Příroda

Představ si rybníček. Nemusí být velký. Jenom takový, aby se ti vešel do hlavy. Na břehu nech vyrůst dvé starých vrb. Budou důležité. Hlavně jejich kořeny pod břehem. Přidej několik olší a houštinu rákosí. Trošku trávy na požerák. Ten postav nejlépe dvoudlužový. Vezmi několik jív. Nezapomeň na maliní, k severnímu břehu se bude hodit; když nepoznáš sever, nevadí.
Vidíš už rybníček, můj milý? Tak pojď, dáme do něj ryby. Kapříky, okounky, štičky vrbám pod kořeny... Možná sumce... Běličku. Té hodně. Budeš ji potřebovat. Je to dobrá kořist pro dravé druhy, hlavně malá pro okounky. Vlastně i štikám se snadno chytá...

Malý šedavý tvoreček běžel jemným pískem a nechával v něm rýhu, dokud nezmizel ve skulině staré zdi. Pak bylo ticho a nic se nepohnulo.
V přednáškovém sále v dutině zdi staré knihovny bylo rušno. Hlavní řečník právě končil myšlenku.
„A nejsme žádní nudní brouci! Jsme vyšší korýši! A proto vás vyzývám, bratři a sestry, chovejme se podle toho!“
Shromáždění souhlasně zašustilo nožkama a krunýři a chystalo se zahájit volnou diskusi.
Pak se ozvala rána a někdo odloupl kus ztrouchnivělé omítky. Svinky se rozběhly sem a tam do úkrytu a v prachu a písku po nich zbyly křehké obrazce jemných rýh.

Naše planeta je plná nádherných i ošklivých věcí, prospěšných i škodlivých, ale znáte nějakou nádhernou škodlivou věc? Já se s jednou setkala.
Říká se tomu Rudý příliv. To nastává tehdy, když vlny zavanou na pláže přemnožený plankton, který v noci reaguje na změnu kyselosti vody a při pohybu vydává modrou záři.
Je to doslova dechberoucí podívaná, která však nosí i smrt. Tyto mikroorganismy vylučují do vody toxické látky, které jsou pro mnoho živočichů škodlivé.
Každý by to chtěl vidět, vlny kreslící do písku, zářící stopy korýšů i vlastních šlépějí.
Bohužel, co je pro nás krása, může být pro jiné smrt.

Bělavé skalní město z úžasně jemných stěn se žlábkováním, kamenných závěsů, věžiček, špic. Mezi nimi úzké chodbičky, náměstí i rozlehlé terasy, odkud se otvírá fascinující výhled na protější skály.
Vysoké hory završené mohutnými skalními hradbami, které se zvečera barví do zlatavé a růžové.
Hluboké propasti, na jejichž dno stěží dohlédneme.
Podzemní sály vyzdobené spoustou krápníků roztodivných tvarů, od tenoučkých brček až po impozantní sloupy. Hra barev od bílé přes žlutou, červenou a hnědou až po modročernou. Stěny pokryté zkamenělými vodopády.
Je k neuvěření, že všechno tohle vzniklo z nesčetného množství schránek tvorečků, kteří žili před mnoha milióny let. Fantastické dílo.

Když vyleze mukl z basy,
blýská se na nové časy.
Shodí mundůr vězeňský,
cení zuby na ženský.
Pud je silnou motivací,
i přesto se najdou tací,
co se za plot pořád vrací.
Svoboda je tabu,
bývaj v pěkným srabu,
neboť pobyt na cele,
maj vyrytej na čele.
Je to daný matkou, fotrem,
že jsi od miminka lotrem?
Já mám pro to v okamžení zcela jiné vysvětlení.
Že se věčně nehneš z basy je otázkou tvojí rasy.
Vlastně za to může
barva tvojí kůže.
Jestli někdo při svém zrodu vážně neměl kliku,
pak jsi to ty, milá zebro, v pruhovaným triku.

