DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

Ano, takový jsem já, pomyslel si Geralt, dumám o osudu, sudbě, Ciri, ale rozhodnu se špatně a všechny zklamu. Pak narazím na tři bídáky a snažím se vypátrat proč vraždili a pomoci jejich obětem. Jaký jsem to hlupák.

„Nejsi hlupák. Myslím, že dostaneš šanci vše napravit!” pronesla Elzee rázně.
„Co ty můžeš,” chtěl doříci větu, ale došlo mu to, uvědomil si, co dívka dělá.

„Ty čteš myšlenky! Konečně jsem to poznal! Proto tolik věcí víš! Proto víš kam nás směřovat.”
„Ano, umím to,” zarděla se dívka.
„A další překvapení ještě máš?”
„Ne, to je vše, víc tě ničím nepřekvapím, Geralte."

Adam zase spal v její posteli. Ani se neobtěžovala kupovat dětskou postýlku. Nijak zvlášť se k ní netulil ani netiskl, ale sem tam v noci zakňoural a uklidnil se, až když ho podrbala na bříšku.
Ve dne byl pořád v pohybu.
"Ne ne, to je maminčin šuplík," zakývala prstem.
Adam zvedl hlavičku a rošťácky se usmál. Vzápětí šuplík znova otevřel a zakousl se do něj.
"A šmitec," oznámila mu a za hlasitých protestů ho odnesla.
Každý měsíc odesílala do Izraele hlášení a každý měsíc do něj se škodolibým zadostiučiněním psala, že Adam je úplně normální dítě.
Vlastně byla dost šťastná.

Ten první se ještě cukal. Z obličeje mu nezůstalo nic než holé maso, ale mozek byl nedotčený. Eutanázii provedli hned po prvotní prohlídce, cokoli jiného by bylo nelidské.
Ten druhý řval a plakal a prosil o záchranu. Kletba ho zasáhla periferně, ale už si prošlapávala cestičku dál. Černé skrumáže hemžících se masožravých teček mu visely na nohou a levé paži. Rozpouštěly kůži, rvaly svaly a šlachy, drobnými kousnutími chroupaly kosti.
Zkoušeli amputovat – kletba se vrátila do nepostižené tkáně jako plíseň.
Zkoušeli tišit bolest – křik pacienta dokazoval, že ani to mu nemohou dopřát.
Nebylo záchrany. Nakonec z Luciuse Malfoye nezbyde nic.

Seděl sklesle na kraji postele.
„Proč to musí být?“ zeptal se tiše.
Posadila se v posteli a odvětila:
„Už jsem ti to vysvětlovala, ten příběh musí končit tvojí smrtí, je to kvůli dramatičnosti. Čtenář to očekává.“
„Ale já bych toho mohl ještě tolik prožít, kdybys mi jen napsala další dobrodružství.“
„Nic mě už nenapadá, vyčerpal jsi svůj potenciál,“ povzdechla si.
„Potenciál... není to od tebe fér,“ řekl. Vyčítavý tón jeho hlasu ji okamžitě podráždil.
„Jsi můj výtvor a já si s tebou můžu dělat co chci, konec debaty,“ odsekla. „A teď hybaj z mého snu, chci se prospat.“
„Sbohem,“ zašeptal.

Královna vdova byla stejně jako vždy tichá a ve svém zármutku působila křehce a zároveň skoro nadpozemsky nádherně. Neplakala. Zdálo se, že je ponořena do hlubokého rozjímání.
"Není naděje, že by Její Veličenstvo mohlo být..." vrchní komoří se zapýřil. "Tradice velí čekat 120 dní po smrti chotě, aby se s jistotou vyloučilo, že... že je skutečně bez dědice."
Královna vdova zavrtěla hlavou: "Čekání není potřeba."
"Ale jistotu budeme mít..."
"Jistotu máme už nyní."
Komoří potlačil nutkání říci "Ach tak" a jen pokynul hlavou.
Druhého dne se mladičká vdova vydala do kláštera. V tichosti kvetla deset let, než se provdala znovu.

