DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

Žena usilovně míchá vařečkou ve velké míse. Čas od času si předloktím otře z čela pot. Její manžel přihlíží a také se potí.

Střih.

Dva muži v v oblecích stojí bezhlesně vedle sebe, a upřeně zírají na - talíř chlebíčků. Jeden z nich je lékař, druhý otec myšlenky.

Střih.

Šmitec lákavě voní a Lažnovský má hlad. Dnes ještě neobědval. Jednání je nudné a bezpředmětné.

Střih.

Mluví se o podivné nemoci tří novinářů. Prý onemocněli tuberkulózou a tyfem.

Střih.

Manželka mu k večeři servíruje zbytek pomazánky, kterou si předevčírem neodnesl do práce. Alois Eliáš se hořce usmívá.

Kéž by také byla otrávená.

„Holka nerozumná, vždyť se tam zblázníš – nebo se ti něco stane!“ hudroval děda.

„Tak z vašeho Honzy, až vyroste, bude postel? Nic si z toho nedělejte, sousede, naše Jituška se zase rozhodla, že bude a bude a bude žít v Rubovce – a šmitec! Však oni z toho vyrostou, nebojte se,“ chechtal se tatínek.

„Baba jedna protivná, ona se musí rozhodnout odstěhovat zrovna tam. A já abych se tu mořil s papírováním... Navíc to má špatně,“ pomyslel si nerudný úředník.

„Teto, nechoď, zůstaň radši s námi, budeme si spolu hrát, jo?“ žadonil Péťa.

„Ty to zvládneš, sestřičko,“ stiskla jí rameno Jana.

Noc probděl. Úzkostné starosti mu nedaly spát. Ještě před úsvitem se vydal k moři. Sedl do loďky. Vzdaloval se od břehu.

Jako rosa na slunci postupně mizí, tak se s přibývajícím světlem pomalu vytrácely jeho chmury. Sluneční paprsky mu připomínaly struny. Bezostyšně pronikaly mlhou, která studem znachověla.

Vyměnil vesla za housle. Stoupl si. Začal hrát.
Tóny se ztrácely v mručení vln.
„A šmitec!“ Zaburácelo moře. Pojednou se zátoka zklidnila, záhy úplně zmlkla.

Hlas houslí zahloubaně hladil hladinu. Mužovo srdce kolébaly vlnky, jediní posluchači. Pleskaly o loď. Jejich aplaus splýval s nádhernou melodií. Namísto poklony zaklonil hlavu. S dojetím děkoval Bohu.

"Tak si to shrňme," zahartusila jinak obvykle klidná profesorka Alaemma de Liccaragon, "pane Melliol. Docházka na cvičení - spíše tedy absence na nich - vaše výmluvy - třikrát vás popíchaly včely, pětkrát jste jedl zkažené jídlo a pozor! jednou vás zmlátila parta krysodlaků v Morgii. Přivolávání démonů by vám šlo asi lépe, kdybyste volal z okna - není divu když nerozeznáte Edwoth od Eugowy. Pletete si sylfu a syfl! A aby toho nebylo málo, vaší verzí lektvaru bystré mysli jste otrávil polovinu studijního kruhu. Snad pro vás nebude překvapením, že tentokrát jsou vaše dny v této instituci sečteny."
Melliol zakoulel očima: "Máma se zvencne..."

„Velevážená paní, paní Viviano, prosím vás, oblažte ještě naše obecenstvo krásou svého hlasu a silou svého nadpozemského umění,“ žadonil ředitel Mnichovské opery a pot se mu řinul po zátylku.
Dívala se na něj neproniknutelným pohledem. Před lety by ho byla nejraději uřkla, málem to i udělala, ale dnes už tu potřebu necítila. Pomsta chutná nejlépe za studena, pomyslela si. Tohle vlastně není ani tak pomsta za potupný vyhazov, spíš výchovná lekce.
„Madam, proboha vás prosím.“ Nešťastný ředitel poklekl na jedno koleno.
„Ne, Herr Direktor,“ usmívá se pěvkyně. Pod lahodným měkkým hlasem lze tušit chladnou ocel. „Tady už nikdy. Konec diskuze.“

“Neviděly jste některá moje plavky?”
“Se ti rozpadly v sirný lázni!”
“Nevíte, kde mám zubní kartáček?”
“Kašli na kartáček. Zuby máš?”
“Dovol! Klapáky nenosím!”
“Tak vidíš! Kašli na kartáček!”
“Vlak do Říma mi jede UŽ za hodinu!”
“Klid, Jindřiško, jede TEPRVE za hodinu!”
“Sedni mi na kufr, jinak ho nezavřu!”
“Au! Skříplas mě!”
“Proboha! Moje škeble! Rozsedlas mi škeble!”
“Sama jsi to chtěla!”
“Holkýýý! Vlak!”
“Mám sbaleno!”
“Nemáš! Támhle máš flašku s vínem!”
“Tu hodím do Bubliny jen tak!”
“Klíče od Bubliny! Nemám klíče od auta!”
“Ale máš. Házelas je do kufru. Na dno.”
“Já se zblázním!”
“HOLKY! TEN VLAK!!!”

Ve třiceti čtyřech letech pochovala Setha, vymodleného synka.
O pět let později stála nad rakví Seana, milovaného manžela.
Následujících sedmnáct let žila v klidu. A pak přišla válka a připravila ji i o Samuela, druhého a posledního syna.

A pak se objevil Samuelův přítel Ryko Niman, který od krále získal za své služby Antares.

Viola v Rykovi nečekaně nalezla třetího syna a v jeho ženě snachu. Společně si pomohli překonat minulost a začít opět žít.

-*-

Oslava Violy osmdesátých narozenin se odehrávala na březích Radostného jezera.

"To je pro tebe, babičko, všechno nejlepší," pronesla trojice dětí a podala Viole svazek fialek.

Aleš jako u vytržení přesýpá svoje zlaťáky. Nepřítomně se usmívá. Pořád ještě tomu obratu nemůže uvěřit.
„Hotovo dvacet!“ Martin rozjařeně nalévá medovinu: „Konec dobrý, všechno dobré!“
Eva vymetá spíž a snáší na stůl hory jídla.
Unavený Evžen se v liščí podobě stočil do klubíčka na Xéniině klíně a podřimuje.
Xénie něžně hladí hebkou srst, celou bytostí vnímá hřejivou tíhu jeho těla, pravidelný dech, důvěrně známou vůni. Znova a znova se ujišťuje, že černá skvrna opravdu úplně zmizela.
Ledová krusta hrůzy teprve teď bolestivě praská. Xénie má chuť křičet, škrábat, válet se po zemi, rvát si vlasy…
Pozvedne skleničku. Usměje se.