Moje články

"A kdo to bude? Nemohli byste si teď vymyslet nějaká jména?" prohlásil starý hobit, načež, jako by to přivolal, zazvonilo poledne.
Celá Rada zmlkla.
Elladan se nadechl k proslovu. Elrohir ho dloubl loktem do břicha.
"Co je?! Není to snad úkol pro nás?"
"Úkol žvanit?"
"Bez dozoru vás tam nepustím," zašeptala jejich bývalá učitelka.
"Bez dozoru nepustí tvůj ctěný bratr tebe," vrátil jí to Elladan.
"Psst," okřikl je někdo.
Na terasu znovu padlo ticho, rušené jen šuměním vodopádů a cinkáním poposedávajících trpaslíků.
"Ponesu Prsten," zaznělo náhle odhodlaně. "Ačkoliv neznám cestu."
Elladanovi spadla čelist.
Elrohir pokrčil rameny. "Třeba budem moct navigovat."

"Kdepak jsi je našla, maličká?" zeptala se matka něžně.
"Ony našly mě!"
Vždycky ji našly. Modraly se v dlani plné říčního písku. Zablyštěly se ve světle lucerny, když v úzkém jeskyním průlezu odloupla vápencovou krustu. Našly ji mezi hromádkou valounů na cestě. Stačilo přejet prsty po žílách v mramorové stěně a věděla, kde jsou.
"Jak? Jak tě našly?"
Řekla jí to. Matka ji chvíli zadumaně hladila po vlasech. Pak jí pošeptala, že to musí zůstat jejich tajemstvím. A proč ne? Ostatně, nikdo se nikdy nezeptal, jak věděla, které budou k vybroušení nejlepší.
Nechala si pro sebe, co jí krystaly zpívaly.

Prkno zavrzalo a s ohlušujícím rupnutím prasklo. Lavina padajících knih zabušila jako kroupy na střeše. Buch - buch, spadly poslední svazky.
Elrond věděl, který z jeho synů se to tiše krčí v klubíčku, drží si loket a polyká slzy.
"T-tati, já jsem chtěl je-jenom -"
"To nic, to byla hodně stará police," konejšil ho Elrond a přemítal, před kolika staletími ji měnil.
"T-tati, ale že neodjedeš? Brácha říkal, že tě tak unavuju, že odjedeš radši za Moře!"
Elrond políbil synka na čelo. "Neboj se. I unavený otec je šťastný, že tě má."
Elrohir úlevně vydechl. "Takže jestli odjedeš, může za to Elladan."

Nebyla zvyklá ponocovat. Až na Slunovraty. Tehdy se patřilo probdít celou noc. Zazpívat si pár teskných písní, které příliš připomínaly dětství. Upíjet medovinu a hledat výjimečná témata k hovoru i s těmi, s kterými mluvívala denně. Někoho náhodou potkat a sedět spolu na hradbách pod zářícími hvězdami.
"Myslíš, že Eärendil nese skutečný silmaril?"
"Proč ne?"
"Drahokam ze živého světla? Jak vybrousíš světlo, mistře? Doopravdy - kolik musí mít fasetek, aby zářil až sem? Ani moje představivost ho nedokáže stvořit! Vyprávění na to nestačí. I kdyby z první ruky."
"Je to skutečný silmaril, to mi věř," odpověděl mistr Annatar a pousmál se.

Klára cítila kouř.
Pak taky cítila levnou whisky, přesto, že ji spláchla lokem drahé whisky.
Cítila kamínky v asfaltu, jak jí do zadku obtiskávají vzorek.
Cítila Gábininu hlavu na svém rameni. Ta holka fakt nic nevydrží.
Cítila, že jí pod vstupenkou na zápěstí štípe kůže, ale milovala svou vstupenku skoro tak jako jeho, takže to bylo jedno.
Cítila, že usíná.
A že jí zas lezou vlasy do pusy, ačkoliv si je zastrčila za ucho před vteřinou.
Zvedal se vítr. Klára se zhluboka nadechla. I ve tři ráno voněl jako hnojůvka.
Jako léto.
Jako láska, která není vidět, ale je cítit.

"Nemusíš běhat jen za mnou," smál se, ale pofoukal jí zadřenou třísku.
"Nestůj mi pořád za zády," káral ji, ale pak ji nechal šlapat měchy.
"Nepomáhej pořád jen mně," pobízel ji, ale stejně ji chtěl mít na očích.
Časem ho poslechla. Vyrostla a nechodila jen za ním. "Jen jeď," řekl jí, protože chtěl, aby se nebála vlastní cesty.
Už se nevrátila. Místo toho přišla válka.
Když ustupovali spáleništěm a nízko nad obzorem za kouřovou clonou slunce zkrvavělo, ještě stále si představoval, jak ji najde. Nějakým zázrakem. Řekne jí: "Nemuselas být stejně zarputilá jako já!"
A pak jí pofouká zadřenou třísku.