„Co se stane, až je najdeme?“
Slunce běželo k západu. Jeho rudá zář barvila svět. Lina a Judita seděly nezpůsobně na dece a jako mnohokrát předtím spřádaly životní příběhy.
„Svatba,“ nadhodila Judita lenivě. „Děti. Takové věci.“
„Nebo romantický útěk za hranice.“
„Nebo romantický útěk za hranice,“ přikývla a vzdala sezení ve prospěch polohy horizontu. „Ale to dělat nebudeme. To ti zakazuju.“
Lina si lehla vedle Judity a prsty zapletla s jejími. „Slibuju, že to nikdy neudělám. Leda bys šla taky.“
„Dělat páté kolo u vozu?“ uchechtla se. „Nikdy! Raději žádný konec než takový.“
Červená zmizela nadobro. Na Vídeň padala noc.

"Pojďte dál! Největší výběr zlata! Skvělé ceny! Nebudete litovat!"
Sirius odmávnul už asi desátého prodejce. Velký bazar byl opravdu velký a obchodníci velmi neodbytní.
"Vypadáte nerozhodně, pane. Můžu vám pomoci?" ozvala se nesmělá otázka.
Překvapeně vzhlédl, ženu by tady nečekal.
"Zatím se jen rozhlížím, díky."
"Ani čaj si nedáte?"
"A tak jo," přikývl.
Seděl uprostřed obchůdku nacpaného snad vším možným. Stará paní mu nalila děsivě přeslazený nápoj a mile se na něj usmála. Připadal si jako v oáze klidu uprostřed okolního šílenství.
Za hodinu odcházel s prstýnkem v kapse. Výlet se uzavřel. Cítil, že je načase dát staromládeneckému životu vale.

Albus Brumbál si ohrnul rukávy košile a rozhlédl se po hloučku studentů.
"V této skříni je bubák," oznámil. "Toto stvoření na sebe bere podobu toho, čeho se nejvíce bojíme."
Mezi studenty to zašumělo.
"Obranou je kouzlo Ridikulus. Kdo si to chce vyzkoušet?"
Z řady vystoupil Tom a odhodlaně sevřel svou hůlku.
Brumbál vypustil bubáka.
Bytost se změnila do podoby lorda Voldemorta. To byla Tomova největší obava. Obava, že se stane mužem, který rozerval svou duši. Mužem, který dokáže vraždit děti. Zrůdou.
"Ridikulus!" vykřikl. Voldemortovi přibyl falešný nos s brýlemi a knírem.
Spolužáci se rozesmáli.
"A tím s tebou končím, kašpare!"

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či stále za tým počítačom hlúposti vypisuješ.
- Starý môj, dnes končím.
- No veď preto, predseda sa vyhrážal, že ti počítač zoberie a budeš mať po zábave. Že ho na písanie výkazov potrebuje. A že ty kvôli tomu svojmu písaniu ovce nedojíš, žinčicu nevaríš, oštiepky neúdiš.
- Veď to sme tunáka nikdá nerobili.
- Viem, Pištík, veď ani predseda výkazy nikdá nepísal.
- Tak mu počítač vrátime. Ale ak mi všade aspoň tri komentáre nepridá, tak mu Anču na kolibu vezmeme.
- Tak to môžeme aj tak.

Pro Wei WuXiana bylo zvláštní sledovat HuaiSangovy životní etapy. Viděl pomstu Jin GuangYaovi. Cítil celou všezničující nenávist pramenící z hlubokého žalu. Cítil výčitky i bolest. A nakonec i prázdnotu...
Sledoval úpadek přítele od chrámu Guanyin a myslel si, že pochopil. Nie HuaiSang ztratil vše. Pomsta mu úlevu nepřinesla. Ani vyhnutí se tresu. Do budoucna neviděl nic... Nikdy nepřemýšlel co dál, až bude po všem. Teď bylo a jeho mysl utíkala do šťastnějších dní.

Wei WuXian procitl.
"Bratře Nie..." Přiložil dlaň na orosené čelo. "Souhlasils, s ukončením pronásledování, protože ses už odepsal..." Poznání příliš definitivní.
Ale to ti nemůžeme dovolit víš?