Moje články

Snil o světle a o zářivých hvězdách, o stromech rostoucích do nebe a o květinách barev, tak oslnivých až oči přecházeli. Snil o plavání v čiré vodě a o létání s větrem o závod. Snil. Neměl nic jiného na práci než růst, spát a snít.

Až jednou ho probudila bolest. Zjistil, že jeho domeček je mu mučivě těsný. Pokusil se protáhnout, ale stěna praskla. Dovnitř proniklo světlo přesně takové, o kterém snil. Že by tam za tou stěnou bylo víc věcí z jeho snů? Zatlačil a domeček se rozpadl.

Na světlo ze skořápky vylezl malý zvědavý dráček. Budoucí dračí princ.

„Potřebuji pauzu,“ usoudil Rokar a vyvlekl se ven. Unaveně se sesul k ohni vedle Armida.
„Vyčerpávající,“ konstatoval Armid.
„Ani netušíš jak.“
„Myslím, že tuším. Jako princ jsem to vše musel vědět. Co vás zmohlo?“
„Jeden z tvých předků poručil spálit celou líheň i s draky uvnitř, kvůli nemoci.“
„Ano, dlouho se věřilo, že je to jediná ochrana proti nemoci šílených draků. Pak jednoho z draků pokousal jedovatý had. Když celá vesnice vymřela, on přežil. Král ho nejprve uvěznil, ale velekněz, který ho vyslýchal, ho zabil a z jeho krve vytvořil lék, po kterém se z nás už nikdy nestala zvířata.“

„A nebudu se dělit a nebudu!“ vztekal se princ Gnómů, když obdržel pozvání do dračí říše. Pochopitelně první, co ho napadlo, že po něm budou loudit drahokamy. Známe přece draky, po klenotech jsou jako diví. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že mu jeden darují. A ne ledajaký, ale smaragd velikosti dračího vejce.

Jasně mělo to háček, kámen byl nasáklý žalem dračího společenstva, ale to nebylo nic, s čím by si gnómí lid neporadil. Vybudují kolem něj ochranu z magických drahokamů.

Gnómové pak prince oslavovali, že získal nádherný smaragd, a z prince se stal moudrý král, chytře dělil a rozumně panoval.

Jednou před mnoha a mnoha lety proletěla nad dračím světem blýskavice s ocasem dlouhým přes celé nebe. Předvedla nádherné divadlo, hvězdy zářily všemi barvami duhy. Jenže tato vesmírná kráska způsobila, že se začali líhnout pouze dračí chlapci. Nikdo nevěděl proč.

Co teď? Dračímu lidu hrozilo vyhubení. Tehdy za králem přišel lidský čaroděj, který se tajně ukrýval v dračím světě, a nabídl mu pomoc. Za to, že může zůstat u draků, vymyslí lektvar, který přemění lidské ženy v dračice.

Od té doby se vydávali dračí chlapci do světa lidí pro nevěsty. Všechno fungovalo, dokud se dračí princ nezamiloval do mladého barda.

I přes časovou odloučenost Rokar cítil bolest matek nad zmatky kolem potomků. Scéna dál pokračovala.

Líhní se rozlehl řev běsnícího draka. Obrovský tvor zaútočil na nejbližší samičku. Utrhl jí hlavu a sápal se na další. Králova stráž i pracovníci líhně ji chránili, ale pomatenec je drtil naddračí silou.
„Milosti, má nemoc šílených draků. Rychle pryč!“ zabránil rádce králi v boji.
Panovník se rozhlédl. Všude kolem se válely kusy dračích těl, roztříštěná vejce, umírající plody.
Vyběhli před líheň.
„Spal to!“
Rádce neprotestoval. Sundal z krku amulet a ohnivým dechem ho zapálil. Celá líheň vzplála.
„Zjisti, kde se nakazil. Musíme zabránit pandemii.“

Rokar s Armidem se přemístili před jeskyni. Kouzelník nejprve zkontroloval svá zabezpečení. Vypadalo to, že vše, co vyčaroval, je neporušené. Pak vyrazil do sluje za nebezpečným smaragdem.

Armid zůstal venku. Měl hlídat, kdyby kouzlo nevyšlo, ale zároveň sloužil jako kotva, pro mágovu cestu do minulosti. Rozdělal oheň, vedle položil byliny a čarodějův talisman.

