Příroda

Kdysi dávno, ještě než se moje prabába z vejce vyklubala, žili v našem kraji dravci, byli malí a rychlí, a i když nám velkým neublížili, pro malé a pro vejce byli nebezpeční. I když jsme s nimi zápasili jak jsme dovedli, nedokázali jsme hnízda ubránit.
Jednoho dne se tu poprvé objevili jiní dravci, větší než my. Báli jsme se, že budeme muset opustit náš kraj, ale nakonec utekli ti menší draví. Báli se těch větších.
A tak tu všichni s těmi velkými dravci žijeme dodnes. Malí dravci před nimi prchají, a když se my nenecháme překvapit, naše hnízda zůstávají plná.

Uvíznul v ledové kře. Zoufale se snažil vyprostit, avšak marně. Nepomohla mu ani jeho majestátní velikost – 32 metrů délky, ani jeho váha - uctyhodných 200 tun. Jeho volání o pomoc se šířilo do vzdálenosti 850 kilometrů, ale nebylo mu nic platné. Nakonec uhynul. Jeho tělo vyplavilo moře blízko Newfoundlandu. Vědci ho začali zkoumat.
Srdce uhynulého plejtváka obrovského vážilo 180 kilogramů. K naložení potřebovali 3785 litrů formaldehydu.
Oproti tomu mozek tohoto zástupce největšího současně žijícího živočicha vážil 4,5 kg, což je 0,007 % celkové tělesné hmotnosti. Pro srovnání: lidský mozek má průměrnou hmotnost 1,5 kg a tvoří 2 až 2,5 % hmotnosti.

Zatím se to jevilo jako čistě filozofický problém. Jak tak seděl na pařezu a zíral na tu věc, ze všeho nejdřív ho napadlo:
„Když to budu tiše pozorovat, neuteče to?“
„Dá se to sníst?“
„Asi je to mrtvé. Studené věci jsou mrtvé. Třeba sníh.“
Bylo to malé, oválné a smrdělo to. Trochu jako vzduch po bouřce a karabiny, co trousili lidé s batohy na zádech. Dodneška nechápal, proč tak řvou a utíkají, když na ně vykoukne. Proč věší jídlo na strom. (To od nich bylo milé.)
Seděl, přemýšlel a koukal na plechovku.
S nápisem Prague Ham.
Víte, medvědi neumějí číst.

Ham se narodil v Kamerunu a zemřel v Severokarolínském zooparku. Při zmínění jeho jména se většině jistě vybaví jídlo, málokdo ale ví, jaký význam má tenhle šimpanz pro osud lidstva.
Někteří z vás to možná nevědí – vsadím se, že většina –, ale Ham byl účastník amerického kosmického programu zvaného Mercury. Jakožto první hominid neboli tvor člověku podobný překonal jednatřicátého ledna roku devatenáct set šedesát jedna hranici vesmíru na palubě lodi nesoucí název Mercury-Redstone 2.
Jeho jméno je akronymem k názvu laboratoře, jejž ho na let připravovala, a to Holloman Aerospace Medical Center. Jeho památník můžete najít v síni slávy vesmírné historie.

Znáte Pipulku kadeřavou? Většina asi ne. Já se s ní setkala nedávno.
Je to malý ptáček, který žije v pralese. Čím mě oslinili, je jejich způsob námluv.
Samozřejmě jako u většiny zvířecích druhů, se o námluvy stará sameček. Trošku u toho vypadá jak Michael Jackson. Jak to myslím?
Tento ptáček vyleze na vršek větývky a pak se po ní klouže dolů. Ale to není vše. On u toho dokonce twerkuje ocáskem! Sjede dolů, vyšplhá nahoru, sjede dolů, zase nahoru, zase dolů a stále vrtí.
Celkem se u toho nadře a slečna ptáčková se pak otočí a odletí. To je život.

