Moje články

A potom tu byla černá lososice. Oči jako dírky a světlé žábry ve tvaru dvou blesků. Plavala s ostatními proti proudu.

"Haló? Vy jste divná!" volaly na ni ostatní lososice, které byly krásně červené a zelené a vůbec ne tak splihlé. 

Černá lososice vypadala nemocně, ale hrozně živě se kroutila, dalo by se říct přímo ždímala, mrskala sebou o písek, jako by připravovala hnízdo. V průzračné vodě za ní zůstával tmavší pramínek cizokrajné špíny.

Nakonec se vymrštila nad hladinu. Zachytila se na větvi a znehybněla.

Lososice protáčely očička. Jaká hloupá ryba! 

Nerozuměly štěstí pořádně vyprané, na čerstvém vzduchu schnoucí ponožky. 

Je noc. Kolem se tiše vznáší drobounké sněhové krystalky, oprášené vánkem z větví a střech. 

Pokoušejí se třpytit, podobat se hvězdám. Jenže hvězdy jsou věčné a vločky tu budou jen na chvíli.

Je ticho. Zimní život nevydává zvuky. Vydává jen svou vypůjčenou záři.

Sníh je bezbarvý jako kožich ledního medvěda, našlapuje stejně tiše. Zachytává všechny barvy.

Tmavomodrou. Zelenou. Fialovou. Červenou. 

Vysoko na nebi se rozplétá klubko zimní magie. Letí na slunečním větru. Vlní se a převaluje, trhá a spojuje, je sloupem světla a volánem tanečnice, pomíjivá a neuchopitelná.

Odráží se v očích okouzlených zimních bytostí. Jemně objímá zmrzlá zimní srdce. 

Zrovna zavírala kufr, když zaslechla ten zvuk.

Běžte, lidé, pospěšte...

Překvapení jí vyrazilo dech. Střepy se zatřpytily jako rampouchy, studené dlaně jí zakryly oči. Tma, odevzdání. Objímala svůj vánoční stromeček. Šustil a kýval se, píchal ji do rukou. Hlas se jí zadřel v krku jako rybí kost. 

Ježíška tam najdete...

Kolem křičely děti. Asi se koulovaly. I ona byla po pás zabořená v závěji. Studilo to, tlačilo, bolelo. Třásla se zimou. 

Hajdom, hajdom, help!

Pláč pomalu utichal. Ale děti mají mít krásné Vánoce, mají se radovat, mají žít! Tak hrozně moc jim chtěla pomoct, darovat jim šanci. Byla bezmocná.

Zatím. 

Začne to třeba tak, že ze zvědavosti kliknete na medvědí video. V popisu má odkaz na medvědův životní příběh.
Klik. Medvědi mají vlastní wiki??
Klik. Vliv globálního oteplování na tahy lososů.
Klik. Článek o bojkotu kamenolomu v Bristolské zátoce.
Klik. Informace se na vás valí jako řeka, kterou už nikdy nedokážete zapomenout.
Klik. https://katmaiconservancy.org/
Klik. Chunk má krátké nožičky, ale je kulatější!
Klik. Hrdě nosíte tričko s medvědicí Grazer, královnou Týdne tlustých medvědů, a víte, že jste přispěli na divoký, nedostupný národní park.

Najednou jste člověk, kterému záleží na medvědech, na ochraně přírody. Země má ještě naději. Díky.

Medvědice Amelia byla milá, starší dáma. Medvědice nemají menopauzu, tudíž, přestože už byla několikanásobnou babičkou, mohla se stát klidně zase maminkou.
Amelia byla maminkou ráda. Jak tak chodila kolem řeky, s láskou sledovala vnoučátka a divila se: kde jsou, do háje, letos všichni samci?!
Po pár týdnech čekání přestávala být tak milá. To už o ni jako není zájem? Pfff!
Když spatřila mladého Walkera, rybařícího v Kanceláři, došla jí trpělivost.
Nemohl nikam utéct. Balvany tam vzadu u skály pěkně kloužou.
Chytila ho za ucho a odtáhla na mělčinu.
Ani si pořádně neuvědomil, co se vlastně stalo, když spokojená medvědice odcházela.

