Pekařův císař

„Tak jak to teda je?“ ptal se rozčilený hlas.
Skota si přetřel spocené čelo a mlaskl.
„Snad konjunkce Saturna s Merkurem, snad nám elementálové odepřeli svou přízeň, snad se éterické fluidum příliš...“
„Rozplýva v měsíčním svitu!“ dokončila žena za něho. „Už jsem to slyšela několikrát, tyhle povídačky si nech!“
„Leštidlo na podlahu jsem vymyslel, čistící prostředek, který vyčistí tu nejodolnější špínu, krém na ruce,“ vyjmenovával Skota.
„Na to tě užije, i s tvýma kamarádíčkama z laboratoře, ale založit oheň v peci to ne? Umýt nádobí to ne?“
Skota polkl. Někdy to i na dvoře u císaře Rudolfa II. bylo jednodušší.

„Kateřiny bejvaj většinou hubený.“
„Tak to já teda nejsem.“
„Vy jste tuč... tedy, plnoštíhlá?“
„No, jak se to vezme. Plnoštíhlá.“
„Ale ne moc?“
„Ne, moc ne.“
„A vysoká jste?“
„No, dost.“
„A vdaná?“
„Nejsem.“
„To je dobře. A prosim vás, jste vy vysoká asi tak, že byste si mohla dát hlavu na mý rameno?“
„Já nevím, jaká máte ramena.“
„No široká.“
„A jak jste vysoký?“
„Jako topol.“
„A taky tak štíhlý?“
„...Štíhlý jako topol... Jo, ale musel by být ten topol spíš tak trochu jako buk.“
„Achachachacha.“
„Hahaha, vy se divně smějete. Ale stejně jsem rád, že vás tady zavřeli.“