Moje články

Nikdy by ho nenapadlo, že pouhé škobrtnutí může tak moc bolet. Pořád cítil bolest v hrudi z toho jak se lekl, cítil, jak se mu těžko nadechuje, jakoby leknutí mezi žebry zůstalo a bálo se vyjít ven. Dopadl na obličej, dal před sebe ruce, ale ne dostatečně včas, takže si je jen nepříjemně ohnul. Představoval si, že takhle to asi bolí malý stromky, na který napadne moc sněhu. Bradu měl roztrhlou, stejně jako ret. Nos měl asi zlomený, krev z něj tekla pomalu, ale neměl kapesník, takže si u nosu držel cíp rukávu bílé košile. Bylo to umění nebo zločin?

Kopr okolo nich byl vysoký, Tobiáše dokonce napadlo, že nemá daleko od malých stromků. Pomalu sunul nohu za nohou, doufal, že když půjde pomalu, oddálí setkání tak daleko, že už ho nikdy nedožene. Kdyby dělal vždy krok o půl menší než ten předtím, nikdy by tam nedošel.
„No tak, pospěš si," houkl na něj Hlavička-Měsíc, který cupital několik desítek nepůlených kroků před ním. Tobiáš něco v odpověď zamručel a trochu přidal. Dokonce zvedl hlavu a uviděl, že moře kopru už je v odlivu a přichází pláž pampelišek. Už byli blízko.
„Počkej!" zvolal na chlapce před sebou. Tady nechtěl jít sám.

Dívali jsme se sobě do očí, četli jsme nikdy nevyřčená slova.
„Běž," hlesl. „No tak běž."
Už jsem slyšel jejich kroky, duněly mi v hrudi jako burácející bubny. Nechtěl jsem běžet sám, nechtěl jsem ho tu nechat samotného, aby se pak jeho krev pomalu vpíjela do tajícího sněhu a zbarvovala květy nevinných sněženek do ruda.
„Pospěš si bratříčku, prosím tě o to."
Co si navařil, to si měl taky sníst. Oba věděli, že by s tou vinou neušel ani tři kroky, stahovala ho dolů, podlamovala mu kolena. Pomalu, jako v tranzu, jsem se zvedl, bosé nohy mě nesly zpět domů.

Patnáct.
Ne tak ne. Dám mu i osmnáct.
I když, stejně je propije, prohraje nebo dá kostelu.
Sedmnáct? Mohl bych mu k tomu poradit ať koupí Líze kytku a k tomu třeba nějakej náramek. Náhrdelník? Ten by jejímu labutímu krku tak slušel. Tak sedmnáct a půl?
Ale na to mu stačí pět. A já bych ty prachy využil líp. Mohl bych to Líze koupit sám a k tomu tulipány, ty má ráda. A jemu bych řekl, ať jí koupí bonboniéru. Nějakou levnou, ať šetří. Šla by pak za mnou?
Třináct tedy. I když zas tak blbej není.
Nechám mu patnáct.

V lese bylo krásné světlo. Občas byl slyšet ptáček jak zpívá jarní árie, nebo srna, která utíkala z křoví do křoví. Vzala jsem smrkovou větev, která po zimě, spolu s miliardou ostatích, spadla na zem ubohého lesa a přesunula jsem ji na velikou hromadu k dalším.
Co když mě tady načapá majitel lesa? napadlo mě. Ne že bych si kdy všimla, že by se o něj staral, ale mohl by si myslet, že se ho snažím okrást. A já přitom jenom uklízela. Možná bych si mohla udělat kariéru jako lesník. Na to nepotřebuju umět francouzsky ani rozlišovat báze nukleových kyselin.