Bosé nožky se komíhaly proti blankytné obloze pomalované beránky. Mezi palcem a ukazováčkem měla pampelišku. "Teď mám vlastní sluníčko, hele."
Ceirdil si povzdechl a podíval se na jihovýchod, kde vycházelo skutečné slunce.
"Díváš ty se někdy třeba na sever?" zeptala se sestřička a objala ho kolem krku. Popadl ji a vysadil na ramena. Zavýskla.
"Vidím - vidím - nic! Tvoje vysněné město ne. Je moc daleko."
"Jednou tam stejně budu bydlet," odpověděl.
"Až já tam budu bydlet, tak vylezu na úplně nejvyšší věž ze všech věží a uvidím celou Středozem!"
Postavil ji zase na trávu. "Na to jsou, Hvězdičko, mnohem lepší hory."

"Piš. První -"
"He? První? Neřikals předtím PRAVÍ?"
"PRAVÍ, pochopitelně! A... Věční."
Elladan zasněně hleděl pootevřeným oknem knihovny, zatímco si jednou botou z druhé bezmyšlenkovitě okopával bláto. Srdce mu ještě splašeně bušilo, hnáno divokou jízdou, čerstvým větrem a tím úžasným nápadem. Tajné bratrstvo!
"A dál?"
"Ochranitelé... Utajeného... Království!"
Elrohir dopsal poslední slovo a svraštil obočí. "Pavouk? Není to temný?"
"To MÁ být! Tajný bratrstva bývají trochu temný! Náš osud totiž nebude lehký!"
"Nebude," přitakala jejich učitelka, která se náhle zjevila za Elrohirem. Jednou rukou ho něžně přišpendlila k židli, druhou mu vzala pero a napsala:
PADEJTE A VYTŘETE OKAMŽITĚ UBOŽÁKY KONĚ.

Spirálky bílého kouře, jazýčky plamenů, pach spálených vlasů. Dívala se, jak hoří.
"Kolik vás tu zbylo, z jízdní?" Nepoznávala svůj hlas.
Starý šermíř ji starostlivě pozoroval. "Ursai, ten, co má pochroumanou ruku - a štěňata."
"Štěnata?"
"Chlapci. Záloha."
"Dokážeš ještě učit?" Tady hluboko dole nebyla okna, ale komín dobře táhl. Plameny hltaly uřezané copy.
"Paní už jsem přeci učil."
"Potřebuju se zlepšit." Vlasy zuhelnatěly a rozpadly se. Tak jako její srdce.
"Paní se nevrátí do kováren?"
"Ne."
Paní už se nemůže vrátit nikam. Zůstává tady.
Naposledy zlehka přejela prsty po ostří stříbřité dýky.
"Konec vyčkávání. Řekni štěňatům, že začínáme za úsvitu."

Hrdina vypjal hruď a odhodlaně vysunul bradu. Zrcadlový odraz mu vracel hrdý pohled šedých očí, otcových očí, plných odvahy jeho slavného rodu. Pevně sevřel jílec těžkého meče a pomalu jej pozvedl. Čepel se ve slunci zaleskla.
Pak meč sklonil. Opřel o stěnu vedle zrcadla. Vysoko vykasal rukávy košile. Znovu pozvedl zbraň a zaťal svaly.
"Neporazíš mě," vyzval šeptem svůj odraz.
Koutkem oka zahlédl další svůj odraz, jak se krčí za závěsem.
"Hej!" zaječel hrdina a vysekl takovou otočku, až špice meče zařinčela o podlahu.
"Bych tě porazil, kdybych do tebe stih strčit," vyprskl jeho bratr a dal se na útěk.

Sem dolů se zpěv z kuchyně nesl ozvěnou, divně pozměněnou zákrutami chodeb v útržky volání sýčka. Dvě dámy s lucernou otevřely dveře sklípku.
"Stejně se mi tu nelíbí," zašeptala vyšší.
"Tak proč tu bydlíš, trdlo?"
"Sloužit u dvora je čest!"
"Natočíme a jdeme zpátky, potřebuju jen na svařené."
"Jeho veličenstvu libo vyprošťovák?"
"Jaké dvorské vyjadřování, ó!"
"Pst!"
Menší zvedla lucernu nad hlavu. Zřetelně zaslechly sykavý nádech. Polknutí. Odříhnutí.
Ohlodané zbytky sýra na podlaze zasvítily jako zežloutlé kosti.
"Příště s tebou nejdu," hlesla vyšší dáma.
Bilbo se tiskl ke zdi a ve spáncích mu tepalo. Příště rozhodně jen sýr. Bez vína.