Naomi už se několikátý den snažila pořídit fotografie "po" pro blížící se soutěž o nejtlustějšího medvěda. Walker jí zapózoval, zastihla Otise na suchu, ale tihle tři jí to snad naschvál kazili.
Každý ví, že medvědi jsou samotářská zvířata. Mladí samci si spolu třeba hrají, ale dospělí? Naomi si protřela oči. Neexistuje přeci nic jako medvědí smečka. Proboha, už jen ta představa byla děsivá.
747 vyvalený na břiše, 32 Chunk s čumákem na jeho hřbetu jako na polštáři, a 856 opřený o Chunkův zadek, dlouhé nohy natažené. Navíc měl na uchu... kšiltovku?!
Naomi se obrátila a raději si šla dát kafe.

Co vás napadne, když se řekne "medvěd jí nejraději..."? Laik by nejspíš odpověděl: Med.
Kdo viděl film Medvědi od Annauda, řekl by: Maso!
(Gully, ty mlč.)
Čtenář tohoto fandomu by vytáhl lososy. A pozorný čtenář tohoto fandomu by možná zamachroval: Ty nejlepší kousky lososa - a brusinky!

Věděli jste ale, že když medvěd vstane po svém dlouhém zimním spánku, ze všeho nejdřív se shání po salátu? Dobře ví, že musí začít se snídaní opatrně. A jako závisláci na superpotravinách si namíchá koktejl z čerstvé jarní trávy, vykukující z tajícího sněhu, zářivých výhonků smrkových větviček a divokých bylinek, pravý booster medvědí energie.

Medvěd Chunk nebyl žádná záporná postava, protože medvědi nemůžou být záporné postavy. Jak víme - jsou to jen medvědi.
Nicméně, když zpoza doslovného křoví pozoroval 747 a 856 s kšiltovkou na uchu, jak zodpovědně posedávají u křižovatky, připadal si jako křoví příslovečné. Cítil docela obyčejnou, lidskou závist.
Proč ho pořád vynechávají? Copak není taky dominantní samec? To na něj jakože zbyl Walker? Dokonce i Bucky s nimi peče, Otis jim to toleruje!!!
Chunk nerozhodně přešlápl na svých krátkých nožičkách. To přece nemůže být jím. Je to jimi. Chovají se divně!
Nakonec se vyšoural z křoví k nim.
Může jim nějak helfnout?

Tu noc zářily hvězdy nebývale jasně. Velkej bráška to mohl posoudit - prožil totiž hvězdných nocí spoustu, urcitě aspoň... deset.
Ležel v teple pod máminou packou a nemohl usnout. Chyběl mu Malej bráška. Ztráta, jakou si projde většina medvědích dětí.
Hvězdy pomrkávaly, tak hezky, jako máma, když donese rybu. Dokonce se seřadily do tvaru mámy, jak nese rybu. A hned vedle, tam byl Malej bráška. Je nebe plné medvědů??
Souhvězdí se pohnula. Po nebi kráčely i skotačily desítky mlhavých medvědích duší. Stará medvědice se špičatým čenichem se snesla až k němu.
Neboj se, zabručela tichounce. Tvůj bráška je tu v bezpečí.

"Rozmáhá se nám tu takový nešvar," zabručela medvědice Holly a vehementně se poškrábala. "Podívej se, to přeci nejsou žádná medvíďátka."
Medvědice Brett, taky skoro třicetiletá zasloužilá matka, si odfrkla a zakývala svou plyšovou hlavou.
"Za mých mladých let jsme tohle netrpěly," pokračovala Holly. "Všechny ty holky od Beadnose jsou padlé na hlavu."
Brett přitakala a natáhla si zadní nohy na písku.
"Já jsem všechny svoje hnala svinským krokem, jakmile mi přišly dostatečně vysoké! Pak se třeba nalepily na 402, ale to patří k dospívání!"
Brett vypadala, že usíná.
Na trávníku kus od nich se dvě skoro dospělé medvědičky domáhaly mléka.

