Moje články

Utekli. Ale vyhráno ještě neměli. Péče černokněžníka se na Armidovi podepsala. Zesláblý, že bez pomoci nedokázal chodit. Několikerým zneužitím poničený, nesnesl sebe jemnější dotek. Aby toho nebylo málo, léto přecházelo v podzim a přišly první mrazíky Yvan si zoufal.
Tehdy se jejich štěstí unavilo a sedlo si na ně, přestože do kastrátů měli daleko. Přidali se ke kupecké karavaně, které vezla zboží z jižních zemí na sever. Přes den bard pomáhal kolem vozů, večery zpříjemňoval zpěvem, aby se zubožený princ mohl vézt. Za což byli oba vděční, protože měli namířeno za věhlasným Zátluckým léčitelem a bez kupců by to nezvládli.

Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Blesklo mu hlavou. Nezoufal však, než krusta zatvrdla, astrálem vyslal vědomí do psího mazlíčka. Zprvu mu, čtyři tlapy dělaly problém, ale brzy se přizpůsobil a upaloval do laboratoře pro ampulku s princovou krví. Pouze dračí krev, i když méně mocná, mohla zrušit kouzlo dračích kamenů.
Mezitím čarodějnice pomohla Yvanovi najít milého a společně ho vlekli ven. Bohužel natrefili na pádícího dobrmana. Pes, poslušen svých instinktů, upustil ampuli a zakousl se čarodějnici do nohy přímo do tepny. Než mladíci zareagovali, vykrvácela.
Ani Zmargodovi se nevedlo. Když se z roztříštěné ampule rozlila krev, krusta ho pohltila.

Právě se věnoval odběru princovy druhé tělní tekutiny, když zavřeštěla ochranná kouzla. Vetřelec vnikl do hradu. Stříbrná mísa ukázala princova druha. Ale nějak divně se pohyboval. Je posednutý! Ta mrcha! Černokněžník vystartoval do dceřiny kobky.
Ta se v mžiku vrátila do svého těla nachytat past. Jak jí teď přišla vhod léta strávená u draků. Na otcově panství nemohla používat humanoidní magii, proto zem posypala práškem z kouzelných dračích kamenů. Zlootec vtrhl dovnitř. Na očarovaném prachu spadl a zadkem se přilepil k zemi. Nemohl vstát. Mezitím ho prach obalil, až na něm vytvořil kamennou krustu. Jak se to mohlo takhle zvrtnout?

Trvalo to.
Zmargod nespokojeně pozoroval dozrávající elixír. Přeměna z draka v člověka pravděpodobně způsobila, že princova krev nebyla tak mocná, jak potřeboval. Navíc jí měl výrazně méně. Pokud ho nechtěl vykrvit, a to nechtěl, musel šetřit každou kapkou.
Patrně přišel čas zvážit zda nepřistoupit k odběru další tělní tekutiny.
Armidovi se zdal krásný sen, Yvan ho nejprve něžně políbil a vzápětí mu jazykem zaplavoval boltce. Jejich údy se vzájemně proplétaly ve známém tanci až k vyvrcholení. Jenže najednou nad ním nebyl jeho milovaný, ale onen příšerný muž.
Černokněžník si mnul ruce. Nová přísada lektvar natolik posílí, že klidně zdaní smrt.

Už nějakou dobu se potácel mezi spánkem a bděním. Nevěděl, kde je, jak se tam dostal. Jen vzpomínka na potok a bodláčí, pak nic, tma, tmoucí. Občas mu do snu, (nebo to bylo mámení) vstoupil hrůzu-nahánějící muž a mučil ho ostrými nástroji. Tehdy si umiňoval, že musí zůstat příčetný. Proto si připomínal Yvana a jeho písně - ráno, když probudí tě milá tvář, pak na cestu už netřeba slunce zář..... chránily ho před pomateností. Ale jejich síla slábla. Naštěstí, než se utopil v malomyslnosti, zjevil se spojenec, tedy spojenkyně. Ta, která ho proměnila, mu dodávala odvahu: "Vydrž princi, pomoc se blíží."

Opatrně přiléval princovu krev do elixíru nesmrtelnosti. Po chvíli míchání nápoj odložil, musí nějakou dobu zrát. Aspoň má čas podívat se na dceru. Pohlédl do stříbrné mísy zalité křišťálovou vodou. Ještě se neprobrala. Ticho po pěšině.
Klid však byl falešný. Čarodějnice procitla už před nějakou dobou a teď astrální cestou hledala princova druha. Kde jen může být? Konečně, míří k Dračí Bráně.
Yvan netušil, kde Armida hledat, nikdo o něm nic nevěděl. A tak se vydal k jeho bývalému domovu. Co když ho unesli rozzuření rodiče? Najednou se před něj snesla poskakující vrána. Nezdá se mu to? Nekráká tam ne!

