DMD č. 14. pro 14. 4. 2025. Téma: Tchýnin jazyk

„Nicolasi, co bude k večeři?“
Kuchař zdvihl oči od nablýskaného sporáku značky Gaziniere.
„Tchýnin jazyk a la francaise! Příjemně ostrý, macerovaný v jemném domácím vínu, s čerstvou oblohou šťavnatých drbů.
Colin ohrnul nos: „Nebude to zelené?“
„Kdepak. Hlavní surovina je dostatečně zralá, nikoliv přestárlá. Dobře uleželá, abych tak řekl.“

Stůl byl prostřený v modrých tónech zimního stadionu.
Nicholas mávl dirigentskou vařečkou.
Talíř se roztančil, příbory to roztočily v odvážných piruetách. Ubrousek ve tvaru holubičky zazpíval ódu na dobrou chuť.
Stříbrný podnos zamrkal a odskočil stranou. Místnost se zaplnila lahodnou vůní pečeného masa.
Colin se usmál: „To asi nebude vegetariánské jídlo?“

Tchyně chtěla koupit kytku... ideálně masožravou,
proletělo před obchodem zlomyslně snaše hlavou.
Při obhlídce sortimentu nový plán se zrodil,
jedovatý tchýnin jazyk, ten by se k ní hodil.
Bydlet s tchyní natrvalo bylo by fakt peklo,
tolerovat její péči, to by s jedním seklo.
O synka se vzorně stará, navaří a napeče,
snaše sklidí spodní prádlo - vyhraje, kdo uteče.
Hlídá děti, ustele ti, v noci okna zavřít přijde,
"maminka to myslí dobře", chce muž ať s ní žena vyjde.
Asistuje kojícím, dospělé dá spát,
po svatební noci přijde ložní rozestlat.
Snacha své soukromí srdnatě hájí,
statečně přežívá prázdniny v "ráji".

Hlavnímu lékaři Na Vlastní Nebezpečí nečekaně zavolala matka jeho ženy. „Filipe, kdy přijedeš na návštěvu?“ vyzvídala.

„Máti, teď nemůžu,“ odpověděl císař-otec, „jsem ve službě a ještě tu pár měsíců zůstanu.“

„Musíš přijet co nejdřív, stýská se nám po tobě,“ naléhala císařovna-tchýně.

Císař náhle pojal podezření. Takhle milá obvykle nebývá, pomyslel si. „Máti, a jak se má Pan Dorsley?“ zeptal se na tchýnina oblíbeného psího společníka, kterému celá rodina neřekla jinak než Chuchlík.

„Pan Dorsley se má výborně, moc tě pozdravuje,“ odpověděla tchýně. „Přijedeš za námi?“

„Uvidím,“ císař ukončil hovor a na tváři se mu rozhostil výraz plný obav.

"Tak pojď, je čas." řekne Bandita a začne slézat ze stromu. Já ho následuji.
Procházíme se lesem, když tu uvidíme velmi podivnou kytku. Bandita se u ní zastaví. "Tohle je Tchýnin jazyk."
"A štípe?" zeptám se skoro automaticky.
"Štípe, bodá a nikdy nezmlkne." zasměje se. Já ne.
Natáhnu k té černobílé květině prst, a ona kolem něj ovine jedno ze svých chapadýlek.
Četla mi myšlenky, a to velmi nepříjemně.
"Říká ti, co nechceš slyšet, ale potřebuješ to." pokračuje Bandita. "Stejně jako... no, víš kdo."
Tohle mi bylo velmi nepříjemné, proto jsem se obrátil na Banditu se slovy "Nemůžeme už jít?"

Jazyk měl v nálevu nafialovělou barvu a olizoval dno zavařovačky. Na plátýnku byla připíchnuta cedulička „Švegrušin blizák“. Mág vypadal pochybovačně.

„Inu, pěkný máte, zavařený, vidím. Ale to by mohl být jazyk kdekoho, že? To byla vaše tchyně?“

„To prosim ne, pane magistr. Ale Mravec, co mi ho prodal, tu svou předevčírem pochoval.“

„Drogista Mravec ze Škořepky, že? Víte, paní Scheinerová byla členkou našeho kruhu a své tělo nám proto věnovala pro... naše účely. A ujišťuji vás, že jazyk byl na svém místě. Ale zkuste ještě Svobodné zednáře. Ti vykoupí kde co,“ vyprovodil magistr Kroft podomního prodavače okultních předmětů z domu.

