DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

Když se zhroutil tunel v černé díře, Harmonia to nepřekvapilo. Od začátku byl proti jeho vzniku. Stavět časový tunel v místě, kde nefunguje čas a klasická fyzika strachy prchá světelné roky před horizontem událostí, se mu zdálo hloupé.
O kvantové fyzice Harmonius nevažoval. Byl pouhým technikem, navíc pár let po škole. Tunely měl ale rád. Přímo cítil, jak se mu čas tvaruje pod rukama, jak pracuje. On kvantovou fyziku nepotřeboval.
Byli první, kdo se pokoušel stavět tunel skrz černou díru. Byli rovněž poslední. Harmonius dokázal udržel krajovou část.
A šmitec už, řekla by jeho matka, která zemřela ve ztraceném tunelu.

Čarokrásná byla, co si budem, pasu vosího, nohou gazelích, boků beránčích, ňader dmoucích a šíje labutí, ale chlapům ruplo v bedně, obcházeli ji obloukem a za zády špitali, že jí prší do nosu.
Kdyby jen věděli!
Nejistějšího člověka aby Sherlock Holmes jak tu jehlu v kupce slámy pohledal!
Nakonec klofla poloslepého folkloristu, co foukal na fujaru a v tady teď moc nežil.
Jak stárla, zmohutněla a zkrásněla, zakopavši válečnou sekyru se svým tělem.
„Konečně něco do ruky,“ mumlal ve tmě, ba probudila v něm básníka: po zbytek dne pěl ódy.

A se šminkami je šmitec, rozhodla se v náhlém popudu.

„Jak vypadá Aleksandr?”
„Je na přístrojích. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Možná týdny, měsíce.”
Pokud se někdy probudí…
„Chce žít. Na rozdíl ode mě. Proto jsem… zapomněla.”
Vypije půl šálku čaje, aniž by si uvědomila, jak chutná.
„Milice?”
„Nic nového.”
Zalezlí pod zem. Organizacím plyne čas jinak. Můžou čekat ve skrytu pár desetiletí.
„Zlikvidovala jsem jednu hrozbu,” povzdechne si Olena. „To je můj úkol jako velmistryně.”
Dát dohromady vše, co jí chtěl předat její předchůdce. Pokud možno dřív, než se objeví další hrozba.
Co teď? Šimon…
„Musím někomu zavolat.”
„Telefon je v obýváku.”
Prozatím je konec.
Finis.
Кінець.

Prvky si vyšly na večírek. Jedly, pily, hodovaly, dobrou vůli spolu měly, do sloučenin se poskládaly. Kdo koho rád měl, ten se s ním spojil, kdo koho nesnášel, nahlas se zlobil.
Sulfur se skryl v sirouhlíku a měl jedovaté řeči.
Carboneum se obklopil hezkými lehkými holkami. V organické chemii prý jsou nejlepší orgie.
Hydrogenium zčervenal a shořel.
Mangan chválil svou mnohomocnost. Prý se nemusí zahazovat jen s dusíkem.
Iodium si dal suši. Řasy a ryby, to je jeho.
Tellurium byl vykázán, protože smrděl po česneku. Nebo česnek po telluru?
Carboneum mezitím přišel o poslední diamant.
A všichni dohromady splnili téma.

Den končí, na dvoře houstne tma, dvounohý zamyká. Dvounohá se vynoří z koupelny a už se šine po schodech do ložnice.
Jeden přes druhého se řítíme nahoru také. Musíme opatrně, dvounohá občas padá (svádí to na nás, že se jí pleteme pod nohy, tsssk!) Tuhle tři týdny kvílela, že jakási naražená kostrč je svinstvo. Proč ji ale narážela, netušíme.
V posteli si ještě pěkně do široka uděláme pohodlí a konečně můžeme usnout spánkem spravedlivých.
Že domácí leží zkroucení na straně a nemají místo? Jejich problém. Holt mají být v posteli první. Pak by se zas mohli roztahovat oni.
Dobrou noc!

