DMD č. 19. pro 19. 4. 2025. Téma: Bota robota

"Oni nikdy nespí," hlasitě poklepal seržant Kapča ukazovátkem o tabuli a pozvedl významně hydrant.
Jeho děti se na sebe podívaly. Zase začíná už u snídaně.
"Musíte být ostražití. Jsou všude. Naštěstí jsme tady my. Jeronýme, ukaž kolo!" otočil se náhle na nejmladšího syna.
Ten už automaticky a s letargií ukazuje kamsi na otce.
"Tam, tam, tam a tam."
"Správně! Jednou - jednou jim to málem prošlo. Ale chytil jsem je na kolo mlýnský. Bestie. Nezastavěj se před ničím. Tváří se jako Aleš Loupáček ze Lhoty, ale přitom nerozeznaj homonyma. A taková je realita nepřítele - každodenní bota robota."
"Děti přikývly a odkliknuly."

Dendroni téměř vyhynuli. Tři klany, staré křivdy, krutá válka, spousta mrtvých. Při pátrání v minulosti nacházím kovovou botu. Uvnitř je stará, zaprášená nahrávka.
"Byli jste jeden druh, jedna rodina. Rozdělení vás zničí.“ zní hlas jako z jiné doby.
Sejdu se s Dendrony. Pustím jim zprávu a oni mlčí,  někdo brečí. Vzpomínají a odpouští.
Stroj jim vrátil paměť, kterou si už sami nechtěli připomínat. A tak přijali minulost.
Třetí klan ustupuje do ústraní a bitva končí.
Stojím na kraji lesa, celý dojatý a s Banditou po boku. "Splnil jsi svůj první úkol,“ říká pyšně. Já se ale zmůžu jen na přikývnutí.

Život je fajn. Jedeš po nalinkované trase, rutinně, ale spokojeně. Ráno vstát, nasnídat, vklouznout do bot, vyrazit do světa. Škola, brigáda, tancování, skaut. Někdy se cítíš trochu jako robot, někdy uspěchaně, ale všechno je fajn. Chvílemi jsi i šťastná.
Potom se tvůj pečlivě vybudovaný svět začne hroutit. Nejdřív nenápadně, pak najednou docela. Ležíš doma, brečíš, jsi sama. Nic tě nebaví, nic ti nejde, s brigádou musíš skončit, na sport nemáš náladu.
Nakonec naskočíš do nové rutiny - terapie, prášky, podpůrná skupina, schůzky s peerkou. Netušíš, jestli to pomáhá. Zkoušíš doufat. A po krůčcích budovat život, který bude stát za to žít.

Tři studenti ČVUT na krátkém výměnném pobytu zkoumají nádherný park. Fontány. Kaskády. Zlatem zdobené paláce. Najednou zkoprní.
Přes cestu občas stříkne rozverný proud vody. Zkropí děti. Zkropí mladý pár. Zkropí lidi ve středním věku, rozesmáté studentky. Pak se ale šourá stará paní a rozverný pramínek nic. Studenti zpozorní. Staré či nemohoucí lidi voda nepostříká. Vot těchnika! Jaký kompjútr toto řídí? Ten musí vidět, však právě počítačovou techniku studují! Po chvíli naleznou dřevěnou budku, schovanou za keři. Zajásají. Jsou blízko! Jenže...

V budce sedí žena, vyhlíží na cestu, v ruce páku. Jdou mladí, zatáhne, voda stříká. Jdou staří, nechá je jít…

"Jsem - robot."
Hlas zní strojově dutě. Vrže, skřípe, frázuje.
"Holky, to je Míla! Ale mluví fakt divně."
"Milena? Ta mluví divně vždycky."
"Potvoro!" uleví si robot Míla. Odfrkne si, odhrne vlasy z obličeje a vrátí se do role: "Mám - pro - vás - důležitý - vzkaz - z - budoucnosti. Musíte - ale - mluvit - mojí - řečí."
Holky dají hlavy dohromady.
"Cože? Jak jako?"
Všechny se otočí na vedoucí. Mlčí. Přemýšlí.
"Vždyť je to jasné," Terezka se plácne do čela. "Nemůžeš! Nesmíš se takhle chovat! Nikdy! Máš zákaz!"
"Neškleb se," pokračuje Dáňa. "Nefňukej, neprotestuj, koukej spolupracovat!"
"Jestli nám to hned neřekneš," doplní hbitě Kristina, "odečteme ti body!"

