Moje články

Meziválečnou levicovou avantgardu uhraju na Wolkra. Koneckonců Nikola Šuhaj má taky sociální kontext. Bohatým bral a chudým dával. Ach jo. Kecy kecy o půlnoci.
Kdybych opravdu zformulovala vlastní názor a pohovořila o roli literatury v socialistické společnosti a o jejím vlivu na čtenáře, to by byl šrumec.
Červeně fajfkuju otázku a beru do ruky další papír.
23. Próza s tematikou venkova v období socialismu. Ježkovy oči.
Venku se poslední sluneční paprsky odrážejí v oknech protějšího paneláku. Mám hlad. Chce se mi čurat. Chce se mi utéct zpátky do hor. Toužím se stát poutníkem s lehkým srdcem.
Takhle tu maturitu neudělám.

Lenka zase bloumala Stromovkou.
Z procházek se stal zvyk. Při chůzi si srovnáš priority, přesvědčovala ji Táňa po návratu z Compostely.
Zatím byla vděčná za ticho. Lidi jí nechyběli. Spíš cíl.
Na dlouhou pouť se ještě necítila. Ani na Matějskou. Od řeky se periodicky ozýval řev z kola smrti. Mimozemšťani. Ona už se děsit nenechá.
Hluk tichnul. Rebelsky opustila asfalt a zamířila přes louku k Malé říčce.
Dva metry nad zemí se k ní blížil chlap. Šedé vlasy v culíku, vytahané triko, bos.
Zaostřila.
Slacklina splývala s obzorem.
Zazubil se.
Lenka se okouzleně zastavila.
Možná ještě není na všechno pozdě.

Miluju táboření na sněhu. Postýlku uhlazenou lopatou, s pahrbkem místo polštáře. Sílu ohně, chránícího smečku. Bezpečný kruh vybraný na zmrzlou zem. Zepředu hic, zezadu temnota.
Smrkové kmeny dohořely, dolina ztichla. Holky už došuškaly, jen z levého stanu chrápe Marek.
Kroutím se ve spacáku. To musím vydržet, nechci dělat rozruch. Jenže mimino tlačí. Na močák. Sakra. Kluci to mají jednodušší, já se do flašky netrefím. Rezignovaně tahám pohory z noh spacáku, tkaničky strkám nepořádně dovnitř a štrachám se ven.
Dokonalá tma a ticho. Okouzleně zírám na nebe.
Děkuju.
Bude to cesta. Od Smutného sedla přes Tri kopy na Pachoľa.
To dám.

Den otevřených dveří neprobíhal podle starostových představ.
Ostudu s povolováním dětských hřišť překryl skandál s přeprodejem lístků na Andrého Rieu, ale volby se blížily. Občany bylo nutno připustit.
Chlap byl úporný.
„Krávy už jste v ulicích měli. A to byl sukces, milej pane. Mojemu Josému byly tenkrát tři a zkoušel na nich balanc.“
„Vzpomínám si. Veřejná výstava uměleckých děl. Jenže to byly plastiky!“
„Jasný, šéfe. Nabízím prima průvod živejch zvířat. Haranti je klidně můžou pomalovat. Tadle čtvrť chcípá na nudu.“
„Děkuji za podnět. Nashledanou.“
Poslední.
Domů!
„Ze mě nikdo vola dělat nebude!“
Otočil se k odchodu. Roh trefil futro.
Křach.

„Nejsem nemocná. Jen těhotná! Kdybych vám to já husa neřekla, ještě byste to na mě nepoznali!“
Koukali na podlahu.
„Neblbni, ty Roháče jsou fakt do kopce,” ozvala se Eva.
„Nejsem pitomá! Ale nebudu sedět celý svátky doma a brečet. Pořád jsme snad jedna parta!“
Ticho houstlo v dusno. Už jsem neměla blízko k slzám. Tak jsem se na ten přechod těšila. Nic mi není. V nejhorším to prostě zabalím.
Nevydržel to Marek. Gentleman jako vždycky.
„Tak snad pomůžeme. Pár kilo navíc unesu. Kdyby to fakt nešlo, já s tebou dolů dojdu.“
Stálo to za pokus. Krivý Roh na zlomené srdce.

„Třeba se změní!“
Objala mě pevněji. Tentokrát jsem se nevyškubla.
„Mami, jaký to bylo, když ti táta řekl, že chce emigrovat?“
„On tvrdil, že neodchází ode mně. Že v týhle zemi nemůže dýchat.“
„A tys nechtěla jít s ním?“
„Chtěla. Jenže babička by tu zůstala sama. Tomovi byli čtyři a tys byla mimino. Spali bysme pod mostem a žebrali.“
„Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Prostě žije jinde.“
„Tehdy mě napadlo, že skončím.“
„S tátou?
„Se životem, holčičko. Nejhorší noc v životě.“
„Já toho taky moc nenaspím.“
„Neboj, to zvládnem. Spolu. Horší bude na něj zapomenout. Odvyknout si. Nezahořknout a neokorat.“

