Ludvík Souček

Byt byl prázdný, jen na stole ležel vedle hrnku s čajem lístek.

Zlatí mravenci.

Martin volal, ať se zastavím, ale detaily si nechal pro sebe. Vzhledem k našim předchozím dobrodružstvím jsem se mu nedivil.
Jenže po půl hodině už jsem začínal být nervózní.
Zlatí mravenci - znělo to jako kódové slovo, nebo název tajného společenství. Zamrazilo mě. Do čeho se to zase zapletl? Státní tajemství? Zahraniční špioni? Biologické zbraně?
Někdo zakašlal, a já uskočil.
Martin vjel do kuchyně, na klíně plechovku spreje, přes nos uvázaný šátek.
“Co…”
“Mravenci. Přejeli s balíčkem ryb z Bolívie, a teď se jich nemůžu nijak zbavit.”

"Hergot! To je krám!"
Chronolet Kursk 4 se nebezpečně naklonil a vydal zvuk jako týraný buvol. Přístrojová deska se rozsvítila jako vánoční stromeček.
"Musíme přistát."
***
Na písečné duně seděl omlácený chronolet a kolem rázovala žena v šatech.
"Přestaň se v tom rýpat, stejně se v tom nevyznáš."
"Mlč ženo, už to bude."
Zanedlouho zpod chronoletu vylezl muž zamazaný od oleje.
"Podívej, uškvařené těsnění."
"A k čemu nám to bude, tisíce let v minulosti, v téhle pustině!?"
"No víme, v čem je problém, až pro nás přiletí..."
"Zatracený paličák!" žena vyšplhala do kabiny. "Já věděla, že jsme měli jet na Mácháč!"