Imaginárium

"Myslím, myslím, nevím dál, co bych ještě udělal..."
Bůh Kwakalosiwae procházel lesem a hlava mu těžkla myšlenkami. Svět kolem teprve vznikal, ostatní bohové se činili a on byl v půlce tvoření u konce s nápady. Chtělo to nějaký impuls, nějaké pořádné nakopnutí, něco -
Bůh se zastavil a zahleděl se na ještěrku, která se sebevražedným skokem vrhla z větve. Přitom napnula kůži mezi nohama a snesla se plachtěním k zemi..
To bylo ono! Kdyby ta ještěrka mohla opravdu létat, byla větší..., ach, tohle budou lidé milovat!
O několik tisíc let později se k nebi snesl stín. Lidé v panice utíkali.
"Dráááák!!!"

Darja si marně lámala hlavu nad hromadou papírů popsaných čísly. Nedávno povýšila na kapitánku a to s sebou přineslo i značně nemilé povinnosti.
Tak třeba statistika. Dlouhé sloupce čísel, které potřebovaly být zkontrolovány a schváleny. Minulý týden se v těch zatrápených číslech objevila chyba; to když podle papírů křídlatci na základně sežrali za měsíc sedmdesát tři kusů dorostlého dobytka, zatímco reálný úbytek ze stád tento počet převyšoval asi o třetinu.
Čtyři dny si s tím lámaly hlavu, než někoho napadlo postavit noční hlídky. Teprve pak přišli na to, proč statistika lhala.
Ty potvory chodily v noci tajně vyžírat letecké zásoby.

Ta zima byla nekonečná. Už před více než měsícem mělo přijít jaro a nic; pokaždé, když už to vypadalo na oteplení, udeřily znovu o to větší mrazy. Už to vypadalo beznadějně, když konečně přišla, vítaná a očekávaná.
Obleva.
Lidé Ietherie ji uvítali s otevřenými náručemi, tančili a oslavovali. Dokonce ani tání sněhu a rozbahněná země kam jen oko dohlédlo nedokázaly překazit všeobecné veselí.
"Ech, to jsem se prospal," zívl spokojeně Obrhad, když led, v němž byl celou zimu zamrzlý, konečně roztál. Protáhl smyčky svého obřího těla a vydal se do Kersku hledat něco na zub.
Ovšem, ke značné nelibosti místních.

Každoroční slavnosti klácení amfisbain byly dlouho očekávanou událostí. Za prvního jarního úplňku se sešli lidé z měst i vesnic, zapomněli na vzájemné neshody a bok po boku se vydali hubit hady.
Tato tradiční událost byla všeobecně oblíbenou kratochvílí. Za zástupem ležela těla mrtvých hadů, kteří se nestačili včas schovat, a většina jich tak zůstala - kromě těch největších, odnesených před porotu v rámci soutěže "Hadobijec roku." Na své si tak přišlo ptactvo a další příživnické potvory.
Vzato kolem a kolem, každý byl spokojený. Snad až na jednu zúčastněnou stranu.
"Nás se nikdo na názor neptal," reptala mladá amfisbaina uhýbající dopadajícím holím.

Sloužící letkyně Darja se chystala na schůzku.
Nepodcenila žádnou část přípravy; ten chlapík z Kersku se jí líbil, proč by se na něj tedy řádně nepřichystala? Uniformu vyměnila za slušivé šaty, oči si podbarvila černí, zvýraznila rty červenou barvou z drobné krabičky. I na vlasy se dostalo; půvabně zvlněné kadeře jí spadaly na záda v plavém vodopádu.
A přece na jeden aspekt zapomněla.
Z kouta místnosti se ozvalo zašramocení. Darja se otočila a -
"Tarlyne!"
Pozdě. Křídlatčí mládě nešťastně schlíplo uši a vrhlo po své letkyni nechápavý pohled. Jenže upřímně - sebenešťastnější pohled mohl těžko odmazat ze šatů mnohočetné stopy šedivého bláta.

"Nástup k wyvernům!"
Rozkaz zněl halou a odrážel se od kamenných stěn ve spleti ozvěn, které ještě urychlovaly panující spěch. Uprostřed všeho toho zmatku se neklidně ošívalo a syčelo šest wyvernů, majestátních ještěrů, kteří si velikostí a dravostí nezadali s bájnými draky. Světlo loučí se jim odráželo na tvrdých černých šupinách překrývajících se v odolném brnění.
Byli jako stroje; monstrózní, leskle černé stroje stroje bez citů, s nekonečnou vůlí zabíjet.
"Veliteli! Čekáme na vás!"
Jarszek zaváhal. Střelci byli připraveni, oblečení v jednoduché kožené zbroji a čekající na svých místech. I wyverní samice čekala.
Na něj.
Byl čas letět do boje.