Už je to chvíli, co u mě Paragordius bydlí. Nejprve jsem s ním nechtěla mít nic do činění. Šla jsem se jen napít a on se ke mně přidal. Nechtěl zmizet a tak jsem ho vzala s sebou. Dnes mi mé počáteční antipatie připadají podivné. Udělala bych pro něj všechno. Chci být jeho dokonalý hostitel. A tak mu poskytuji domov, stravu, prostor pro osobní růst a vývin. Soused tvrdí, že mi to leze na mozek, ale já chci, aby byl úspěšný i v soukromém životě, měl hodně potomků... Do vody bych pro něj skočila. Doslova. Jenže, jako Nemobius neumím plavat.

Jsem vůdce. Když se mi někdo opováží odporovat, tak jich ode mě dostane, že nebude vědět, čí je.
Jsem nepochybně nejrychlejší, nejsilnější, nejodvážnější i nejvytrvalejší. Nikdy se neunavím.
Vedu si zodpovědně, na každé zastávce dávám pozor na všechny a jsem připraven za ně bojovat.
Už po mně párkrát vystřelili. Jednou jsem to schytal, ale dostal jsem se z toho. Teď jsem pro všechny ještě větší hrdina.
Lidským příbytkům se vyhýbám, jak to jde. Nejen proto, že lidé občas střílejí. Nemůžu prostě vystát ty naše pitomé bílé příbuzné, co se nechali zkrotit a už ani nelétají, jenom žerou až k prasknutí.

Jak se pozná jaro? Příroda si pořídí spoustu zelených pastelek. A začne malovat. Nejprve se zelené vedle té bílošedé sněhové ještě trochu bojí, a tak vezme trochu hnědé na hlínu a načervenalé na jehnědy lísek, žlutozelenou na vrbové větvičky a stříbrnou na jívové kočičky. Ale pak už se pustí do záplavy zelených odstínů a maluje javorové květy jásavou světlou, jehnědy břízy jemně žlutavou; vybere jemnou zeleň na květy a první lístky habrů a veselou na rašící lipové lístečky. Nastříbří konečky velikánských pupenů kaštanů. Topolům půjčí stříbřitě šedou a dubům, zimním ospalcům, narůžovělou na nalité pupeny. Ano, jaro už je tady.

„Hele kluci! Kdo bude dřív u toho slepence pod dubovým listem?!“ hecoval mladý pulec své kamarády.
„Já!“ „Já!“ „Já!“ vykřikovali jeden přes druhého. Houf černých torpéd s pružnými ocásky se jako jeden muž vrhl kupředu.
„Vítěz!“ „Vítěz!“ „Vítěz!“ pokřikovali jeden přes druhého, ačkoli nikdo nevěděl, kdo doopravdy vyhrál.
Vyzývající pulec se spokojeně drbal zadní nohou u žaberních štěrbin.
„Tak co, komu už rostou přední nohy?“ ozvalo se z houfu.
„Mně!“ „Mně!“ „Mně!“
Až jim upadne ocásek, bude konec pulčím hrám. Budou dospělí, ale dají život novým pulečkům. Pokud je nesežere čáp. Ale i taková už může být cena žabí dospělosti.

O několikasetkilogramové želvě se rozhodně nedá říci, že to je lehká kořist, ale díky pomalosti těchto obrů to byla kořist snadná a laciná. A když se navíc ukázalo, že dokáže přežít bez potravy až několik měsíců, což z ní dělá skvělou živou konzervu, který námořník by odolal?
Před sedmdesáti milióny let obývaly velké suchozemské želvy několik kontinentů. Do našeho letopočtu přežily jen na třech souostrovích, kde neměly přirozené nepřátele. Ale to se změnilo s příchodem člověka. Galapážské želvy jsou dnes na pokraji vyhynutí. Na Maskarénách se je podařilo vyhubit úplně. V Seychelském souostroví přežil pouze jediný druh na atolu Aldabra.