Uvnitř jeskyně Rokar vztáhl ruku nad Nejzářivější Hvězdu a začal zaklínat: „Tillannanàm, tillannanàm, …“
Nad drahokamem se rozprostřelo mlhové okno a v něm spatřil:
„Kdo to zavinil!“ hněval se dračí král.
„Milosti, netušíme, kdo přestavěl vejce v líhni.“
„Co teď řeknu matkám?“
U dveří stál hlouček znepokojených dračic.

Záhada smaragdu Nejzářivější Hvězda nedala Rokarovi spát. Jak se octl ve světě lidí, kdo za tím stojí?
Samozřejmě mohl prozkoumat stopy kolem jeskyně, kde Hvězdu našli, ale to by ohrozil její utajení. Anebo mohl prohledat svou knihovnu. Matně si vzpomínal na knihu, která pojednávala o kouzle, co by umožnilo čaroději vymanit se z pout prostoru a času. Jen ji najít.
Během půl dne prošel všechny spisy o časové magii. Neúspěšně.

„Potřebuju čaj,“ usoudil.
Ani nedopil šálek, když si vzpomněl na knihu o magické archeologii. Pomocí kouzla tillannanàm nalezne odpovědi. Jen musí nalézt pevné ukotvení, aby se vrátil do správné přítomnosti.

Snil o světle a o zářivých hvězdách, o stromech rostoucích do nebe a o květinách barev, tak oslnivých až oči přecházeli. Snil o plavání v čiré vodě a o létání s větrem o závod. Snil. Neměl nic jiného na práci než růst, spát a snít.

Až jednou ho probudila bolest. Zjistil, že jeho domeček je mu mučivě těsný. Pokusil se protáhnout, ale stěna praskla. Dovnitř proniklo světlo přesně takové, o kterém snil. Že by tam za tou stěnou bylo víc věcí z jeho snů? Zatlačil a domeček se rozpadl.

Na světlo ze skořápky vylezl malý zvědavý dráček. Budoucí dračí princ.

„Co takhle poslat Armida zpět do Dračího království,“ navrhl kníže, kterému ležel v hlavě drahokam z Dračího království, a hlavně jak se nebezpečný šutr dostal do světa lidí. Kdo jiný než bývalý dračí princ by to měl objasnit?

Ale čaroděj Rokar byl proti.
„To nemůžeme, zabili by ho. Porušil základní zákon, který hlásá, že každý drak je povinen zabezpečit pokračování rodu. Vždyť mají ta příšerná hesla VEJCE DO KAŽDÉ RODINY. Kdo to nesplní, stihne ho trest. Navíc našeho dráčka nepřitahují ženy, takže nemůže žádnou proměnit v dračici a tudíž nebude ani vejce. Tenhle hřích se neodpouští, ten se trestá smrtí.“

Armidovi stejně jako čaroději vrtalo hlavou, jak se smaragd Nejzářivější hvězda dostal z Dračího království. Protože na něj matoucí kouzlo nepůsobilo jako na jeho lidské společníky (což před čarodějem zatajil) mohl cestou zpátky řešit tuto hádanku.

Je to snad práce Dračího krále, jeho otce? Ale ten by potřeboval pomoc čarodějnice, a pokud si Armid vzpomínal, tak s ní žádné mimořádné jednání král neměl.
Nebo za to mohl velekněz chrámu Rozloučení? Vždyť to byl právě on, kdo otce upozornil na nebezpečnost Hvězdy.
Byla to snad práce nějakého cizáka, gnóma, skřeta či jiného potvoráka?

Který z vás to byl, nehlaste se všichni?

Cestou zpátky na hrad Rokar přemýšlel, jak jeskyni utajit. Především na své společníky použil matoucí kouzlo, aby si nevzpomněli na cestu. Na tu navíc přičaroval kopřivy, ostružiní a hlavně bludné kořeny. Zdálo se mu to však pořád málo, a tak ji přizdobil medvědími stopami a několika hromádkami trusu.

Kníže, kterého později o opatřeních informoval, sice pochyboval o jejich účinnosti. Ale čaroděj trval na svém. Když něčemu dáte nálepku ZÁKAZ VSTUPU či PŘÍSNĚ TAJNÉ, neposlušní zvědavci se pustí do odkrývání tajemství.

Teď hlavně musí objasnit, jak se drahokam dostal do světa lidí a co s ním, protože žádná opatření nevydrží věčně.

