Ta neskutečná podoba. Otevřela staré rány a krutě do nich vnikla. Nelze se bránit. Je to osud. Bude nás pronásledovat dnem i nocí.
„Má lásko. Jsme si souzeni.“
Vždy tomu tak bylo a ani v tuto divnou dobu tomu není jinak. Cítím to.
Láska je silnější než prokletí té čarodějnice. Podruhé nás již nerozdělí.
„Viktorie?!“zarazil jsem se. Už podruhé stála na okraji útesů. Mluvila na mě, ale já ji neslyšel. Skočila…
Přísahal jsem, že ji neopustím. Skočil jsem tedy a zakousl se.
Voda jí omývala obličej a smývala krev, když se její oči otevřely a bílé tesáky se zaleskly.
„Barnabasi?“
