Helgánie (originální fandom)

Hubert se narodil jako syn kočího a celé své dětství procestoval jako otcův společník. Dospívání strávil na louce, kde se věnoval sběru potravy, lození po stromech, utíkání a schovávání. Když dospěl, což náhodou koincidovalo se začátkem bydlení v hlavním městě, rozhodla jeho získaná sestra, že se musí něco nového a praktického.
Vybral si kovářství.

Helga: Proč kovářství?
Hubert: Chtěla jsi něco praktického.
Helga: Třeba ševce, mohl by ses učit hned tady u souseda. Takhle musíš každý den až za město.
Hubert: Kovář vyrábí užitečnější výrobky pro potenciální chvíle nesouhlasu s-
Helga: Králem.
Hubert: Ano, a zároveň se toho hodně dozví.

Helga se prosmýkla mezi služebnými do svého sklepa. Dotkla se stěny a ta se otevřela. Ze země, jakoby z ničeho, vyrostl kamenný stůl. Položila na něj úplně obyčejné šachy. Nastavila je na začátek a táhla bílým.
...
Vrátila se za měsíc, černý ještě nezahrál.
...
Když přišla po dvou letech, už zahrál. Zahrála tedy taky.
...
Poprvé k šachům přivedla svoji dceru, až když si byla jistá, že je šachová mistryně. Pod dohledem ji nechala zahrát. Bylo to naposledy, kdy tam dcera šla.
...
Až rok po smrti babičky, se Helga odvážila jít zahrát šachy sama. Bála se, ale nechtěla zklamat hráče s černými.

"Pořádně si to tu prohlédni. Možná to jsou poslední sluneční paprsky, co kdy uvidíš."
"Ty jsi zase přehnaně dramatická, Helgo. Jdem!" Načež ji Hubert chytil za ruku a už ji táhl do jakési nory, která se stala jejich útočištěm. Nora však nekončila pár metrů od vchodu, kak tomu bývalo dříve, ale postupně se měnila v tunel, kterým se musí člověk plazit. To dvěma přátelům nevadilo a plazili se hodiny, i když:
"Ááá, pavouk!"
"Ticho..."
Nebo:
"Zpomal, já mám křeč."
"Dobře, tak se zastavíme, ale jen na pár minut.
Až vylezli ven, do úplné tmy.
"Kde to jsme?"
"Nevím, rozhodně jinde."

Dva roky si byli s Helgou rodinou jen oni dva. Bydleli spolu. Pracovali spolu. V sobotu, když Hubert na Helžino naléhání chodil do učení, byl jediný čas, kdy se rozdělili. Právě v soboty, kdy chodila pomáhat do hostince, se seznámila s tím podivínem. Najednou ze dvou byli tři. Jenže když si povídali, bylo to stále oni dva a ten třetí je jen mlčky pozoroval. Hubert si dlouho myslel, že je snad němý, ale pak ho konečně uslyšel s Helgou mluvit. Něco si šeptali. Ač tomu nemohl uvěřit, hlas podivína okamžitě poznal. Slyšel ho každý týden při králově hlášení v rozhlase.

Bylo krásně, slunce svítilo a Helze bylo dvacet. Sbírala jablka pod krásně rozkvetlou jabloní.
Najednou se otevřela vrata, jen dva dny od minule. Už už začala utíkat pryč, když si všimla, že v nich stojí asi osmiletý chlapec. Rychle se k němu rozběhla, chytla ho za ruku a táhla ke stromu.
„Co se děje? Kdo jsi?“
„Seznámíme se později, utíkej!“
Helga se mrštně vyhoupla na větev a vytáhla chlapce k sobě těsně před tím, než do stromu vší silou narazila rozzuřená koza. Otřepala se a zase odběhla ven. Zůstala po ní jen špička jednoho rohu.
„Já jsem Hubert, a ty?“