Bylo mu s ním dobře. Až překvapivě. Zpočátku se obával, aby dračímu princi, zvyklému na luxus a pohodlí, nevadily strasti putování, zima a hlad, ale Armid vše v pohodě snášel.
Nejlepší bylo společné usínání. Ať už se k sobě tulili na hospodské podlaze, zabaleni do plášťů, nebo pod širákem, unaveni milováním.
Proto Yvana překvapilo, když se zničehonic probudil sám. Zpočátku se domníval, že se Armid vydal pro vodu, zmizely i čutory. Když dlouho nešel, pustil se za ním. Ale u potoka nikdo nebyl. Na volání neodpovídal. Slehla se po něm zem. Jen na břehu v bodláčí se válely dvě čutory.

Strýček optimismem jen sršel. Máš hlad? Výborně, i na skývě suchého chleba si pochutnáš a navíc budeš procítěně zpívat o Ningarském hladomoru. Je ti zima, vzpomeň si na to při písni O putování prince Harmila za diamanty ledové královny. Zemřeli ti rodiče, smutné, ale stává se. Navíc jako bard lépe porozumíš cizí bolesti.
Jakkoli měl Yvan strýčka rád, v těchto chvílích se musel držet, aby vzteky nevybuchl.
Teprve později, až na bardské akademii, ocenil jeho životní přístup. Jenže už mu to nemohl sdělit, strýček zahynul. Tak se aspoň snažil podle něj žít.
Docela mu to šlo, dokud … dokud nezmizel Armid.

"OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH! OĎSKO PCEZKO PCESCH!" drmolil černokněžník nad levitujícím tělem mladého muže.
Najednou se hrad zatřásl a před zaskočeným kouzelníkem stála ta, kterou uvěznil v hladomorně.
"Překvapen," procedila suše čarodějnice, "translokační kouzlo, které jsi vymyslel a naučil jen svou milenku, znám od matky."
Úžas byl slabý výraz pro ohromení, které Zmargod pociťoval, vždyť od zmíněných událostí uběhlo více než sto let. No nazdar, to tedy znamená, že ta babice je jeho dcera, uvědomil si zděšeně.
Byla dobrá, sotva odklonil její smrtící kletbu bàsachadh, než ji omráčil. Tohle si musí promyslet

Tma!
Tma a bolest!
Tma, bolest a hlad!
A HNĚV! A ZLOST! A VZTEK!
Už několik dní trčela v kobce. Bolel ji každý sval od pádu, jak ji vhodili dovnitř. Hlady šilhala.
TAKHLE SE NECHAT NAPÁLIT!
Tohle všechno však bylo jen fyzické nepohodlí. To dokázala překonat. Učila se to od dětství. Respektive matka ji učila. Měla dělat čest svému otci, přestože ho nikdy nepoznala.
Teď všechny znalosti použije na to, aby se pomstila tomu zmrdovi Zmargodovi. Vůbec nepochybovala, že největšího a nejstaršího čaroděje všech dob porazí, protože znala všechny jeho slabiny. Matka ji s nimi seznámila, byl její biologický otec.

Kdo by řekl, že se drak může proměnit v tak pěkného mládence, pomyslel si černokněžník Zmargod, když si prohlížel svůj úlovek, dračího prince, spícího v podzemní kobce.
V posledních letech cítil úbytek životní energie. Hrozil mu návrat do démonické podstaty. Proto hledal někoho nebo něco, co by mu umožnilo setrvání v lidském těle.
Po návratu domů netoužil. Kdo by se chtěl celý den dívat na šklebící se ksichty? Kdo by chtěl být neustále ve střehu před intrikami pekelných spolubratří. Navíc to doma čpělo zápachem tisíců zpocených, nikdy nemytých démonů.
Mladíkova krev mu umožní zůstat. Možná využije i jiné tělní tekutiny.

Svět lidí není zas tak odlišný od dračího, usoudil Armid. I tady den střídá noc a slunce déšť. I tady potkáte osoby milé i povahově vadné, které vám ukradnou nos mezi očima anebo si neoprávněně přisvojí váš zlatý knoflík. Aspoň jsme jim vyplenili bramborové pole, pochvaloval si nad pečenými hlízami.
"Taková kachna v kitajské marinádě, nebo vypasená husička vařená ve vlastním tuku, to je pochoutka," povzdechl si Yvan zatímco přehazoval z ruky do ruky horký brambor.
"Máš pravdu, není nad tučňáka, zvlášť když je dobře naložený."
"Drahý, když je něco tučné, neříká se tomu tučňák, to je úplně jiný pták."

