Poezim č. 4 pro 5. 11. 2025. Téma: Snová tanka

Bez dechu běžím.
Obruče strachu škrtí.
Co hledám, není.
Útěchu najdu k ránu
v milosti probuzení.

Ve vlaku dřímám
náhle svůj meč třímám však
v kryt pěst vystřelí
iluze je v prdeli
ze zdi trčí ruka má

Poznámka: Tentokrát jsem se inspiroval příhodou, kdy jsem se vracel vlakem pozdě večer z Valtic. Poklimbával jsem, zdálo se mi o šermu, letěl na mě sek (ve snu samozřejmě), a ten jsem vykryl... ve skutečnosti. Do zdi jsem naštěstí nepraštil. Holt reflexy, co na to říct...

V se nepočítá jako samostatná slabika.

Bažiny obav
lákají noční můry,
fúrie kruté.

Ty šelestem křídel svých
naději odhánějí.

Hřejivá záře
Oslňuje a laská
Ten sen pod víčky
Nedá zapomenout
Že světlo plodí temnotu

Hladina noci
odráží pod víčky den
Hvězdy tiše
prosvítají inkoustem
rozlitým před měsícem-

Ve starém domě,
který nám už nepatří,
mluvíme s dědou.
Sny jsou výsměchem času.
Zůstal mi stesk a úsměv.

cukrová vata
pavouka lepkavá síť
spoutané prsty
drásají růž sladkých lan
temnou nocí k ránu (snad)

Bezednou lodí
na zaprášených křídlech
krouží výš a výš.
Lomenou klenbou noci
k ostrým zubům vitráží.

**

Nemůžu být přece jediná komu se v noci zdá o průletu rozbitou gotickou katedrálou, že ne?

strom tryskal k nebi
a hnal se z trosek domu
a my seděly
v listí a mezi rehky
když sklouzneš, zachytím tě

noční labyrint
podzemních chodeb, stín v něm
vzlyká nad kostmi,
zbystří a nasaje vzduch
– přátelé ti vzali klíč