DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

Darovanému koni na zuby nekoukej – to ani nemůžu. Tady, bez oken (hezké narozky, Sváťo!), tak tady nevidím koně, jeho zuby, svoje zuby. Dám to „napohodu“. Tejden ve tmě bude úplná brnkačka.
Cesta na záchod. Tak dlouhá? Přece dva kroky vpravo, otočit doleva a čůrat vpřed. A já se dycky praštím.
Meditace. Dva dny prospíte, tak meditujte. Lotos nedosažitelný a když už, tak bum-bum-bum. Aha, terapie tmou se nachází vedle vojenského prostoru (příště číst informace před pobytem kdekoliv).
Konečně vidím světlo! Kodrcám se ven, brečim, chechtám se na cele kolo: Tma prohrála, den zvítězil!!! Ha-les-lu-jaaaaa.
To nebylo dnešní téma? Darovanému koni!

Asi se ptáte, jak se nám podařilo zneškodnit Oriigiinálu. No, příběh to není dlouhý, ani zajímavý. Po všem, co jsme zkusili, a akorát vše zhoršili, jsme byli přístupní úplně všemu.
Nepomohla technika a vynálezy. Nepomohla věda ani rozum. Nic z těchto tradičních metod. Technika nás zradila, vynálezy zklamaly, věda vše jen zkomplikovala a s rozumem jsme stejně nakonec jen v koncích.
Víra nám nezbyla žádná.
A tak někdo navrhl, že už můžeme zkusit klidně i magii.
Nakonec, proč ne?
Sehnali jsme chlapíka, co za třicet korun věštil z ruky. Pronesl zaklínadlo a Oriigiinálu proklel.
Padla k zemi.
A šmitec.
Hotovo.

Nedělní mše neproběhla. Pro pátera Vladimíra si přišli ještě v noci.

●

Bil Ondřeje tak dlouho, dokud neupadl na zem – nemusel ani použít pěstí, Ondřej mnoho nevážil. Vstát už ho nenechal.
Cítil se takhle Ježíš zrazovaný Jidášem? Vzlykal: „Zničils' mi život, ty hajzle! Zabiju tě! Děvko babylónská!“
Ondřej ze sebe mezi fackami vyrazil obdivné zachechtání.
„Páté přikázání,“ zachraptěl, úsměv krvavý. „Nezabiješ.“
Zabiju!
Ruce mu Vladimír sevřel kolem hrdla; vztek a zrada mu dodávaly dost síly i na to, aby mu zlomil vaz.
Páté přikázání.
Zabiju!
Panna Marie, shlížející na ně z blízkých božích muk, ronila jedinou slanou slzu.
Páté přikázání.
Zabije?

Ryko se s trhnutím probudil, čímž si vysloužil bodnutí bolesti v koleni. Irena vedle něj rozespale zabručela něco, co se dalo vykládat jako urážka, a přetáhla si peřinu přes hlavu.
Ryko si promnul obličej a zhluboka se nadechl. Noční můra o světě, kde na rozbahněném dvorku uprostřed války nenašel Irenu, kde stále bojoval na bitvením poli, kterým byl tristský dvůr, ho zasáhla, víc, než by čekal.
Tak, a končím s medovinou před spaním, pomyslel si. Mám po ní moc divoké sny. A to je konečná! dodal v duchu trucovitě, než si znovu lehnul, jednou rukou objal Irenu a zavřel oči.

„Eusebie, je čas,“ zavolal udýchaný voják stojící ve dveřích, která otevřel hned po
zaklepání.
„Už?“ Bylo to mnohem dřív, než čekal. Rychle vstal z klekátka, sebral všechno, co
potřeboval, pak se vrátil pro berlu a nechal se vést vojákem skrz ulice města.
Obvykle tu byl klid, ale zdá se, že zpráva o nadcházejícím císařově skonu se šířila rychle.
Proklusali houstnoucím davem až k dobře střeženému domu. Čí život teď chtějí chránit?
Stoupl si nad lože s konstantinem a udělal křížek na čele studeném potem.
„Přijímáš Ježíše Krista za svého spasitele?“
„Ano.“
Za chvíli bylo po všem. Po něm.
„Přineste olej.“

Měsíc po porážce Voldemorta proběhla v opravených Bradavicích oslava. Velká síň se naplnila hosty, Vína a jídla co hrdlo ráčí. A projevy. Nudné a nekonečné projevy těch, co se bitvy o Bradavice neúčastnili.