"Nejí, ale zvracela." Chraplavý hlas starého šermíře.
"Jaká je bledá..." Sametová slova jeho ženy.
"Uzdravíš ji?"
Nevěděli, že lidské nemoci se jí netýkají. Ještě nepotkali nikoho jako ona. A snad už nikdy nepotkají.
Suchá vrásčitá dlaň pohladila její zkrvavené prsty. "... jí pomůže."
Nepoznala to slovo. Poznala vůni. Její matka byla bylinkářka. Útroby znovu sevřela ledová křeč, tesáky děsu, vina. Za zavřenými víčky se zář z ohniště stala hořícím městem.
"Můžou čarodějky být..."
"I kdyby. Napije se, vyřeší se všechno."
To pro ně byla. Nesmrtelná. Bezvěká. Čarodějka.
Napila se zhluboka. Hořkost zahřívala. Když otevřela oči, hořkost už jí kolovala v žilách.

Ale já píšu do DMD teprv druhej rok. Tak co, vnitřní hlasy, poradíte? Mně totiž tak nějak nic nevadí, napíšu první věc, co mě napadne...
“Není nic, o čem nerada přemýšlíš?”
O realitě.
Pokud se v realitě nestane nějaká katastrofa, že ano, třeba zemětřesení, nebo něco vyhoří...
“EHM. Nebo ještě lépe, tsunami.”
Moje milá, chceš mě ranit?
“Alespoň se shodneme, že tohle téma nesnášíme oba.”
Mě katastrofy zajímaj, jen z toho pak mívám dost blbý stavy.
Nemohu než souhlasit. Zakázat tsunami, neosobní pokrytecké řešení vlastních omylů.
“Říkala téma. TÉMA tsunami.”
...a z toho by přitom mohly být takový dobrý drabble.

Po čepeli přelétl namodralý záblesk, jak se meč na prstech mladého kováře zhoupl do dokonalé rovnováhy. Ceirdil zatajil dech. Poprvé to zvládl sám! V posvátném tichu dílny by byl zaslechl, i kdyby špendlík -
"Kdo to tu je?" zašeptal.
Zajíknutí zpod stolu.
"Před kým se to schováváš?"
Na okraji desky se objevily malé prstíky, čupřina tmavých vlásků a velká šedá očka.
"Já taky!" Baculatá ručka se po ostří natáhla rychle jako had.
"Pozor! Řízneš se!"
Holčička tak zklamaně našpulila rty, že se Ceirdil musel zasmát. "Až budeš větší, Hvězdičko."
"Nechci," prohlásila dotčeně.
"Co?"
"Oblíct. Teta mě honí. A chce mě oblíct."

Porada se tak protáhla, že letní noc nad horami vybledla dozelena. Loučili se na schodišti. Učni, kteří doposud museli jen naslouchat starším, nadšeně švitořili.
Přitom někteří měli také co říci. Poznalo se to podle jisté záře v očích: nadání, oddanost, odhodlání.
Celebrimborovi se nevyrovnali, samozřejmě. Přednášel polovinu porady a Annatar měl beztak pocit, že ho pochopil jen on sám.
Podali si ruce.
"Dobrou noc - vlastně, dobré ráno, příteli," řekl Celebrimbor.
Annatar mu přikývl. S úsměvem. Celebrimbor a jeho brilantní mysl... Byli jen krůček od úspěchu.
Přimhouřil oči. Čí úspěch že to bude?
Byl mezi těmi elfy už nějak moc dlouho.

Hraběnčina chráněnka si roztřesenou rukou upravuje výstřih. Zvlhlýma očima posoudí oboje - prsty příliš bledé, šaty příliš odvážné. Polkne doznívající vzlyky. Nesmí zklamat. Hraběnku Congreve ani císaře.
Díval se na ni, skrz ni, jako by to věděl. Že není... Ale ona je. Musí být. Silná jako pravé Lvíče z Cintry.

Falka se vymaní z náručí oddechující Mistle. Hučení větru v černých korunách, varovně poblikávající ledové hvězdy. Pocit, že se zalyká. Závan zvuku, řev požáru, který ustane, jakmile otevře oči.
Zatne zuby, zatne pěsti.
Nenávidí je. Všechny. Nenávidí ty, kdo jí vyrvali právo být, kým skutečně je.
Jsem Cirilla. Fiona. Elen. Riannon.