"Jenom počkej, až se ti začne montovat do života a komentovat všechno, co děláš blbě. Jako mojí sestřenici. Úplně jim rozvrátila manželství! Začalo to..."
Posádka poslouchala životní těžkosti neznámé sestřenice. Kluci většinou tvářili nechápavě, Berek navrhoval více násilná řešení situace, Mossi méně. Trins se obrátil ke Gwen.
"Ono to takhle může dopadnout?" zeptal se naivně.
Gwen se usmála.
"Neboj se. V našem případě jsem technicky sama sobě tchýní. A jak zajisté víš, žiju si se sebou docela dobře."
Trins se úlevně usmál.
Při odchodu položila Gwen na stůl ke slečnám vizitku.
"Pokud byste měly zájem, naše firma je zaručeně beztchýňová."

„Ta tvoje holka je jako zkamenělá? Prostě kus šutru?“
„Ne, ona je ″V″ kameni. Velkým, asi jantaru. A je chycená vevnitř. Nějakým kouzlem, nebo čím,“
„Hm, kouzla a čáry. Ale seš si jistej, že to není jen umění? Co když není živá?“
„Hele, poď se mnou. Uvidíš sám.“
Cesta podzemím Citadely byla dlouhá. Museli dávat pozor, aby je neobjevili. Ale stálo to za to. Nakonec došli k jantaru, uvnitř kterého spala překrásná dívka.
„Vidíš? Musíme jí dostat ven!“
„Jasně, něco tu mám.“
Crotus vytáhl z batohu květináč.
„Kytka? Na co?“
„Tchýnin jazyk. Nic ostřejšího na světě neexistuje. Rozřeže kámen razdva“

„Máš všechno?“

„Jo. Ale řeknu ti, některý ty věci ze seznamu byly fakt nechutný. Příště si ten slimáčí sliz můžeš jít sbírat sama.“

„Ale prosím tě, nebuď taková citlivka.“

Převzala si od něj igelitku s ingrediencemi a začala je rovnat na stole.

„U všech pekel, co je tohle?“ zhrozila se při pohledu na plátěný váček nasáklý krví. Přičichla k němu a její snídaně málem opět spatřila světlo světa.

„Co? Jo tohle! No, já si nebyl jistý, kterou tchýni myslíš. Jestli moji, tvoji nebo je to jedno... tak jsem vzal raději víc.“

Nastala chvíle ticha.

...

...

...

„Adame... Tchýnin jazyk je kytka.“

„Aha.“

Oklepal z kořenů přebytečnou hlínu, umístil je do květináče a zasypal hlínou novou.
"A na světlo s tebou." Položil hliněný květináč na verandu a oprášil si zeminu z nohavic.
Škoda, že bylo dnes zataženo. I když se ta ponurá nálada vlastně docela hodila.
"Musíš to dělat teď?" Dcera vyšla z domu a mračila se jako dnešní nebe. "Víš, že tu babička za chvíli bude."
"Vím."
"Tak se na to obleč!" Sama měla na sobě odpudivou zástěru, kterou dostala od jeho tchyně.
Přikývl, přehodil si přes montérky sako. A do ruky vzal násadu.
"Na co máš ty vidle?"
Trojzubec, pomyslel si.

Bouře Chiméru zle pocuchala. Když se Skřivánek přiblížil na dosah, nechal kapitán Grenville spustit člun.
„Budou potřebovat rezervní kulatiny,“ zhodnotila Frances věcně.
„Dáme jim je?“ zeptal se pan Chapman.
„Jen to, co je nezbytně nutné.“
Zvyk jí velel poskytnout pomoc v nouzi.

Francesin odhad byl správný.
Kapitán Grenville skutečně požadoval lana a kulatiny. Dokonce nějaké navíc. Oháněl se věkem i služebním stářím. Nepohnul s ní. Nevydá víc, než je potřeba. Pan Chapman si to ohlídá.
„Ten chlap je příjemný jako moje tchyně,“ utrousil pan Layton, když Grenvillův člun odrazil.
Frances ho zpražila pohledem. V duchu mu musela dát za pravdu.