Medvědi nevědí, že lidi mají Fat Bear Week Bracket Tournament.
Lidi se uklidňují tím, že medvědi to nevědí, že jim není líto, když prohrají hlasování i navzdory masivním kampaním.
Tak to alespoň bylo předtím, než 747 zjistil, že ryby přenášejí informace, a stal se dobrovolným rangerem. Jak se blížilo září, všímal si, kdo si na něj ukazuje, a jak se ho Naomi snaží vyfotit.
Když stanul tváří v tvář Chunkovi, najednou mezi nimi nebyla jen obyčejná medvědí rivalita. 747 si nevraživě prohlížel Chunkovo nezměrné břicho. Poprvé v historii si uvědomil, že jestli chce letos vyhrát, musí si kampaň zařídit sám.

Každý už určitě viděl medvěda, jak stojí na zadních a vehementně se drbe o kůru stromu. Zaklání přitom hlavu, přivírá oči. My obyčejní lidé víme, jaká slast je správné podrbání, poškrábání mezi lopatkami od milované osoby, a myslíme, že ani medvěd by něčím takovým rozhodně nepohrdl. Jak my bychom ho poškrábali v tom huňatém kožíšku, ach jeje!
Vědci z drbacích stromů sbírají ulpělou srst. Ta jim možná něco řekne, možná z ní dostanou i DNA, ale pořád je to zlomek, než co zanechaný pach řekne samotným medvědům:
(#856:) Jdu na obchůzku.
(#747:) Beru za tebe odpolední směnu.
(#164:) Čau, kluci!

Tucet vajec stojí momentálně na Aljašce osm dolarů. V jídelně Brooks campu ušetřil kuchař ty poslední pro rangerku Naomi. Umíchal jí je na margarínu. Může nějaké objednat s příští dodávkou jídla, kdyby vynechal třeba... burgery.
Několik fotografů štamgastů si zádumčivě hřeje nohy u krbu.
"Co takhle kachní vajíčka," zamumlá Deanna.
"Morčáci už se vylíhli," fňukne Jeane.
Aditya mlčky prohlíží ulovené fotografie z dnešního rána. Medvěd 903 na nich na skalnatém břehu v ohybu řeky odhání racky. Ten měl vždycky divné chutě. Aditya si fotku přiblíží. Co to tam jen...
Když otevřou dveře na terasu, najdou pomačkané hnízdo plné kropenatých vajíček.

Medvěd je oportunistické zvíře. Nestřídá politické strany podle osobního prospěchu, ale umí vynalézavě využít různé zdroje potravy. Brooks river je nekonečným running sushi pásem, kde jedni mlsají mozečky, jikry a kůži, zatímco jiní vděčně ocucávají kostřičky. Někdy to vypadá, že ti nejúspěšnější lovci plýtvají rybami, když sežerou to nejlepší a zbytek pustí po vodě. Říká se tomu high grading.
Do řeky taky padají lidské věci. Lidi si pro ně dolů nesmějí dojít, ale tak si holt koupí nové sluneční brýle, novou lahev na vodu...
856 si pověsil mokrou rangerskou kšiltovku na ucho a připadal si po letech zase jako šéf.

mladší: haló
mladší: haló!
mladší: Odepiš!!!
mladší: Je tu absolutní nuda a vopruz!!! Přestaň mě ghostovat!
mladší: Požaduju, aby mi bylo dovoleno jít se projít. Požaduju, abys mě přestěhovala.
starší: (píše zprávu...)
starší: Už jsem Ti vysvětlovala, že z vyšších státních zájmů Ti nemohu povolit zdržovat se mimo Tvé komnaty, aby ses stýkala se zrádci, kacíři a intrikáři. Je to pro Tvé vlastní dobro. Pokud se nudíš, uchyl se k modlitbě. Už Ti dnes nebudu víc odpovídat.
mladší: LOL WTF, ty seš kráva! Nenávidím tenhle barák!!!
mladší: (zpráva odstraněna)
mladší: K, pomodlím se za tvé brzké shledání s Bohem. Bye.