"Ne a ne a ne!"
"Pššt!"
"Já nejsem žádná," zašklebila se, "květinka!"
"Nesmíš mluvit tak nahlas, okolo jsou lidi!"
"Mně to je jedno! Někdo z nich by mě třeba mohl pochopit"
"Když tě vyslechnu, přestaneš už konečně křičet?"
"Možná..."
"Tak dobře, co máš na, eh, na srdci?"
"Řeknu to stručně. Všichni mě pořád řadí k těm hnusným nezdravě zbarveným nafoukaným..."
"Pššt, neřvi!"
"Zkrátka, nemůže se najít někdo inteligentní, kdo by dokázal, že jsem jiná? Mimochodem, ty taky. Jo, a moje kamarádka Labutěnka už si něco podobného prosadila, proč bych já nemohla?!"
"A jak se podle tebe lišíš?"
"Například nejsem zelená!"

Očekávat příhodné podmínky daleko na severu bylo přinejmenším pošetilé, ale nakonec se přesto rozhodli pozorování přidat na seznam. Počasí jim ovšem nepřálo. Sněhové bouře sice nehrozily, ale obloha byla zatažená. Až dvanáctý den výpravy se na ně usmálo štěstí. Večer se mraky rozestoupily a odhalily rudý sluneční kotouč, už napůl utopený za obzorem.
Prsty v silných rukavicích se nedočkavě chvěly, připraveny stisknout spoušť. Musí být rychlí. Slunce mizelo za obzorem stále pomaleji, poslední červený střípek zdánlivě nechtěl zmizet.
Náhle se objevil, zářící jako smaragd. Spouště cvakaly jako zběsilé, ale ke všeobecnému údivu zelené světlo nezmizelo, zářilo dál, minutu za minutou.

Jo, květinka. To on si asi myslel, trouba.
Jako všechny ty ostatní. Takové ty křehotinky, co ani nemůžou existovat samy, musejí se k někomu přichytit a žít pod jeho ochranou.
Jistě, taky se mi nejdřív šiklo zázemí a ochrana. Všichni jsme přece zpočátku pápěrky ve větru. Ale to trvalo jen krátce.
Jen co se mi povedlo se pevně chytit a pak pořádně zakořenit, už to šlo ráz naráz. Vyrazit vzhůru, ne se jen opírat, ale cílevědomě šplhat k slunci.
Brzo mi už začal překážet. Tohle místo prostě nebylo pro dva.
A vyhrál kdo? Sami vidíte.
Nadarmo mi neříkají fíkovník škrtič.

Den za dnem tu všechny živoří, den za dnem je všechno stejné. Půda je zmrzlá až na kost, okolo leží sníh, vyje tu věčný vítr unášející jemná zrnka písku které štípou, pálí, dusí. Slunce je příliš blízko a jeho paprsky spalují jako oheň. Je to krutá poušť, vyprahlá, ale současně zasypaná sněhem.
Ale dnešní ráno je jiné. Na první pohled je vše stejné, ale přece jen… Je to cítit ve vzduchu. Půda je stále stejně zmrzlá, ale její dotyk je jemnější. Sluneční paprsky stále pálí, ale zároveň i hladí a laskají.
Náhle všechny vědí: Zima je konečně pryč. Přichází jaro!

Píšu vám tu, lidé milí, otevřený dopis z Dillí,
odkud se k vám ráda vrátím, ale k věci, ať to zkrátím.
Nejsi žádná květinka, říkala mi maminka.
Kopřiva co pálí, bráškové se smáli.
Kousavost je naše hobby, už si zuby brousím,
jak některé hnusné snoby ukázkově rdousím.
Ráda bych vám vzkázala, že nejste vůbec trendy,
když žerete z mršin maso a lemtáte brandy.
Tady se to dělá jinak, kulinářský majstrštyk,
zde se sousta chroupaj v letu, což je úžasňoučký zvyk.
Po návratu z dovolenky natrhnu všem mouchám trenky.
Zodpovědnost za překlepy přebírá má stenografka,
s úctou vaše milovaná pokojová Masožravka.