„Ven!“ zařval Armid.
Popadl Yvana a uháněl k východu. Venku je dohonil Rokar.
„Co to má znamenat?“ obořil se na dračího prince, který začal vysvětlovat.
„Ten smaragd pochází z dračího chrámu Rozloučení. A je moc nebezpečný, protože po staletí absorboval smutek truchlících. Vlastně to ani není kámen, nevím, co to je. Každopádně před několika lety přišel za otcem velekněz, že ho musíme odstranit, jinak exploduje a žalem zamoří celou zem. Proto rozhlásili báchorku, že kámen unavily smuteční rituály a tak sublimoval.
Netuším, jak se dostal do té jeskyně, ale všechny ohrožuje.“

Čaroděj kouzlem zabezpečil sluji. O smutnou zemi nikdo nestojí.

Vstoupili do jeskyně. Její stěny zářily, až oči přecházely. Armid s Yvanem a čarodějem Rokarem pomalu postupovali dovnitř a mohli si hlavy vykroutit při obdivování jejich krásy. Ten, kdo zdi vyzdobil, měl nesmírný talent a zručnost. Neznámou technikou přichytil rubíny, granáty, tyrkysy či malachity na zdi do složitých mozaik a obrazců.
Největší překvapení je však čekalo v druhé síni. Její stěny sice byly holé, ale uprostřed stála hromada drahokamů větší než dospělý muž. Na jejím vrcholu zářil největší smaragd, jaký kdy viděli.

Sotva ho Armid spatřil, ztuhl. Před několika lety zmizel z dračího království drahokam Nejzářivější hvězda. Právě ho objevil.

Krajánkům, poutníkům nebo bardům a vůbec všemu putujícími lidu je ouvej, když se nemá kde schovat před slotou a nečasem.
Ani naši dva mládenci na tom nebyli jinak. Tehdy se k sobě tiskli pod chatrným přístřeškem, zatímco déšť či sníh jim pronikal za límec, a utěšovali se představami o krásném teplém domě, s hudebním pokojem a útulnou ložnicí.

Teď v podobném obydlí, na knížecím hradě, nedobrovolně přebývali, ale s chutí by ho vyměnili za jakýkoli vzdušný zámek, který si vysnili, jen aby byli zase svými pány. Ale jak chcete utéct, když v patách máte nejen stráž, ale i sledovací kouzlo?

Mával křídly, letěl. Konečně natrefil na správný kumulus, který mu umožnil krouživým letem vystoupat výš a výš. Vítr mu čechral vlasy …
Počkat co? Vlasy? Odkdy mají draci vlasy?

Probudil se. Vedle něj poklidně oddechoval jeho milý.
Nikdy nelitoval, že se pro Yvanovu lásku vzdal dračího života. Jen létání mu chybělo.
Pravda jízda na koni, kdy kůň tryskem běží sotva se dotýká země, byla podobná, ale scházel hmm …, jak to popsat? Pocit odpoutanosti. Ten mohl částečně prožít při plavání. V lidském těle však nikdy nedosáhl správné rychlosti.

S povzdechem se otočil a lžičkovitě se přitulil k Yvanovým zádům. Za chvíli spal.

Stalo se to na první výpravě.

První jel Armid se strážným po boku, následováni čarodějem Rokarem a Yvanem, průvod uzavírali dva strážní.

Takto jeli několik hodin, když dračí princ ucítil poklad. Jenže ten přilákal i ohnivého muže, který se nad ním uhnízdil.

„Běž!“ rozkázal čaroděj Yvanovi a ten slepě poslechl.
„Ne!“ zařval Armid ve snaze zastavit milého, ale stráž ho zadržela.
S hrůzou sledoval, jak Yvan vzplál. Pojednou se jeho sličná tvář proměnila v dřevo.
„Nevyváděj, byl to jen homunkulus na odvedení pozornosti,“ utrousil Rokar, než vrhl vodní kouzlo.

Po návratu si Armid vymohl, že zůstali s Yvanem pořád spolu.

Sotva Yvan uslyšel popěvek o bicáčkovi, usmál se. Vybavil si, jak si na pouti dělali legraci z namakaného svalovce. Málem tehdy dostali po hubě. Zároveň se uklidnil, Armidův hlas zněl spokojeně.
„Měl bych mu odpovědět,“ pomyslel si.

„Řekni vlkům, že jsem doma,“
„jo, to je dobré,“ usoudil, „to ukazuje, že jsem pro něho ochoten obětovat volnost.“

„že jsem doma, kde jsi ty.“
„jasně ještě to zdůrazním.“

„S tebou zvládnu draka i gnóma,“
„s ním zvládnu všechno nebezpečí na světě,“ uvažoval

„plašíš všechny trampoty.“
„zvládnu všechno nebezpečí, protože mi pomůže přemoci všechny trampoty.“

Hned si stoupl k oknu a začal zpívat.