Tři lovci se krčili pod převislými větvemi, obrostlými vlhkým lišejníkem. Ani nedýchali. Prošedivělý muž s kožešinovou čapkou naznačoval svým druhům: pomalu ustupujme! Nejmladší, skoro ještě kluk, křečovitě svíral balíček smotané sítě.
Chtěl náčelníka poslechnout, ale nemohl odtrhnout ohromené oči od výjevu v ranní mlze.
Někdo je v rybolovu předešel.
Mělkou jezerní úžinou, zrudlou lososími hřbety, se brodil obrovský černý tvor. I na čtyřech byl vyšší než oni sami, s malýma ušima a krátkým čenichem skloněným k hladině. Znali jeho jméno, ale neodvažovali se ho vyslovit.
Mladý lovec se snažil zapamatovat každou podrobnost jeho těla.
Později si ho vyřeže z parohu.

Ještě stále musela před sluncem mhouřit oči. Tak dlouho žila ve stínu mračen těsně před bouří, a když zpod nich unikla pod šerou klenbu hvozdu, zavázali jí oči kouzlem zapomnění.
Tady v zálivu se oslnivá modrá obloha táhla donekonečna a všechno, i skály, hlína a šedé zdi domů, mělo barevný nádech, měnící se s denní dobou. Jako by to bylo docela jiné slunce než to pouštní, hladové a nesmiřitelné, které trestalo odsouzence přivázané ke kůlům.
Otřela si dlaně o sukni. Drobná zrnka písku se jich zarputile držela. Když je chtěla smést, zrnka zajiskřila a rozzářila se v obrazci neznámého souhvězdí.

"Byl jednou jeden ženich
a ten měl pěkný čenich!"
zakrákala vrána a proletěla medvědovi Walkerovi přímo před výše jmenovanou částí těla. Vycenil na ni zuby.
Vůbec ho neurazila, vrána blbá - sám si myslel, že právě on je nejlepší partie s nejhezčím předkem i zadkem široko daleko. Zvlášť letos, když se ostatní samci někam vypařili, jako by měli důležitější zájmy než medvědice.
Námluvy na medvědím svatebním trhu nejsou jednostranné. Když medvědice chce, taky se umí snažit. K Walkerovi se "nenápadně" blížila jedna, na břehu se rozkošně vyvalovala druhá...
Ale obří losos, kterého mu k nohám hodila 284, si ho naprosto koupil.

Už třetí den posedávala na zídce vedle loděnice. Pracující elfové o ní dobře věděli, ale nechávali ji na pokoji. Asi jim nepřišlo zvláštní, že zamyšleně nehledí na moře, ale spíš na ně samotné.
Neklidnými prsty poklepávala na sluncem ohřátý kámen. Cítila každý hrbolek, každé zvětralé granitové zrnko. Dlaně jí změkly, stejně jako ostražitost. Mozoly se vyléčily. Znepokojovalo ji to. Pomalu z ní opadávala její pomyslná, ohněm a krví kalená zbroj.
Přijde sem i zítra a bude se na ně tiše dívat. A oni ji zase nechají, i když o ní dobře vědí.
Nejspíš nevědí dost. A ona jim to neřekne.

Řev motorů ohlásil celému jezeru, že letadlo společnosti Regal Air právě dosedlo na hladinu. Červencová sobota, u oblázkové pláže kotvil hydroplán vedle hydroplánu, pohled spíš jak odněkud z riviéry.
Pilot obloukem zamířil doleva, k travnatému poloostrovu s popadanými stromy. Turisti nechtějí šlapat daleko.
Bok po boku odtamtud vyšli dva medvědi. Jeden měl dlouhé nohy a smutný výraz, druhý byl zavalitý, se psíma ušima.
Pilot marně doufal, že jen projdou, jenže kdykoli chtěl zastavit, zastavili se taky. Jako naschvál. Nakonec ztratil nervy a otočil to na vzdálenější konec pláže.
Kdyby si 747 a 865 uměli podat packy, tak by to udělali.