Na okno klepali otravní sršni, asi si mysleli, že jim otevřeme a pustíme je do světlem zalité světnice.
„Mamíííííí," ozvalo se z dětského pokojíku. Hned jsem upustila vyšívání a rozběhla jsem se za křikem. „Mamíííí, koukej jaký maj hnusný sosáky. Já se bojím, že mě vysajou, jako ty mouchy, a ze mě zbyde jenom tahle blůzička."
Sršeň narážel dál a dál. Zamračila jsem se na něj, tak jak jsem se mračívala na Elišku, když něco provedla. Nic. Zamračila jsem se ještě jednou, tak jak jsem se mračívala na Kryštofa, když přišel pozdě z hospody. Zase nic. Praštila jsem okenicí. Ticho.

„Vitkore," zamručel starý Korner pod vousy. „Když ale bude lid panikařit začnou dělat pořádnej nepořádek."
Viktor si škrábal na bradě počínající strniště a hleděl z okna ven. „To já vím, pane Korner, to já vím," otočil se k malému vládnímu shromáždění, ruku si otřel o nažehlené kalhoty. „Ale nikdo nechce nepořádek, ne? Pak totiž přijdu já, tedy my samozřejmě, a navrhneme přátelské řešení."
Místnost byla tichá. Všichni věděli co Viktor řekne, jen nikdo nevěřil, že to opravdu uslyší. „Já se dočasně ujmu vlády se vším všudy, dokud se situace neuklidní. Hoši, věřte mi. Já mám přece plán."
Všechny polilo horko.

Pamatuješ se, jak jsme pili kafe na rohu Páté Avenue? Jak jsem ti míchal studené latté, jak ti uletěl ubrousek s rudým podpisem tvých rtů? Jak jsme se vkradli do zamčeného parku pomocí tvých paklíčů, jak jsem tě objímal a líbal v rytmu burácejících vln? Tušíš ještě moje číslo, které jsem ti před lety napsal na ruku, velikost mých bot kterou jsi si mumlala, hledajíc ty správné? Vím, že sis to psala do deníku, abys nezapomněla. Aby sis mě připomněla. Včera jsem ti četl o těch pomíjivých dnech a ty ses tak smutně smála. Ale to už se nevzpomínáš, že?

Pepa stál kousek opodál. Přemýšlel. Měl dvě možnosti. Jediné dvě možnosti závisející na životě a smrti. A bez toho druhého se to bohužel nemohlo obejít.
Vyplivnul onen zežmoulaný kus tapisérie, kterou Dušan zapomněl zapálit. Rozhodl se a udělal to. Vrátil se.
Dům byl zakouřený od pálení nepotřebných věcí. Malá Libuška skákala okolo ohně a přihazovala další věci. Brala do rukou starý koberec a chtěla ho schovat před rodiči. Tolik se jí líbil. Pepa udělal to co minule. Začal ji tapisérii z rukou tahat. Věděl co se stane. Ale nepolevil. Trhl a i s Tapisérií se zřítil do ohně. Naposledy mlaskl.

Mohu vám položit pár otázek pro náš školní časopis?
Jasně. Rád vám všechno zodpovím.
Dobře. Je naše škola schovívavá k vaší kariéře herce?
Dá se to. Kladou na mne stále velké nároky, ale potom mohu se svými znalostmi odsud zaperlit při natáčení nebo v televizi.
To je samozřejmě nedocenitelné. Tento rok máte skládat maturitu. Budete mít stejnou, nebo se vaše bude nějak lišit?
Moje maturita bude stejná. Můj manažér počítá s tím, že celý měsíc před maturitami budu nedostupný a uzavřený doba s hordou knih.
Tak to vám přeji hodně štěstí. Co je pro vás v naší škole nepostradatelné.
Vy.

Pohřeb. Poslední místo kde se pozůstalí a zemřelý setkají tváří v tvář. Ti co zůstali se před pohřbem připravují. Oblečou si své černé šaty, upraví sí vlasy, setřou slzy a nechají je opět téct. Musí vypadat dobře. Myslí si, že to dělají pro toho v rakvi, ale on je neuvidí. Neuvidí napudrované tváře, namalované rty. Ale oni uvidí jeho. Jeho tvář strhanou nemocí. Poškozenou nehodou. Bezbarvou, bezcitou tvář. Ale někteří to tak nechtějí. Chtějí vypadat dobbře i po smrti. A proto platí nám. Balzamovačům. Za vzpomínku pro jejich rodinu. Za nádhernou a bezchybnou tvář. Oni můžou. 6iví dobře vypadat musí.