První dny na knížecím hradě byli pro Armida i Yvana obtížné. Hned při vstupu je rozdělili. Armida ubytovali v komnatách pro hosty, pravda se zvýšenou ostrahou, takže nemohl hledat svého druha. Aspoň měl dračí princ k dispozici kouzelné zrcadlo, které mu umožnilo sledovat milého.

To Yvan byl na tom hůř. V zatuchlém sklepení se užíral strachem o Armida, zda je živ a zdráv, či zda ho netýrají jako minule čaroděj Zmargod.

Když Armid viděl jeho trápení, chtěl ho povzbudit. Vzpomněl si na písničku, kterou nedávno složili.

Bicáčku, bicáčku periferní!
Neotravuj sličnou děvu,
sic ti šlápnu do úsměvu!
Bicáčku, bicáčku periferní!

Klíče od knížecí vinotéky měli pouze kníže a sklepmistr, který je nedával z ruky. Na rozdíl od něj, kníže je nechával volně přístupné ve své pracovně, kam kromě něj nikdo nechodil. Aspoň si to myslel. Zapomněl na svého dvanáctiletého syna. Mladý pán se vplížil nejprve do otcových komnat a následně do vinotéky, kde zabavil dvě láhve vína.

Večer v podhradí si pubertální omladina uspořádala mejdan. Jeden výtečník ukradl otci pivo, syn hospodského přinesl džbán se slitými zbytky kořalky a budoucí kníže se vytasil s vínem.

Za dvě hodiny rodiče našli výtečníky. Klukům bylo tak špatně, že tomu byli i rádi.

První voják vyrazil k místu, které Armid označil za místo pokladu. Zničehonic ho spolkla zem. Vzápětí se lesem rozlehlo děsivé chechtání. Věděl, kolik uhodilo. Kdyby byla noc, mohlo jít o hejkala, ale ve dne takto vřískal jedině gnóm.

Tušil, že hledání pokladů i s pomocí dračího prince bude náročné, proto se mág připravil na všechny eventuality. Na všechny druhy fantastických bytostí, ať už šlo o duchy, gnómy či ohnivé muže. Začal šlehat propadlou zem provazem spleteným z pelyňkových stonků. Vyskočil z ní vřeštící skřet, ale pelyňkový provaz ho ovinul jak had. Gnóm zcepeněl. Pod vojákovou mrtvolou pak objevili kopu drahokamů.

Přestože ubytování svým pohodlím mohlo mást, hlídka přede dveřmi vyvedla každého z omylu. Armid však jejich přítomnost vítal. V prostředí, kde neměl jak zaměstnat zjitřenou mysl, ho jejich rozhovory rozptylovaly. Strážní o tom pochopitelně neměli ani potuchy, jinak by se některým tématům vyhnuli. Jako dnes.

„Hele, jak vlastně dva chlapi to …“ vrtalo hlavou naivnímu nováčkovi.
„Co jako?“ předstíral kolega nechápavost.
„Však víš, sex.“
„Jak to mám podle tebe vědět. Copak jsem na chlapy?!“ snažil se ho odradit od trapného tématu.
„Vím, že nejsi, ale možná si o tom slyšel, si ve službě dýl než já.“

Armid se málem udusil smíchem.

Na knížecím dvoře o radosti nebylo nouze. Lovy, hostiny, bály vyplňovaly celé dny a části nocí. Přesto to knížeti nestačilo.

Už jako malý chlapec záviděl klukům v podhradí. Tehdy shodil kabátec a utíkal za nimi. Zpočátku se ho obávali, ale za chvíli už se s nimi honil po louce, pouštěl loďky v potoce, či kradl nezralé ovoce.

Poté, co převzal knížectví, se na krátkou dobu podobných kratochvílí vzdal. Jenže pak přišly dožínky. Převzal od chasy věnec, zazpíval si s nimi a s urozenou společností odešel na hrad. Večer však oblékl režnou halenu a v přestrojení za krajánka vyrazil na tancovačku.