Medvědí příbuzenské vztahy se sledují jen těžko. Nejen, že medvědí "rodina" je pouze máma s medvíďaty, otcové nemají jak poznat svoje dcery, ale ani lidé často po zimě nepoznají čerstvě osamostatněné puberťáky, kteří byli loni ještě u mámy. Genetická studie se prováděla dvakrát a výsledky té druhé se ztratily (což každého nebetyčně frustruje, protože touží vědět, čí táta je Otis).
Co ale víme jistě je, že medvěd 503 si namlouval svou adoptivní sestru 719. Což by Holly, která si ho coby ztracené medvídě osvojila, činilo jeho tchýní.
Pro něj ale, když mu poprvé starostlivě olizovala studený čumáček, byla prostě mámou.

Dnes jsem v práci na Comic Conu strávila svou WC pauzu průzkumem, jaké cibulovité rostliny mohou růst na Aljašce. Miluju vrbovky, jenže ty mají bohužel jen kořeny. Jako by se někomu dalo zazlívat, že má kořeny, co.
V průběhu své rešerše jsem si osvojila několik latinských názvů, otevřela oficiální botanický dokument správy národních parků, doufala, že nalezený cibulovitý druh bude známý českému obecenstvu, aby si ho mohlo představit...
A nakonec jsem našla ideálního kandidáta. Takže! Představte si, prosím:
Pod promrzlou půdou, pod sněhovou peřinkou, zabalená ve slupkách, plná nastřádaných živin, docela jako malinký kulatý medvídek, spí cibulka iris setosa - kosatce.

Dnes zkusím pokusné drabble. Je půl dvanácté a celý den jsem pracovala, zítra bude jednou tak dlouhý den. Ale nechce se mi přijít o bodík, tak napíšu prostě to, co mě zrovna napadlo, a nebudu to upravovat.
Kdokoli z medvědů může být lamač srdcí. A nejvíc tehdy, když ten, koho si idealizujeme, se najednou nezachová jako náš antropomorfizovaný hrdina, ale jako... Medvěd.
Dva samci, které jsme považovali za kamarády, se servou do krve.
Fajn chlápek s cool jizvou zabije medvídě (protože to medvědi prostě dělají).
Mladá máma, které jsme přáli úspěch, se chová nezodpovědně.
Jsou prostě medvědi. A to bolí.

Medvěd #32 Chunk byl sice pomenší, ale co mu scházelo na výšku, to doháněl šířkou a velikostí ega. Už pár let mu pud našeptával: Chceš být nejdominantnějším hustosamcem pod vodopády i nad nimi!
Bohužel totéž našeptával i ostatním samcům, čehož důkazem byly všechny Chunkovy jizvy.
Ráno potkal na pláži Toho Bez Uší (my ho známe coby #747, ale Chunk neumí čísla) a ihned vyrazil do útoku. Připravoval se na facku, kousanec, jenže -
Protivník ustoupil, postavil se na zadní, mávl tlapou směrem k Brooks Campu a táhle zabručel.
Chunk zůstal konsternovaně zírat.
Nechápal, že proti němu nestojí dominantní medvěd, ale ranger.

"Á, zas mi přišel!" zasmál se děda, vyložil na stůl postupku s nepostradatelným žolíkem a zavřel.
Johanka praštila kartami o stůl. Tak hrozně toužila dědu porazit, jen pro ten pocit, že je chytrá, že dává pozor, když ji děda učí, že zasluhuje pochvalu.
"Však se nezlob," uculoval se na ni. "Je to náhoda. Jednou budeš ty pořád vyhrávat."

Babička Johanka se přes pečlivě srovnané, tisíci partiemi vyleštěné karty dívá na kroužek svých vnoučat, výjimečně bez tabletů. Nejmladší z nich si nervózně kouše ret. Nejstarší mumlá: "Statisticky je to náhoda. Neexistuje žádnej začarovanej žolík."
Babička si lízne.
"Á, zas mi přišel!"