Komisař šel s Alice Avrilovou, a viděl ženskou přesnou popisu paní Toddové, tak ji s Avrilovou zase začal honit, a chytil ji. Zeptal se: "Jste Eliza Dunnová?"
Žena odpověděla: Ano, jsem."
"Paní Toddová o Vás měla strach," řekl jí komisař Laurence.
"Strach? Ona nedostala můj dopis?"
"Jaký dopis?"
"Napsala jsem paní Toddové, že dávám výpověď. Dostala jsem dopis od pana Moreaua, že jsem zdědila po matce vilu v Austrálii za půl milionu franků. A potvrdil mi to i notář, pan Francois Delacroix."
"Aha. Děkujeme, paní Dunnová."
"Takže je s případem šmitec?" zeptala se Avrilová.
"Ano. I s Vaším novinovým článkem."

"Tak se na to podívej," spustil tatínek svou zase jednu poučnou rozpravu mezi námi "ty dva konce propojíš, sem a sem, a pak spájíš a pak to musíš zaizolovat, protože jinak by ti to co?"
Eeé? zračilo se v mých dětských očích.
"By ti to probíjelo. Tak. A teď už si jen dole natáhneš očko na tu pacičku - abys tomu rozuměla i ty - a co?"
Aaá stoupalo mé napjaté očekávání.
"A bude ti to svítit. Tak!"
"A tati?"
"Copak, broučku?"
"A proč já nemohu mít svíčku jako ostatní děti?"
"Protože jsi dcera elekrikářova, jasný. A konec řečí, hybaj na průvod!"

Než dozněl řev zvonců a šmytce dohladily struny, chtěl vědět trojí, dvojí seznal: Zhynul Daniel z vlastní vůle, nebo pomocnou ruku podala drahá polovička? Byl on, Vilém, pro Helenu kořistí, kratochvílí, příležitostným povyražením? Žije ještě Dahua Serpens?
Madam Šťastnou zradil houslista, kterého si nabrnkla; za výmaz superpotkana zazpíval, až drbny bledly závistí. Ptáček v hrsti poslušným nástrojem spravedlnosti, utopiv milou v mlýně u Božího Daru.
Helena tvrdší oříšek, ale i ten rozlouskl: vzal si ji, k vráně usednuv.
Jak blahobytněl, zaprodán, chcípl i šváb na mozku a brouk v hlavě, alias Dahua.
A tehdy v dálce zahoukalo a Vilém zakopl.

Před námi se tyčí tmavé kopce hraničních hor. Ohlédnu se ze sedla zpět, na zemi tak notně potrápenou dlouhou válkou. Běsů a nočních můr je zde stále přesmíru, ale strážci dělají, co mohou. I my se sem brzy vrátíme, vymýtit přízraky a ulevit tak zmučeným duším. Teď ale musíme odvézt Medu tam, kam patří. K těm nejlepším učitelům.
Pohladím dítě, stuleně mi spící v náručí, po vlasech. I ve spánku pevně svírá tornu s psíkem. Od chvíle, kdy na něj zaútočil křídlatec, ho už nepustila z ruky. Její jistota, její rodina, její spása.
Pobídnu koně. Vyrážíme dál.
Dát Medě budoucnost.

Vracely se do Zeleného domu zavěšeny jedna do druhé a plakaly. Gilbert vedl Jema za ruku kousek za nimi, aby mohly zůstat ve svém zármutku osamotě.
"Nemůžu uvěřit, že už mi nikdy nenašlape zablácenými botami v kuchyni," vzdychla Marilla, "a nevěřím, že nakonec jsem z celé rodiny zůstala poslední já. Byla jsem nejstarší..."
"Ach Marillo," Anne ji chtěla utěšit, ale ztráta jediného muže, jehož směla nazývat otcem, zanechala v její duši velké prázdno, "co bude se Zeleným domem?"
"Přemýšlela jsem," odpověděla Marilla po chvíli. "Jsi Anne ze Zeleného domu. Nikdy jsi mi neříkala matko, ale budu ráda babičkou tvým dětem."