Přicházeli. Přestože se snažili být opatrní, už z dálky slyšel šramot jejich kroků. Obrany však neaktivoval. Král gnómů zakázal tvrdé akce proti lidem.
„Lidstvo je početnější než my, mohli by nás zlikvidovat,“ argumentoval, „navíc málokterý z nich ovládá magii, takže postačí, když obludíte jejich smysly falešnými vidinami. Podvod nepoznají.“

Chtěl uposlechnout rozkaz. Jenže pak ucítil slabý pach odvěkého nepřítele. Draka.
„To není možné,“ podivil se, „v těchhle končinách se okřídlený plaz neukázal pěkně dlouho.“
Neviděn se vydal na průzkum. Co spatřil, ho zmátlo. Jeden z vetřelců na první pohled člověk, byl cítit drakem.

„Žádné mámení smyslů, udeřím naostro,“ rozhodl se.

Když země vytvořila první drahokam, zrodil se i můj předek první gnóm. Jeho úkolem bylo pečovat o něj. Jak skvostů přibývalo, rostl i náš počet. Bohužel někteří z nás byli ve své práci natolik dobří, že jejich kameny svou září mohly soupeřit se Sluncem. Ano říkám bohužel, protože když mezi nás přišli lidé, krása našich pokladů omámila jejich smysly a v jejich srdcích zahořela hamižná touha. Pro kterou zabíjeli nejen nás ale i sami mezi sebou.

My se však nedali a zakleli jsme drahokamy kletbou. Od těch dob každého člověka, který drahokam od nás nedostal darem, pronásleduje bolest a zmar.

Armida k jeho překvapení nečekala cela, ale pohodlně zařízená komnata, které vévodila postel. Vedle ní na nočním stolku leželo zrcadlo. Byl by ho nechal bez povšimnutí, kdyby v něm koutkem oka nezahlédl Yvanovu tvář staženou napětím. Za ním stál čtec, držel ho za spánky, aby co nejlépe pronikl do jeho mysli.

V tu chvíli vešel kníže.
„Líbí se ti tvůj pokoj? Není moc skromný?“
„Pusť Yvana! Udělám všechno, co chceš.“
„Ano, já vím, počítal jsem s tím. Ale ještě jsi mi neodpověděl.“
„Jo, pokoj je v pořádku, ale Yvan není. Pusť ho!“
Kníže se škodolibě zasmál. „Dočkej času.“ A odešel.

Ne každý mág ovládá čtení mysli - prohlížení cizích vzpomínek, číst si v nich jako v knize. Proto si těch pár výjimečných přisvojilo titul čtec.

K těm nejlepším patřil knížecí kouzelník, Rokar. Z Yvanovy mysli vydoloval vše. Úmrtí rodičů; studia na bardské akademii či život s milencem. Nejvíce ho zajímalo právě soužití s Armidem. Naštěstí si neliboval ve voyerismu, ale pozorně si prohlédl Zmargodův konec a hlavně Armidovu dovednost ve hledání pokladů.

Ještě dlouho po Rokarově odchodu se Yvan cítil prázdný a vysílený. Jen vzpomínky na příjemné dny s Armidem ho chránily před beznadějí. Jednoho černokněžníka přemohli, ani tento je nedostane.

Když odbila desátá, pochopila jsem, že služba dnes bude dlouhá. Mělo mi to být jasné hned, sotva jsem uviděla hromadu knih a zpola popsaný pergamen na stole.

Můj pán říkával, že se mu dobře studuje v noci, kdy všichni zalehnou a neotravují ho svými požadavky. Pak ukolébán klidem a tichem noří se do magických rukopisů, aby našel odpovědi o smyslu života, nesmrtelnosti, či jak zařídit knížeti nezměrné bohatství.

Nezajímá ho však, že nezdravé ponocování neprospívá mě ani jemu, že z nás vysává sílu. Pravda unavený čtec může doplnit energii z kouzelných lektvarů, ale co s vyhořelou lampou. Skončí na smetišti.

Knížecí rodině čtec vděčil za vše.

Bylo mu pět, když se jeho rodnou vesnicí přehnala vichřice, srovnala ji se zemí a zabila většinu vesničanů včetně jeho rodičů. Čekala ho budoucnost vykořisťovaného sirotka. Pak zničenou oblast navštívil knížecí čtec a rozpoznal jeho talent pro magické nadání.

Učení nebylo vždy jednoduché. Tradovalo se, že dvě třetiny žáků během studia zahynou. On patřil k těm šťastným a stal se jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Blaho knížete a knížectví mu bylo nade vše.

Pak potkal přeměněného dračího prince, jehož tělo pulsovalo nevyužitou magií. Stačilo jen vztáhnout a stal by se nejmocnějším mužem světa.