Hubert nesnášel přírodu. Dobře, spíš měl hodně rád jeskyně. Nejradši v nich přespával, ale když to nešlo, tak se do jedné potřeboval minimálně stavit. Každý den.
Tahle jeho podivnost byla zároveň něčím, co na sobě nesnášel a tak se mnohokrát snažil naučit mít přírodu rád. Nejprve si myslel, že bude nejlepší začít květinami. Třeba růžemi, ty byly dost populární. No popíchaly ho, tak to zase na čas vzdal.
Po pár letech zkusil obyčejnou trávu. Ta ho pořezala.
Nakonec na to šel od lesa. Doslova. Nejprve si zkusil vzít do jeskyně kus kůry.
Tak zjistil, že příroda v jeskyni je nejlepší.

Jak sestupovala schody, vzpomínala na babičku. Helga nejstarší nejradši trávila čas pod zemí. Vždy působila mnohem volnější ve sklepě než venku na louce. Mezitím Helga nejmladší, dcera současného krále, nejradši běhala na loukách. Vlastně by chtěla trávit čas mezi mraky.
"Sklep když poznáš, může být tvůj přítel. Rozumíš mi?"
"Ano, babi," odpovídala, když jí bylo deset.
"Jsi si jistá?"
"Samozřejmě, proč bych nebyla?"
"Nebuď. Nikdy si nebuď ničím jistá. Jistota omezuje mysl." řekla a nechala malou Helgu s její matkou.
"Mami, co tím babička myslí?"
"Nevím, nikdy jsem jí nerozuměla."
"Ale vždyť je tvoje máma."
"Babička toho hodně zažila, víš?"

V černém došla na své oblíbené místo v palácových zahradách: rybník princezny Heleny. Všechny volavky byly shluknuté na opačném břehu. Byla na ně naštvaná, tak hledala kámen, který by mohla hodit poblíž a trochu je vyprovokovat. Jindy ji pořád otravovaly a zrovna dneska ji nechaly být. Byla strašně osamělá. Zpropadené volavky.
Možná to nebyla jejich chyba. Možná za to mohl ten pohřeb.
Zpropadené volavky.
Jedna z volavek se najednou vznesla, jako by ji slyšela, a doletěla k ní. Chvíli si koukali do očí a pak ji najednou pták vedl do lesíku ke staré kobce.
"To je od tebe dost morbidní."

Hynek: Slyšel jsem, že už je mezi námi.
Hortenzie: V mraveništi?
Helmut: Kdo?
Hynek: Zlatý mravenec, přece.
Helmut: Cože?
Hynek: Jméno podle mě mluví za vše. Je to špeh. Třeba je to někdo z nás.
Hortenzie: Blbost!
Hynek: Goldenuři prý o mravencích ví už desetiletí a skrze zlatého mravence nás používají k dosažení vlastních zájmů.
Hortenzie: Jestli máš tak nízkou důvěru ve své spojence, tak to řekni na rovinu.
Hynek: Nemám.
Hortenzie: Tak proč tu vytahuješ tak absurdní teorii, zrovna dneska, když má přijít Hubert?
Helmut: A ty nemáš žádné pochybnosti o Helze?
Hortenzie: Helga už je dva roky mrtvá.

Slyšela, že lidé kolem ní začali tleskat. Podívala se, co je k tomu vedlo, a hned si všimla Huberta, jak se chytá za své špatné lýtko. Rychle k němu doběhla.
„Natáhl sis sval, strejdo?“ Rychle ho dovedla k židli. Jakmile si sedl, začala mu promasírovávat bolestivou nohu. „Vždyť je ti přes šedesát, musíš se chovat rozumně.“
„Ale prosím tě, co bych to byl za mravence, kdybych si v mraveništi ani nezatancoval.“
„Lepší?“
„Díky.“
„Pojď dozadu, už na tebe čekáme.“
Společně vyrazili podél zdi do klidnějších prostorů. Ruch v místnosti pokračoval. Jen pár lidí poblíž na Huberta uctivě kývlo, když procházel.