Moje články

Elrond dal vystrojit hostinu, jelikož jej přijel navštívit Mithrandir s Thorinem Pavézou, králem trpaslíku, a jeho družinou. Elfové se na trpaslíky dívali s opovržením pro jejich nezpůsobné chování, ale byli to hosté. Jeden z nich však uchvátil Celebrinela, když vytáhl šperky s nádhernými drahokamy. Byl ochoten se jich vzdát, ovšem cena nebyla malá.
„Lindire, prosím, udělej to pro mne,“ přemlouval jej Celebrinel. „Já vím, je chlupatý a ošklivý, ale když bude tma… A stejně si myslí, že jsi ženská, nic z toho nebude.“
„Tak to nebude nic ani z tvého obchodu,“ odtušil suše Lindir a začal znova hrát na harfu.

Z oken se valil kouř a burcoval poplach. Znepokojilo to i Elronda a spěchal se podívat, co se stalo. Byl to pokoj dvojčat. Sliboval si, že tentokrát je opravdu přetrhne. Čím byl blíž, tím byl zápach nepříjemnější a nutil jej ke kašli. Ze dveří unikaly kruhy olověné barvy a mísily se se vzduchem.
Na místě činu už byl Erestor. Elladan s Elrohirem stáli u stolu a provinile koukali do země. Elrond přejel pohledem po skleněných nádobách s podezřelým obsahem, svícnu a rozsypaném prášku po stole. Nepochybně se jednalo o obsah báječného dárku od Mithrandira, díky němuž málem lehla Roklinka popelem.

Elrond v něm od začátku viděl faleš. Vtíral se do pozornosti vlivných elfů, oslňoval je svou krásou a vysával z nich informace. Obdivoval umění a nadšeně poslouchal, s jakou úctou o něm mluví ostatní. Jako by zkoumal jejich slabosti. A navíc mu bral jeho Ereiniona. Rvalo mu srdce, když viděl, jak se spolu smějí. Navíc to vypadalo, že si je toho vědom a užívá si to.
Vzpomínal na to, když dostal Vilyu. Prsten, který musí chránit a nikdy jej nesmí použít, protože by si jej temný pán podmanil. Annatarovi se podařilo prokouknout i elfy, přes jejich lásku ke krásným věcem.

Bylo ráno a do cvičiště se opíralo slunce, rosu už usušilo a začínalo být horko. Na tribuně stál Ecthelion s lordem Glorfindelem a společně se snažili vycvičit bojovníky z mladých elfů. Ecthelion zoufale sledoval, jak se navzájem strkají a nadávají si.
„Byl můj rozkaz k seřazení nepochopitelný?“ zeptal se společníka.
„Možná se snaží seřadit se podle výšky,“ navrhl Glorfindel.
„Já z nich vykvetu,“ povzdechl si. „Jak z nich máme udělat schopné vojsko?“
„Počkej, až jim dáme koně. To budou bolavé zadky a naražené kostrče.“
„Já bych měl starost spíš o ty chudáky koně, ne o zadky těch nemehel,“ prohlásil Ecthelion.

Musel uposlechnout hlas, který jej volal k sobě, i když chtěl zůstat a nezpůsobit žal. Bolest ustávala, vidění se rozostřilo, hluk utichl. Necítil již ani své tělo. Zůstalo tam zoufale objímané. Nebylo mu dáno dodržet, co slíbil.
V hluboké prázdnotě naříkal: „Vždyť jsem nic zlého neudělal, snažil jsem se, aby vše bylo zachráněno. Možná jsem někdy neměl dostatečně bystré oči, ale každý se může mýlit.“
„Nemusíš se zpovídat,“ ozval se hlas uvnitř něj. „Vím všechno, co se stalo. Vím i to, co se stane. Po dlouhou dobu nebudeš mít úlohu mezi živými,“ promluvil k němu Vala Námo, vládce síní Mandosu.

Elrond se procházel po nově postavených prostorách svého panství. Probíhaly už jen dokončovací práce na výzdobě. Tesaři, štukatéři a kameníci zdobili stěny, stropy a zábradlí. Spokojeně prohlížel propletené větve kopírující žebra kleneb, břečťan plazící se nahoru po sloupech, kružby v oknech ve tvaru květin, dřevěná zábradlí tvořila mříž z propletených stonků. Všechno vypadalo jako živé.
Pozdravil řemeslníka, který právě tvořil na stěnách dlouhý řetěz květin. Elrond se na ně pečlivě zahleděl.
„Tohle jsou pampelišky?“ zeptal se.
„Ano, pane,“ potvrdil umělec.
„Ty musí pryč, mám na ně alergii. Dejte místo nich růže nebo lilie.“
Elf si povzdechl a seškrábl vlhkou omítku.