Bez světla se neobejdete. Když jste fotograf, tak vůbec. Vyhlížíte pozdní odpoledne, kdy slunce zapadá v měkčích, nazlátlých barvách. V poledne je totiž světlo moc tvrdé, studené. A když je zataženo, chybí stíny, detaily i výraz.
Aljašské slunce to dobře ví. Medvědi že jsou hlavními hvězdami? Pfff. Slunce je zaprvé hvězda doopravdy, a za druhé bez něj by řeka byla mdlá, nic by se netřpytilo, mraky by večer nudně zešedly.
Taky je pěkně prchlivé. Někdo si stěžuje, že ho na platformě oslňuje? No a? Co má jakožto oslnivá hvězda asi jiného dělat?!
Když se urazí, nevykoukne celé dny. Smůla, fotografové.

Otis for FBOTUS! A nebo je králem? Pro oddanou fanbase je vším.
Otis má kancelář. Je to jeho zátočinka vzadu pod skalou. Tam stojí, tiše hledí do vody a dělá, co umí nejlíp. Ostatní medvědi ho s úctou obcházejí. Někteří touží lovit vedle něj, i když na ně nemá náladu. Má nejúžasnější charakter.
Fanoušci na něj pořád myslí. Všechno jim ho připomíná. Chundelatý pes? Otis. Jakýkoli medvěd v logu restaurace? Otis. Malují ho. Vyrábějí jeho plyšové podobizny. Firma OTIS, prodávající výtahy, nechápe, jakou reklamu v něm má.
I kdyby se už nevrátil, navždy bude zosobněním Brooks Falls v kolektivní paměti.

Položila dlaň na studenou zeď vedle svého lůžka. Oči ještě od rána neotevřela. Věděla, že nastává padesátý třetí den. Nepotřebovala ho vidět.
Kamennými základy vibroval tep srdce přístavu. Buch. Buch.
A k němu druhý hlas. Klink, klink.
Někdo otesával smrkový kmen. Zatloukal hřeby. Něčí kladivo dopadalo na kovadlinu.
Nádech jí trval sedm úderů. Výdech osm. Zase usínala.
V duchu viděla kůru, odletující zpod břitu sekery. Sekery nabroušené tak, aby přeťala šlachy i obratle jediným švihem.
Na kovadlině kleště stáčely rudě žhnoucí znak cejchovadla: zrádkyně.
Buch.
Ucukla dlaní a zalapala po dechu.
Někdo jemně klepal na dveře s přáním dobrého rána.

Kamerka BFL (Brooks Falls Low) si hnízdila v dřevěné budce. Otáčela své černé oko doprava, po stezce vysokou travou, odkud ji ráno oslňovalo slunce, a doleva, kde byla přesně v úrovni vodopádu a mohla přenášet nejlepší lovecké faily, medvíděcí hry a lososí masakry. Nejraději zabírala huňaté hřbety, když si přímo před ni někdo sedl.
Otáčet se doprava a doleva ji totiž frustrovalo, protože každá napínavá honička příliš rychle zmizela za rohem. A BFL se neuměla dívat za roh. Ani kdyby se zlomila.
V zorném poli se jí objevil vlhký čenich, pak tlapka. Něco křuplo. Vzápětí už BFL viděla jen prkna.

Sříbrošedé volavky lovily na písčité mělčině. Poslední dobou ale netrpělivě zvedaly hlavy a dívaly se do slábnoucího slunce. Tloukly křídly, jako by zkoušely, jestli to ještě dokážou. Občas vzlétly, zakroužily nad zálivem a zase dosedly na vodu. Jednoho dne se nevrátí.
Poletí na Jih, přes pláně a údolí, koryta řek, mohyly, ruiny, zarůstající spáleniště. Neznají hranice, nezajímají je strany. Poletí za světlem a dostatkem, uniknou zimě. Křídla je bezstarostně ponesou na západním větru.
Círdanovi elfové tak vyplouvali na svých rychlých lodích. Jen na pár dnů, týdnů, a zase zpět. Kdyby se neotočili domů, nepřivolalo by je ani jaro. Už nikdy.