,,Jasone?" ozvalo se ode dveří. Cheryl měla na sobě krásné bílé šaty s krajkou.
,,Co se děje?" Byl vyřízený ze zařizování jejich narozeninové oslavy a jeho dvojče mu náladu zrovna nezvedalo.
,,Už mě to štve. Fakt musíme mít ZASE oslavu dohromady?" I ona měla hlas mírně podrážděný. Jason jí chápal. Na oslavě vždycky strhl všechnu pozornost na sebe, ale...
,,Jo. Ty do toho nemáš co mluvit!" odbyl jí.
,,To není fér! To si nemůžu ani svý desetý narozeniny užít sama?" do očí se jí draly slzy. Miloval ji a proto musel říct-
,,Ne."
Protože na její oslavu nikdy nikdo nepřišel.

Každý máme svého doktora, zubaře, nebo třeba drogového dealera. Já si toho svého musím pochválit. Je spolehlivý, moc toho nenamluví a ani není moc drahý. Vždycky mám jistotu, že ho najdu na Hlavním nádraží. Stojí v koutě, na sobě má bledě modrou mikinu s kapucí, kterou si snaží zakrýt své bujné černé zacuchané vlasy připomínající brokolici a k tomu ladící fous.
Vždycky k němu přijdu, a on už se ptá:,,Tak kolik?" Já mu ukážu na prstech číslo a on mi podá určený počet pytlíčků. Já jen dodám jediná tři slušná slova:,,Tak za kolik?", ale už mu podávám peníze.

Pršelo a já si převazovala cop bílou stuhu. Zkusila jsem půdu pod nohma a vydala jsem se pomalu ke kraji. Věděla jsem moc dobře co dole je. Silnice, auta a smrt. A i tak jsem se přes okraj nahla a podívala jsem se, do čeho jsem hodlala skočit. Dala jsem nohu přes okraj, když tu-
,,Lin!" otočila jsem se a ocitla se pod drobnohedem oněch krásných smaragdových očí. V ruce držel můj vzkaz. ,,Proč? Proč to všechno děláš?" křikl na mě. Já ale nemohla promluvit. ,,Řekni něco! Žádám vysvětlení!" Jeho nádherné oči zalily slzy.
,,Miluju ho." řekla jsem a skočila.

,,Nemůžeš to vzdát!” zařval Grover na Percyho.
,,Uteč!” snažila se Annabeth přeřvat zvuky bouřících se vln a kovových mříží, které je s Percym dělily. ,,Svět je v nebezpečí. Nemůžeš se v takový chvíli ohlížet na nás dva.”
,,Copak vy to nechápete?” křičel Percy hlasem plným zoufalství. ,,Nezáleží na tom, jestli svět padne do rukou Kronovi nebo Gaie. Kdybych vás tu nechal, neměl bych už pro co žít. Neměl bych nikoho kdo by mě podporoval v mých geniálních nápadech, Grovere. Ani nikoho, kdo by mi zatrhl ty největší kraviny, Annabeth. Nemůžu vás tu nechat. Jsme tým. Bez vás je všechno špatně."

Král oblohy orel jednou odpočíval ve svém královském hnízdě a užíval si odpolední siesty. Těsně před jeho skromným palácem se nacházela Vzdušná dálnice VD4. Po ní si zrovna poletovala stará vrána a nesla v zobáku několik žížal. Náhle se proti ní vyřítil albatros a nemohoucí starou vránu srazil svým mohutným křídlem. ,,To nemůžeš dávat pozor na to, kde poletuješ?", obořil se na ni albatros.
,,Co si to o sobě myslíš, ty holomku?", opřela se do něj zase vrána. ,,Přišla jsem o své drahocenné žížaly!"
A tak se do sebe pustili. Orla to tak štvalo, že otevřel zobák a oba sežral.