„Lorde Elronde, vy to vůbec neberete vážně! Uvědomte si, že jednou budete velmi pravděpodobně vládnout celé téhle říši. Velekrál všech Noldor musí být chytrý, aby se dokázal správně rozhodnout. A musí se umět správně vyjadřovat,“ káral jej Erestor.
„I kdybych se snažil, nedokážu být jako Gil-Galad,“ povzdechl si.
***
„Elronde, já se hrozně bojím, že udělám chybu. Všichni si myslí, že jsem dokonalý a moudrý, ale já nejsem, jen to musím předstírat. Po mne budeš králem ty, ale nejraději bych byl, kdybys nemusel,“ svěřoval se Ereinion svému milému, protože bylo jen málo přátel, se kterými mohl mluvit otevřeně o svých starostech.

Erestor seděl u stolu zavaleného svitky, sotva se našlo místo na svíci a hrnek s čajem. Soustavně pracoval na vytváření dalších. Občas se napil zeleného čaje nebo se šel projít k oknu. Spát šel k ránu. Vzbudila jej služebná se snídaní. Rozespale ji poslal pryč a pustil se do nedokončeného svitku, když už byl vzhůru.
***
Elrond míjel na chodbě Erestora nesoucího svitky pod paží. Popřál mu dobrého rána a zeptal se: „Proč jste se nedostavil včera na večeři?“
„Promiňte, pane, měl jsem spoustu práce.“
„Služebná mi říkala, že jste nechtěl ani snídani.“
„Držím dietu,“ objasnil mu Erestor.
„Čajovou?“ vyzvídal Elrond.

Arwen seděla v zahradním altánku, držela v ruce svitek s básní o Berenovi a Lúthien a snila. Když nedaleko uslyšela hlas svého otce, rozeběhla se za ním.
„Ada, to je nádherný příběh, chtěla bych taky potkat takovou lásku, pro níž bych zemřela,“ říkala nadšeně plna dojmů.
„Jsi mladá a nevíš, co si přeješ. Ještě jsi nepoznala, jaké to je vidět stárnout a umírat někoho, koho miluješ. A doufám, že to ani nezažiješ. Tohle je umění, nesnaž se žít to, co je krásnou básní. Nikdo už nepamatuje, jak to přesně bylo,“ poučoval ji Elrond.
Arwen však byla myšlenkami jinde a nevnímala.

„Oškliví! Maličcí! Bastardi!“ vyrážel ze sebe vztekle mistr Erestor. „Pijete mi krev! Nedáte mi spát! Nenecháte se chytit!“ lamentoval dál.
„Erestore, uklidni se a buď příkladem dětem,“ poučil jej Glorfindel, který se náhodou objevil ve dveřích spižírny. „Proč se vůbec rozčiluješ?“ zajímal se.
„Ráno tady byla celá mísa koláčů a teď zůstaly jen drobky. Stejně jako včera. A to jsem tady dal spoustu pastí a žádná se nechytila,“ vysvětloval Erestor.
„Opravdu? Tak to tady máme velmi chytré myši,“ řekl, zatímco pomalu couval ven.
„Nebo snad o tom něco víš Glorfindeli?“ otočil se na něj, ale zjistil, že mluví do prázdna.

Vybral si jej ze stáda elfských koní chovaných v Roklince. Byl to roček hnědošedé barvy, vyzáblý a nijak zvlášť atraktivní, avšak Glorfindel si jej oblíbil. Za tu dobu Asfaloth, jak jej pojmenoval, úplně zbělal. Když vyrostl a zmohutněl, si jej obsedl a byl to nejspolehlivější kůň, jakého kdy poznal. Velmi chytrý a učenlivý. Spíš to vypadalo, jako by mu četl myšlenky.
Oba milovali rychlost. Když mu dal naprostou volnost, Asfaloth radostně běžel kupředu, vlály vlasy i hříva, vítr je ostře šlehal a bojovali o každý doušek dechu. Cítil naprostý soulad, jako by to byly i jeho svaly, které se napínají.

Elrond se usadil v místnosti u krbu s dopisy z Lindonu. Otevřel ty, které nesly rukopis králova písaře. Nic překvapivého, víceméně samé špatné zprávy – chystá se válka. Poslední otevíral rozechvěle a nedočkavě. Nejdříve pozoroval důvěrně známý rukopis svého milovaného. Vybavoval si, jak psal, jak se jeho ruka rychle míhala nad pergamenem.
Při čtení měnila Elrondova tvář úsměv ve smutek a někdy se také objevila slza. Ereinion psal o svém strachu, vyčerpání a osamělosti.
′Probouzím se z příjemného snu a namísto tebe, moje punková nutrie-′ Elrond se zarazil. Četl si ta naškrábaná slova znova, ale nerozluštil, co jiného by mohly znamenat.

Elrond supěl, když se mu nedařila tak prostá činnost jako zašít si díru v plášti. Málem toho nechal už po prvotním zápasu s navlékáním jehly na nit.
„Elronde, to chce klid. Když se necháš strhnout zlostí, nebude se ti nic dařit,“ radil mu zkušeně Ereinion.
***
Elronda zasáhl spád nadávek, když vešel do stanu, nebyly však určeny jemu. Gil-Galad udatně bojoval s jehlou nití - snažil vyspravit si podvlíkačky. Nit se mu vyvlíkala a jehla jej zákeřně bodala do prstů.
Uvažoval, zda mu nemá udělit stejnou radu, jakou mu nedávno dal on, ale při pohledu na ostrý předmět si to raději rozmyslel.

