice vytrhaná do posledního kořene.

Tehdy pochopil, že jeho kariéra hrdiny rozhodně neskončila, na rozdíl od té Syleovy vinařské.

Mladý kněz je před svou první bohoslužbou strašně nervózní, tak se zeptá zkušenějšího, jak má překonat nervozitu.
„To je jednoduché. Před bohoslužbou si nalij dvě deci vína a ono ti to půjde samo,“ poradí mu starší.
Bohoslužba skončí a mladý kněz se ptá, jaký byl. Starší se na něj chvilku mračí a pak rozhořčeně povídá:
„Zaprvé, říkal jsem ti, že si toho vína máš dát dvě deci a ne dva litry. Zadruhé, do kazatelny se leze po dvou, ne po čtyřech. Zatřetí, Panenka Marie byla svatá, ne prvotřídní roštěnka. A začtvrté, na konci modlitby se říká Amen, ne a šmitec!“