Mámy medvědice nejsou pověstné jen tím, že zuřivě ochraňují. Jsou taky známé workoholičky. Musí nakrmit sebe, děti, udělat si zásobičku na další zimu.
Medvíďata jsou zase pověstná tím, že se hrozně pletou pod nohy. Jasně, každá maminka miluje pohled na svého broučka, an se učí nápodobou, ale motorovou pilu mu nesvěří. Aspoň doufám.
Znáte to: zaměstnaná máma prostě někdy musí děti odložit na strom. Proto je příroda vybavila pěkně ostrými drápky a instinktem vylézt co nejvýš.
Instinkt zápasí s netrpělivostí. Dva malí medvídci se už pár hodin nudí na vršku borovice, ohryzávají kůru, kulí oči a touží být s maminkou.

Když skončila informační půlhodinka, Clint a Karen se rozloučili s unavenou rangerkou, nanesli poslední vrstvu repelentu, pečlivě ho zamkli do bezpečnostní skříňky a vycházkovým krokem se vydali k vodopádům. Vysněný výlet byl zatím bez chyby.
Prvního medvěda potkali na křižovatce. Seděl přímo uprostřed a tvářil se ztraceně. Zastavili se.
"Podívej na ta ouška," špitla Karen.
"Hej, medvěde," houkl Clint podle návodu.
Medvěd nic. Zaklonil rozkošně hlavu, svalil se a ukázal chundelaté břicho.
"Úplně jako pejsek..."
"HEJ, MEDVĚDE!"
Medvěd udělal smutné oči.
747, sledující vše z hustých křovin, musel uznat, že 164 se role bezpečnostní prověrky návštěvníků parku zhostil naprosto výtečně.

Chodívala s hlavou vztyčenou, nejen proto, že to budilo respekt. Hleděla do zářivé budoucnosti plné vzletných představ a slibů. Zdávalo se jí o noční obloze za letního slunovratu. O temnotě mezi hvězdami.
Vždycky jenom vzhlížela. K němu, k jeho práci, k jeho představě o dokonalosti. Po světě nechodilo moc těch, k nimž by se jí chtělo ochotně vzhlížet.
A v tomhle novém světě, v tom už nebyl nikdo takový.
Budoucnost mizela, rozpadala se, drolila se v suť, popel, úlomky kostí. Už dlouho, hrozně dlouho. Nutila se zvedat bradu, dokud to šlo. Nakonec už nemohla nevidět své nohy, brodící se krví.

Tak je přece vezl domů. Měli jenom pár hodin zpoždění. Domluvili se na poledne, ale Will Fulton musel počkat do šesti, než mu je do letadla naložili i s narychlo sklizeným tábořištěm.
Teď se vraceli na Kodiak. Ještě nikdy neletěl s Timem na palubě v takovém děsném tichu. Ten byl schopný celou cestu zapáleně hulákat do mikrofonu svoje medvědí báchorky. Jak rozumí všem zvířatům. Jak jsou jedna duše. Naivka.
Fultonovi se roztřásly ruce, adrenalin pomalu opadal. Zvládl to celé jako profesionál. Vezl Tima a Amie domů.
Pořád musel myslet na jejich zmrzačené hlavy v igelitovém pytli, uložené v nákladovém prostoru.

hajnikovakamila76: To není pravda co vy píšete protože existoval jeste jeden film který, ale zrušili kvůli coroně! V roce 2021 někdy na jaře a, měl tam hrát ještě Daniel Craig ale, prostě proti tomu protestovaly aktivisti ale nejak jenom v americe, na reditu nebo tak!!! Měl se jmenovat Zlatý mravenec a odehravat se v nějaké žungli!!! Tak nelžete!

bondgirlmartinka: To jsem četla protože já umím číst i anglicky na tom reditu. Ti vogue aktivisti protestovali protože zlatý mravenec je lepší než černý mravenec a to dneska nejde rozumíte? Vubec tam nešlo o to že Není čas zemřít jen o rasismus.