Na cestách se dá potkat mnoho věcí. Třeba hlínu. Kameny. Písek. Štěrk. Psí hovna. Kobylince. Skupinky elfů mířících do Šedých přístavů. Spadlé stromy. Čaroděje. Kaluže. Bahno. Mrtvoly. Trpaslíky. Lidi. Zašlé mince. Bytosti hledící na hvězdy a vědoucně se usmívající. Prostě takovou všeobecnou verbež, které jsem již potkal spoustu. Ovšem prstenové přízraky to je výjimečné a nepříjemné. A periannath? No to je zhola nemožné. Mithrandira si vážím, je to chytrý muž, ale tohle mu nevěřím. Vždyť ti se jen přežírají, kouří, rýpají v hlíně a svých rodokmenech a nevystrčí hlavu z Kraje. Nebo možná jen do blízké Hůrky na dobré pivo.

Když slunce začalo svým světlem zalévat kraj, byl již Helmaegor ve stáji a kontroloval své svěřence. Pohladil hebkou srst několika koní, kteří jej zdravili tichým ržáním. Spokojeně zkontroloval, že pacholek už rozdal krmení. A otočil se na svého oblíbence.
Hladil po nose Asfalotha a vzpomínal, jak si vždy přál žít životy svých poddaných, kteří nemuseli rozhodovat o osudu všech. Splnilo se mu to, z bitvy odjel v přestrojení (jeho smrt by nic nezměnila) a Elrond jej pověřil správou stájí ve svém domě. Půlelf právě vešel.
„Dobré ráno, lorde Elronde, dnes jste si přivstal,“ řekl přehnaně uctivě.
Elrond se jen usmál.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Elrond přecházel po své pracovně, mumlal si pod nosem a občas zlostně pohlédl na Erestora stojícího před pracovním stolem.
Konečně se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil Glorfindel.
„Chtěl jste mě vidět, pane?“ otázal se ze slušnosti.
„Ano, právě jsem se od mistra Erestora dozvěděl, že jste si prohodili funkce. Mám vás rád, přehlížím to vaše věčné hašteření a popichování, tady však velím já a myslím, že dobře víte, co máte dělat. Thrandúil byl po poslední návštěvě velmi rozladěn a už neposílá své výtečné víno. Doufám, že příště, lorde Glorfindeli, si budete pamatovat, kde je vaše místo!“ dokončil svůj monolog.

„Erestor mi dal přečíst tvou slohovou práci,“ řekl Ereinion objímaje Elronda ležícího vedle něj, který se začal cítit poněkud nepříjemně.
„Prý nejchytřejší syn velkého Eärendila Mořeplavce,“ pokračoval. „Obratný v jízdě na koni, šermu a vyjadřování se slovem i písmem. Vojevůdce blech v království lindonském. Výborný kuchař… Nejsi zrovna skromný,“ pravil pobaveně.
„Vždyť je to jen cvičný sloh. Nemuselo to být úplně podle pravdy,“ odsekl dotčeně Elrond.
„Chápu. Ale při tvém zápalu v sebevychvalování se podivuji nad tím, že jsi nezmínil i to, že jsi dobrý v posteli.“
Elrond se zatvářil dotčeně, ale odpověděl: „To nemusí nikdo jiný vědět.“ Políbil jej.

Gil-Galad seděl již několik hodin v přijímacím sále. Erestor se zeptal: „Mám vpustit další, Vaše Veličenstvo?“
„Je jich tam ještě hodně?“
„Ano.“
Velekrál zaúpěl a řekl: „Přiveď další.“
Vešla mladá elfka, padla na kolena. Gil-Galad jí pokynul. Erestor se znovu ptal, proč si myslí, že by měla získat místo královské pradleny. Dívka vytáhla papír a chtěla začít psát odpověď.
„To stačí, Erestore, rozhodl jsem se. Přines smlouvu.“
Erestor jí dal přečíst a podepsat smlouvu. Informoval jí, kdy se má dostavit do práce a vyprovodil jí ven.
„Myslím, že jsem nemohl narazit na diskrétnější pradlenu královského ložního prádla,“ prohlásil spokojeně Gil-Galad.

Uplynulo již pět let nepřetržitého sychravého nevlídného počasí. Bahno, chlad a špína. Mám pocit, že jsem nikdy pořádně neuschl a nezahřál se. Všudypřítomný zápach smrti, nemoci, nemytých těl a mizerného jídla prohlubuje beznaděj a pohled na lembas a sušené maso mi převrací žaludek. Neustálý strach – nikdy nevím koho z přátel ztratím příště, a který polibek milovaného bude posledním.
Avšak teď bude pár dní klid. Vojska temného pána utrpěla mnoho ztrát a naše těla si odpočinou. Připravíme si vzácnou koupel. Konečně mohu naložit své bolavé svaly do teplé vody. Připadám si vždy, jako bych se na chvíli octl v zemi Valar.