"... no a když mi bylo čtrnáct, strýček mě poslal do Bardské akademie v Zátlukách," vykládal Yvan. Armid rád naslouchal jeho zážitkům, tak odlišným od všeho, co znal.
"Škola byla príma, ale neměl jsem ubytování. Jeden z kolegů mi nabídl postel v pronajatém dvoulůžáku. Vydržel jsem s ním čtrnáct dní. Nejenže mě buzeroval za každou pitominu jako nedopitý hrnek na nočním stolku, ale po několika dnech přišel s tím, ať také vařím a peru. Vypadl jsem odtud jak namydlený blesk. Raději jsem přespával, kde se dalo, na lavici v hospodě nebo pod mostem. Příští měsíc toho protivu vyhodili, neměl na zaplacení."

Už dlouho neměl tak dobrou náladu. Konečně získal dračí krev. Pošetilou čarodějnici odměnil černokněžník Zmargod za její dar šatlavou. Nezabil ji, co kdyby někdy potřeboval lidskou oběť. Teď však musí najít toho kluka.
Vzal stříbrnou mísu a na její dno nalil křišťálově čistou vodu. Do ní nakapal trochu tmavočervené tekutiny. Stříbro se zamžilo a zobrazila se lesní mýtina, kde v milostném objetí leželi dva mládenci.
Zdá se, že zájmový objekt má síly více než dost. Ale bohužel místo určení je stále nejasné, pomyslel si kouzelník otráveně. Přidal ještě kapku. Jsou dva dny cesty odsud, nic co by zkušený mág nezvládl.

Sotva se za princem v humanoidní podobě zavřely dveře, čarodějnice začala balit. Jednak se obávala pomsty dračího krále, že trvale proměnila jeho syna, jednak konečně získala to, pro co do země draků přišla.
Týden na to ve světě lidí na hradě černokněžníka Zmargoda objevila šeredná babice.
"Pane, prosím vyslyš mou prosbu," oslovila mága s falešnou pokorou v hlase.
"Co si přeješ?"
"Mládí a věčný život!"
Zlokouzelník se v duchu pousmál, ti smrtelníci jsou tak předvídatelní.
"Proč si myslíš, že ti mohu vyhovět?"
"Protože vím, z jakých pekelných končin pocházíš a protože ti mohu nabídnout tohle," podala mu nádobku dračí krve.

Yvanovi se na Armidovi nejvíce líbilo, že ze sebe nic nedělal. Nikdy nezapomněl, jak se v deseti letech díval přes plot na zámecké děti a jak ho dráb za límec odtáhl k strýčkovi.
"Hlídejte si ho," houkl na starého pěvce, "kluk byl u zahrady, tam nemá co dělat."
Strýček mu pak vysvětloval, že se musí vyhýbat šlechticům, že jsou první třída a oni druhořadí se k nim mohou přiblížit pouze na jejich pozvání.
Armid takový nebyl. Nebyl nadutý, když se setkali poprvé, přestože tehdy měl kapsy plné zlata, ani teď, mu nikdy nedal najevo, čeho všeho se pro něj vzdal.

"Yvane! Slez z toho stromu!" unavený potulný pěvec hartusil u ohně.
"Hned to bude, strýčku," než bys řekl švec byl desetiletý blonďáček dole.
"Strýčku, víš, že jsem viděl až za Černý bor? Proč tam nikdy nechodíme?"
"Protože to není na mapě. A navíc je to zakázané!"
"Ale proč? Vždyť je tam moc hezky."
"Kluku, ty budeš jednou má smrt. Přines dříví a a pak mi předneseš baladu o Pavím králi. Když bude bez chyby, tak ti to povím."
Yvan, dychtivý večerní historky, vše splnil. Na oplátku mu starý muž vyprávěl pověst o údolí, kde se objevují draci a mizí dívky.

První tři dny se nemohli nabažit sami sebou. Objímali se, líbali, ochutnávali se navzájem.
Tři dny neměli pojem o čase, zda je noc, či den. Pak na ně dolehla realita. Museli doplnit zásoby.
Zpočátku žili z prodeje několika Armidových šperků. Jenže prodej byl problematičtější než čekali. V mnoha zapadácích nikdo neznal jejich cenu. Několikrát utíkali před dráby, poté co je obvinili ze zlodějny. Bezpečnější bylo, když Yvan zpíval balady. Ale i tak v těchto chudých krajích mnoho nezískali.
"Chtělo by to něco nového," začal Yvan. "Přidat nějaké číslo. Nedaleko odsud bydlí můj bývalý kolega. Mohl by tě naučit polykat oheň."