Honem se vypravit, abych se nedejbože neopozdila.
V hlavě zní všechny poučky, připravené fráze. Slabinou zůstává výše platu, protože odpověď „hlavně že vůbec nějaký“ prostě vhodná není.
NEDAT najevo nervozitu! To se nepromíjí.
Takže ten černý kostýmek, ten je neutrální. Ale bílá halenka by mohla působit banálně… červená ne, moc nápadná… á, světle růžová, výborně.
Namalovat se musím! Jen aby nebyla znát ruka neumělá. Zmiňovali i tvářenku, ale na to už kašlu, ksakru.
Střevíčky na podpatku, samozřejmě. To musí být. Ale hlavně nepajdat!
Noha ve střevíčku odhodlaně vykročí. Bytost zbavená individuality, naprogramovaná, aby vyhovovala vkusu personalistů, vyráží na pracovní pohovor.

Mělkým, okrouhlým prohlubním se vyhýbali všichni.
Mladé krysy nesmočily vousky v zamřelé vodě. Aflézie nedovolila kořenům napít se jedovaté tekutiny a volavka přelétala rychleji, aniž pohlédla dolů.
Staršího přitahovaly. Řád, patrný z otisků podrážek. Jednota kroku, jednota názoru. Blyštivé knoflíky. I kostry se zdály dodržovat rozkazy.
To místo pamatovalo víc, než mělo. Ozvěny starých bolestí a dávno zapomenuté zloby se vpily do půdy tak hluboko, že se z nich dalo čerpat i po letech.
A tak, na rozpadajících se mršinách bytostí zahynuvších na zlobu a lhostejnost, pokračoval život.
Starý, tvrdý a neměnný příběh se dočkal pokračování. Oprášen. Opakován.
Naháčci tančili.

Klaudie se táhne kus za ostatními a vzpomíná. Otýlie byla stará svraskalá čarodějnice už když se prvně potkaly. To ještě byla Klaudie svobodná.
Bohužel se ukázalo, že mají stejný vkus na chlapy. A Otýlie měla své metody. Očarovala jejich vyhlídnutému boty, že šel za ní jak robot.
Klaudie to věděla, ale co mohla dělat? Vrhnout se na něj a začít ho zouvat?
Nakonec na něj skočila po svém. Rovnou do hlavy. Uspěla jen na půl. Boty sundal a s Otýlií už nikdy nepromluvil.
Ale s Klaudií taky ne. Její zásah ho vyděsil tak, že se raději odstěhoval kamsi do Tater.

Z vraku Harpyje zachránili sotva hrstku. Byli odraní, prochladlí a hladoví. Když dostali suché šaty a grog, kormidelník se rozpovídal.
Příliš pozdě rozkázal kapitán ubrat plachty. Stará kocábka těžkou dřinu nevydržela. Trestanci v podpalubí se do jednoho utopili. Posádku smetly z paluby neovladatelné lodi vlny. Jen oni čtyři měli štěstí.

Fergus donesl Donnellymu misku hrachu. Předloktí měl ovázané.
„Jak seš mladej, tak seš blbej.“
Ve světle lucerny Donnelly připomínal přízrak.
„Na starý kolena chceš dřít na krále...“ hlesl.
„K čertu s králem!“ odplivl si Fergus. „Už jsi někdy viděl, jak se věší?“
Donnelly zavrtěl hlavou. Prudkost mládí nehleděla na důsledky.

„XB1, kde jsou? Dle tvých informací tu měla být civilizace vhodná k prvnímu kontaktu. Měli mít mezigalaktické lodě a vyspělou techniku…“

„Netuším, mají akorát jednu vesmírnou stanici na orbitě, pár sond u blízkých planet, jinak nic.“ odpověděl vědecký android XB1.

„Jak je to možné?“ dožadoval se vysvětlení kapitán.

„Prověřím jejich komunikační sítě…“

Na centrálním monitoru se objevila výsledná zpráva.

„COŽE? Byla to fikce? Prý Star Trek! Co to má jako znamenat?“

XB1 mezitím upřeně sledoval další vysílání. Probleskl titulek „Ulice“ pak „Ordinace v růžové zahradě“.

„Vracíme se domů, tohle nemá cenu.“ Rozhodl kapitán. „Tady ještě hezky dlouho vyspělou inteligenci nenajdeme…“