Moje články

„Oděl se do oceli. Hm.“
„Co, jako?“
„No, ňák se mi to zaseklo v hlavě. Z písničky. Vod toho. Jak von se…“
„Kdo?“
„Takovej českej, jak furt zpíval. Morituri a tak.“
„Kryl.“
„No. Prej, oděl se do oceli. A pak, políbil svou ženu spící.“
„Hm.“
„Ale vona musela bejt hluchá.“
„Proč jako?“
„Hele, ty si starou nikdy nevzbudil, když ses ráno voblíkal? A vocel?“
„No jo, to musel bejt rachot. Ale hele, sem si vzpomněl.“
„Na co?“
„Policejní akademie, ne? Viděls?“
„Jasně.“
„Ten velkej negr.“
„Vim. No?“
„Jak ho učil řídit.“
„No, vim. Ten se do toho auta fakt oblík.“

„Tak mi laskavě řekni, co chceš! Mám mít dlouhý vlasy, krátký vlasy, velký kozy, malý kozy…“
Milena ječela a s každou frází měnila podobu podle toho, co řekla. Normálně ho tahle její schopnost fascinovala, ale ostatní hosté restaurace na ně civěli. Někteří s pobavením, jiní pohoršeně.
„Lásko, prosím tě…“ pokusil se ji Pavel zastavit.
„Jaký ‚lásko‘! To jsem mohla vědět, že mi zahneš!“ vřískala.
Věděl od začátku, že ten inzerát na seznamce je blbý nápad, ale že to vybuchne až takhle pekelně, to nečekal. Jenže…
„Mám ti připomenout, žes na ten inzerát odpověděla?“
Málokdo najde na anonymním serveru vlastní ženu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyštěkla po drobné schoulené postavě, která se snažila proklouznout ze dveří.
„Já jenom…“ ozvalo se tiché pípnutí
„Jaký, jenom? Co si myslíš, Anet, že budeš po nocích někde trajdat?“
„Mami, ne, jenom…“ Ani tentokrát hlas nebyl silnější.
Mávla prackou směrem zpátky do domu a zavrčela, „Koukej mazat spát. Venku nemáš co dělat. Nebo si zapomněla, kde žijeme?“
Malá dívka jen zavrtěla hlavou, ale nehnula se z místa.
„Anet,“ matka zněla tentokrát něžněji, ale i tak měla hrdelní vrčivý podtón. „Za tmy se do Lesa náhod nechodí.“
Když ji objala, nemusela dodávat „Nebo skončíš jako já…“

Černovlasý Míťa frajerským pohybem zahodil cigaretu. Oharek zasvítil tmou v krátkém oblouku a zasyčel v louži, která se rozlévala před jejich úkrytem. Bylo pravé aprílové počasí, že by psa nevyhnal, jen on a Víťa se potloukali venku. Nebo spíš pod střechou staré zastávky, co jim poskytovala aspoň trochu ochrany.
„Hele, nejsme na tohle už trochu starý?“ Víťa trochu chraptěl. Asi nastydl.
„Neblbni,“ zabručel Míťa. „Ještě toho máme hafo před sebou.“
Víťa se natáhl a prohrábl si vlasy na ježka.
„Si řikám, že bychom ale měli bejt to… No. Zodpovědnější,“ zakašlal.
Míťa se zašklebil. „Ježiš, ty toho s tou maturou naděláš!“