Ve vysoké trávě ležela medvědice 901. Kdyby měli medvědi mimické svaly, dojatě by se usmívala. Užívala si, že tu může jen tak odpočívat, tlapami trochu přidržovat, sem tam přistrčit, ale jinak nic nemuset.
Její dvě nová jarní medvíďátka zvládla všechno sama. Tiše vrněla, bublala, jak už to medvíďátka dělávají, a jejich malinké tlapičky instinktivně mačkaly mámin hrudník. Pravá, levá. Pravá levá.
901 poslouchala, jak její děti zhluboka polykají mléko, a byla ráda. Tlapičky masírovaly, slunce hřálo.
Vládl až poněkud podezřelý klid. 901 dobře věděla, že si musí dávat pozor na samce, ale ti všichni někam záhadně zmizeli.
Spokojeně zavřela oči.

Kdysi držívala hlídku na břehu osamělého jezera, jehož vzdálené břehy se vždycky ztrácely v tmavých mracích. Seděla pod plátnem přístřešku, v nehybném, těžkém vzduchu pustiny, s mečem na klíně. Šedavá hladina výhrůžně mlčela, jen zahnívající stonky rákosí chrastily.
Moře bylo mnohem děsivější. Sledovala ho z terasy Círdanova domu. Divoký západní vítr ji šlehal do tváře, vlny ověnčené bílou pěnou zběsile tančily, narážely do pilířů mola v nekonečném rytmu. Nebe bylo čisté a polední slunce proměnilo obzor v záplavu tisíců zářivých zrcátek. Krutě bodaly do očí. Moře se jí vysmívalo.
Pojď, skoč, ponoř se, přepluj!
Odsuď se! Vzdej se! Rozplyň se...

Asi to nebyla úplně poslední slova, která jí kdy řekl. Přece spolu mluvili ještě potom. Nejspíš.
Vynořil se ze slizké černé vody na dně její paměti, natáhl k ní ruku a zopakoval to.
Každou noc.
Zase je počítala. Čtyřicet devět nocí na kraji světa. Šumění příboje večer za okny uspávalo, kolébalo, zvalo, šeptalo. Budila se ale ještě za tmy a měla strach otevřít oči.
Měla strach, že se probudí tam, že nedodržela slovo, že se jí jen zdá dlouhý, blouznivý sen, zatímco leží umírající, utopená v blátě bojiště.
Moře ale pořád šeptalo.
Slib mi to, řekl. Slib mi, že přežiješ.

Dva fotografové, znalci, ji sledovali z platformy. Bylo časné ráno, nad řekou se vznášely zlaté mlhové obláčky. Medvědice 910 stála nad vodopádem, kde kameny tvořily špičatý jazyk. Stejně jako její pozorovatelé si přivstala, aby si užila ráno bez davů.
"Teď zvedla tlapu, vidíš, a teď si ji určitě dá na čumák," zašeptal první fotograf.
Druhý přikývl. "A hodí hlavou."
910 pohodila hlavou.
"Není nervózní?"
"Já mám teorii, že ona kam natáhne tlapu, tam padne stín, a lososy to donutí nasměrovat skok jinam."
"Hm! Možná!"
910 zvedla druhou tlapu. Poslouchala píseň vody a tančila, jako by se na ni nikdo nedíval.

"Vyfoť mě s ním!"
Takovým lidem se říká "tourons". Česky třeba "tupisti", tupí turisti. Jde jim jen o selfíčka, navštěvují fotogenické prázdninové destinace a otravují domorodou faunu.
Medvědi v Katmai neměli s lidmi problém, vyrůstali pod hledáčky fotoaparátů. Věděli, jak fotoaparát vypadá, i jak chutná sluneční clona, co spadla z platformy (spoiler: hnusně).
S vzestupem sociálních médií ale medvědy začalo cosi znepokojovat.
"Kouká se?! TEĎ mě vyfoť!" nakrucovala se tupistka ve vzdálenosti menší než padesát stop od medvěda 747. Druhá na ni mířila černou plackou, která neměla žádný objektiv.
747 toleroval lecos, ale amatérské mobilovky ho urážely. Tak se rozběhl.