"To kvůli tobě jsme ve vězení!" vykřikl Elladan a zhnuseně odhodil pero přes stůl.
"Nene, tys ječel, takže je to kvůli tobě," opáčil jeho bratr.
"Tobě!"
"E-e."
"Buď zticha!" Elladan se vyhoupl na parapet okna a upřel rozhořčený pohled na překrásné letní počasí, které mu bylo tak krutě odepřeno.
"Beztak to vymyslela pani učitelka," zamumlal Elrohir, zatímco popadesáté škrábal na papír už nikdy nepolezu krz jezkyně do Hlubinné.
Elladanovi zasvítila kukadla. "Správně! Navedla nás!"
Elrohir soustředěně ohlodával násadu. "Akorát, když to naprášíš otci, tak..."
"...nás místo ní bude učit někdo trapnější," prskl Elladan. "Dobrá. Tak snadno se z toho nevykroutí."

V lesním šeru vypadala hladina Zrcadla jako zamrzlá. Bledá postava neslyšně spěchala po schodišti. Zlatolisté koruny zašuměly, ptačí zpěv protnul píseň řeky. Postava strnula - chodit neslyšně dokázala, nepozorovaně už bylo trochu složitější.
Znovu padlo ticho. Celeborn se naposledy rozhlédl, než jeho dlaně spočinuly na stříbřitém okraji. Upřel na hladinu ustarané oči.
Spatřil sám sebe na pozadí tmavomodré oblohy; byl to odraz a přece nebyl. Díval se, jak pije z kalichu medovinu, pak další, ještě jednu...
"Do háje zlatého," ulevil si. "Tak proto!"
Všechno, co viděl, bylo totiž i v mysli jeho manželky. Včetně chvíle, kdy s ním předevčírem přestala mluvit.

Ve světnici měla zrcadlo. Malé, dokonale okrouhlé se zlaceným rámem. Trochu jako to, které ji sem poslalo. I tabulky okna byly dokonale okrouhlé. Za nimi tma, svistot příboje, hučení vln, volání světa mimo tento svět.
Odhrnula si vlasy z čela. V kroužcích se mihly černozlaté odrazy. Stále v nich viděla jeho, svého ztraceného přítele.
Tváří v tvář zrcadlu na stěně si naschvál přihladila vlasy znovu.
Nepotrestali ji. Měla by se trestat sama? Mučit se vzpomínkami, které v tom magickém Zrcadle ožily poprvé po -
"Sedmnácti stech padesáti třech letech," zašeptala.
Bez vzpomínek by ale nemohla být sama sebou. Byla mu vděčná.

Horské slunce pražilo čtyřem hlídkujícím elfům přímo nad hlavami. Sytě modré nebe jako vymetené, šedivé útesy, zelené louky, červené jahody, stříkance černé krve na rukávech, zbroji i botách.
"Jaký nádherný den," řekl první elf.
Druhý přikývl.
"Vzpomeň si v noci při útoku," řekl třetí.
Pozorovali loužičky černoty v nejhlubším stínu smrků na břehu Bruinen, mimo dostřel z prvního opevnění.
"Tvoje sestra spí?"
Odpočívající elfce vykukovala zpod kápě jen brada a copy.
Druhý elf pokrčil rameny.
"Černokněžníkovi ovšem nelze upřít odvahu - přitáhnout se světloplachou armádou."
"Nevidí si na špičku nosu," ozvalo se zpod kápě. "Doufám, že ho jednou zabije nějaká holka."

Otevřeným oknem přinesl voňavý noční vánek pár tónů píšťaly a zašustil listinami pod stříbrným těžítkem. Plamínek olejové lampy se nepatrně zatřepotal.

Nad černé útesy jižního svahu údolí se vyhouplo souhvězdí Lyry. Už je tak pozdě a v Síni se ještě zpívá? Ale ani Elrond se nechystal jít spát, chtěl dokončit zápis v kronice. Během let s Poslední aliancí si zvykl bdít celé noci.

Povzdechl si. Držel stráž, zatímco lidé spali. Jak dlouho ještě bude muset bdít, aby dělal Dúnedain chůvu?

Někdy si říkal, že kdyby si byl jeho bratr zvolil stejný osud jako on, měla by Středozemě už dávno pokoj.

Věděla, že nastal konec. Nájezdníci se prostě obrátili na útěk, obléhání ustalo jako jarní přeháňka. Elfové je pronásledovali s bílým plamenem v očích. Zatoužila se k nim přidat, vdechovat sladkou vůni vítězství, křičet věky potlačovanou píseň pomsty.

Dokázali to, ti nepravděpodobní hrdinové, jimž směla pomoci jen maličkým kouzlem, jediným paprskem světla.

Unaveně usedla na travnatém pahorku. Jižní obzor vypadal zatím stejně. Zhluboka se nadechla, naslouchajíc řece. Poslala vědomí po proudu, snažíc se zachytit myšlenky druhých.

Jenže řeka mlčela. Svět utichl.

Paní Galadriel sevřela pěst, ale Nenya, Prsten vody, neodpověděla. Vyhasínala. Chladla.
Oči se zamžily slzami. Ale... Vždyť to tak chtěla.