Při třetím se Neville a Trevor nenápadně vytratili. Po cestě zabavili dvě flašky vína a vydali se na procházku.
„Pojď, něco ti ukážu,“ vyzval Nevilla a vedl ho ke komnatě s ukrytým Zrcadlem z Erisedu.
„Co vidíš?“
„Nás dva v obrovském skleníku, oba jsme špinaví od hlíny a líbáme se.“
„Já taky.“

Válka skončila, nepřátelé byli přemoženi a oni dva spolu. Trevor nic víc od života nechtěl.

Sál zatají dech, když začne hrát. Čarovné tóny stoupají ke křišťálovým lustrům a ještě mnohem výš, něžné, krásné, prach z andělských per. Hudba jásá, silná, vítězná, aby se vzápětí zlomila v nářek, pohyb hbitých prstů a další zvrat – ďábelsky zběsilé tempo, poslední ostrý tah a ticho a pak bouřlivý potlesk.
Očarováni odchází posluchači a netuší, že v sále nechali nepatrný kousek duše. Noc zaplní mezeru temnotou. Už nikdy nebudou stejní.
V zákulisí shrne houslista všechny nasbírané ústřižky do futrálu a potisící zadoufá, že jednou jich bude dost, aby zalátaly prázdnotu v jeho nitru, kterým kdysi zaplatil, aby takhle mohl hrát.

Vévoda z Amarenu zbožňoval svou ženu skoro od prvního setkání.
Toho přidrzlého talentovaného hejska nesnášel. Jenže vévodkyně milovala umění a Artheno dodával dvoru lesk.
Až časem začal vnímat nebezpečí. Artheno měl přednosti, které jemu chyběly. Dovedl se zalíbit. Býval příliš často v její blízkosti. Nevypadala úplně lhostejně...
Žárlivost narůstala. Vykázat ho? Hrozil skandál. Skoncovat s ním tak provždy…

* * *
Artheno věděl, že blázní, teprve její domluva však pomohla. Nemohl ohrožovat ji ani sebe. Musel ji opustit, svou opravdovou lásku.
Ještě netušil, že srdce může mít zlomené i doopravdy.

* * *

Rány bolí, ale léčí se. Poraněné duše se také léčí, ale jizvy zůstávají.

Den se končil, padala rosa. Poslední paprsky jarního sluníčka nehřály, jen barvily cimbuří Mansfield Parku kočičím zlatem.
Fanny zaklapla dvířka a přisedla na lavici u štítové stěny.
"Přinesla jsem pléd navíc. Ochladilo se," nabízela bez pobídky k řeči.
Ráda s návštěvou trávila chvíle ve společném tichu.
Pan Burnwood sledoval Ťusowaryho dole na trávníku.
"Nečekala jsem, že budu ještě čekat," začala Susan sama, "už je to někdy opravdu náročné."
Fanny nemohla sdílet zkušenost, ale povzbudivě se usmála.
"Vím, bude tomu konec. Jako i letošní cestě."
"Odjíždíte?"
"Ano. Ale přijedeme zase, budete-li chtít. Marek se bude určitě těšit."
"Tešit? Tešitjoooo!"
"Já také."

"A je konec."
"Ne, ne, ještě - uff, máš pravdu. Z toho se už nevyhrabe."
Bohové se odtáhli od hladiny tůně. Jaká škoda to byla, tak mladá holka!
Udělala pár špatných rozhodnutí. Měla trochu smůlu. Zvláštní, jak těžko lidé dosahovali úspěchu a jak snadno sklouzli k selhání.
Bohové už viděli spoustu podobných příběhů. Nepotřebovali vidět jeho smutný konec.
Kdyby se dívali o chvilku déle, zjistili by, že se dívka znovu zvedla - protože na rozdíl od bohů věděla, že život často dává další šanci zrovna když jí nejmíň čekáš.
Bohové mají nekonečné znalosti, ale nakonec jim vždy chybí to klíčové: lidská naděje.