"Už nejsem dítě! Zvládnu to! Dokázali to jiní, dokážu to i já," hecoval se, aby zahnal strach.
O průchodu do světa nevěst se poprvé dozvěděl, když dvanáctkrát svlékl kůži. Od té doby se bál. Zvlášť, když jednou, natajňačko, s kamarády sledovali přechod draka jen o něco staršího než oni. Jeho bolestný křik mu dlouho zněl v uších a děsil ho ve snu.
Nyní je na řadě on, dračí princ Armid. Proto stojí před portálem a sbírá odvahu projít do cizího světa.
"Dokázali to jiní, dokážu to také, nezklamu!"
Vstoupil dovnitř. Po chvilce bolesti vykročí na druhé straně průchodu mladý muž.

Návrat bez nevěsty byl ... složitý. Král ho přivítal se špatně potlačovaným vztekem, z matky čišelo zklamání. Přes noc se na něj museli domluvit, protože druhý den ho vzala ... do líhně. Poprvé. Snad si myslela, že pohled na drobotinu napraví jeho hlavu.
Procházeli halou vyhřívanou termálními prameny. Všude stovky a stovky hnízd s vejci, různých barev a polstrování. a nad nimi povlávaly transparenty:
"VEJCE do všech rodin!";
"Dnes VEJCE, zítra DRAK!";
"Každých pět let nové VEJCE!"
"Zajistěte budoucnost svého rodu!"
Zvedl se mu žaludek a než by uprostřed němých svědků zvrátil snídani, zbaběle odletěl.
Další den vyrazil na cestu za čarodějnicí.

Měla pravdu, bolest byla nesnesitelná. Jakoby mu neviditelné kleštičky trhali každý nerv v těle, jakoby se jeho údy ocitly v drtičce.
"Vydrž, princi!" povzbuzovala ho čarodějnice, "vzpomeň si, proč to děláš."
Ano, proč se vystavuje takovému mučení. Vybavil si jeho modré oči, jeho úsměv, příjemný hlas. Jak se spolu nasmáli, když uklouzli na břehu potoka a váleli se v blátě, špinaví a šťastní.
Ale v podvědomí mu neustále vězela obava. Co doma, až se vrátí bez nevěsty? A musí se vrátit? Neexistuje jiné řešení? Nepomohla by čarodějnice?
Zrovna, když si říkal, to nevydržím, ozvalo se: "Probuď se, princi! Jsi proměněn!"

Vychutnával si poslední let.
Každé mávnutí křídly, vítr kolem hlavy.
Avšak rozhodnutí nezměnil. Kdyby zde zůstal a podvolil se zvyklostem, potlačil by své city a žít ve lži nechtěl.
Dospělost pro něj, jako pro každého draka, znamenala povinnost zajistit pokračování rodu. Proto se po staletí vydávali tajnými průchody do světa lidí, aby zde v dočasném humanoidním vzhledu, hledali nevěsty, které při obřadu získaly dračí podobu.
I on takhle před rokem vyrazil. Jenže čím déle bloudil cizinou, tím byl zoufalejší. Srdce mu pro žádnou dívku nezahořelo. Až jednou ... Odpočíval ve stínu stromů, když uslyšel příjemný zpěv, cestou se blížil mladý trubadúr.

"Jsi si jistý, princi?" ujišťovala se čarodějnice, "dočasná proměna téměř nebolí, ale trvalá, to je něco jiného. Tu bolest si nedokážeš představit."
"Věř mi, zvážil jsem to dobře. Tady mě čeká jen opovržení a smrt. Tam budu aspoň s ním."
"Dobře k trvalé přeměně musím přichystat tři lektvary. Na první na odpoutání dračí podstaty potřebuji popel ze tří věcí našeho světa, které jsou ti drahé. Druhý je na zničení dračího těla, proto do něj musím přimíchat tři tvé tělní tekutiny. Třetí uvařím z magických bylin tvého budoucího domova. Jak vidíš, recept je náročný, proto se setkáme za týden. Buď připraven."

Údolím se rozléhal zvučný hlas mladého básníka. "Poslyšte, vážení, příběh o velké lásce dračího prince Armina a jeho milce ..."
"Co tady tak hulákáš!" utnul ho v rozletu tmavovlasý mladík. "Ještě tě někdo uslyší a zavře tě mezi blázny."
"Jen ať mě všichni slyší," dál halasně deklamoval poeta, "jen ať slyší o mé veliké lásce." Pak normálním hlasem pokračoval: "ale kdo by mě tu mohl slyšet? Kolem nás jsou jen stromy a kamení. Ty nikomu nic nepoví," a objal svého milého.
Má pravdu, pomyslel si jeho druh, v tomto světě opravdu nemohou. To u nás doma, to by byla jiná polízanice.