„Mamí, dívej jak se nádherně lesknou!“
„Nehulákejte tak nahlas!“
Podívali se po sobě, otočili se a vyrazili. Po mírném břehu, přes udupaný trávník. Rozehnali nafrněné labuťáky, bojující o rohlík. Před černým labradorem, i když byl na vodítku, raději udělali kličku. Štěrk na cestičce se rozletoval.
Teď už jenom schodiště na Most legií a uvidí tu krásu zblízka. Dalo jim zabrat, měli krátké nožky.
Pozorovaly je od vody.
„Oni se vrátí.“
Menší vycenila oranžové zuby. „Snad je nahoře nikdo nezašlápne. Pořád je to táhne k lidem.“
„Je to s mláďaty starost,“ pohladila si kožíšek bobřice. „Já používám pro odvykání vrbovou kůru.“

Praha, 6.4.2025
Minulé úterý byl náš zpravodaj svědkem nevysvětlitelné události.
Skokanka do vody, Míčový kouzelník a Skateboardista vyrazili z odlehlých koutů hlavního města, aby se sešli na pláni.
Demonstraci zvukově podpořila Dívka s tamburínou.
Dívka se švihadlem naznačila našemu reportérovi dosti nevhodným gestem, že otázky nezodpoví. Prý se musí soustředit, schody od Stalina k Vltavě jsou pro ni výzva.
Bronzový průvod dorazil na Mariánské náměstí chvíli po poledni.
Před Magistrátem už čekala Unavená s transparentem „Vraťte veřejnosti čtyřprocentní umění!“
Do uzávěrky Hobuletu se našim investigativcům nepodařilo objasnit, kdo a z jakého důvodu oživil bronzové sochy z osmdesátých let.

Oharky oranžověly, když to ze mě konečně vypadlo.
„Holky, jsem v tom a Petr se vypařil.“
Tři vteřiny trvaly hodinu. První mě objala Eva.
„To je vůl!“
„Srab,“ Ála koukala do země. „Proto se od léta neukázal!“
„Prý se na mimino necítí. Potřebuje prostor.“
„Odjaktěživa se uměl ze všeho vykecat!“
„Jak to víš,“ otočila jsem k Aleně.
„Mně taky vykládal, že je stěhovavý druh. Využívá výhody více biotopů. Má to geneticky zakódovaný.“
„Leze mu ta ornitologie na mozek!“
„To říkal, než odjel na výměnu do Drážďan?
„Vloni. Než začal chodit s tebou. Ačkoliv já kvůli němu na ten potrat šla.“

„Vidělas tohle?“ Marek strčil Evě umáčený prospekt.
„Přinesl to včera.“
„Tematicky zaměřená hřiště, připomínající pohádkový svět. Z akátového dřeva a nerezového spojovacího materiálu…“
„Ten chlap byl divnej.“
„Adventure mraveniště v životní velikosti nemůže vymyslet nikdo normální.“
„Já ti nevím.“
„Děcka jsou ve vodě nerozpustný! Bahno doma vyperou. Vezmou si pláštěnky.“
„Chytls pravidla?“
„Jo. Převlečou se za barevný mravence, schovají se a pak se budou navzájem lovit.“
„Zlatý je prý za nejvíc bodů.“
„Řekl nejchutnější!“
„Vytahování z děr je bude bavit.“
„Mě se to pořád nezdá. Prohlídnul sis toho konstruktéra?“
„Hnusný zuby, no.“
„Jazyk mu kmital z pusy stopadesátkrát za minutu.“

Takhle si to nepředstavovala.
Lenka neměla jasný plán. Chtěla prostě vypadnout. Zmizet, nikdy už ty lidi nepotkat.
Šéfové to suše oznámila. Ta pokrčila rameny a popřála jí hodně štěstí. Káča pitomá, pomyslela si Lenka. Za třicet let to možná pochopí. Pokud se dožije.
Naposledy prošla bezpečnostním rámem, pokynula sekuriťákovi a nadechla se.
Skopla lodičky, čert vem silonky.Decentní šedé sáčko nacpala do kontejneru na tříděný textil, ať si ho v Africe užijí.
Bosá přešla přes Pláň až k novému rybníku u Hanavského pavilónu.
Seděla na konci mola a cákala na kachny. Nohy ji zábly.
V hlavě měla místo nebe prázdno.

Myšlenky se mi zastavily. Pusto v hlavě. Mha přede mnou, mha za mnou.
Ocitla jsem se v meziprostoru. Tohle není skutečné.
Hlava balón, mozek cukrová vata. Růžová zhořkla a zšedla v nejtemnější čerň.
Nedává to smysl. Slíbil na svou čest.
Měla jsem plán. Měli jsme plán. Myslela jsem, že jsme měli plán.
Vystoupat spolu do oblak. Dotknout se hvězd. Mluvit s mraky. My dva blízko nebe.
Vzdušné zámky se rozpadly. Cosi jsem přehlédla. Něčemu nevěnovala dost pozornosti. Byla jsem pitomá.
Sliby psané párou. Vítr je roznesl. Voli je vypili.
Vypařil se jako louže uprostřed léta.
Pro dvě slova: „Budeme tři.“

Významní vědci z letenského Ústavu pro dosažení veřejného blaha konečně dokončili testy účinku nanočástic zlata jako alternativy k lékům na hubnutí.
Experiment na obézních potkanech ukázal úbytek 36 % tuku, zatímco u semaglutidu (Ozempic) to bylo pouze 10–20 %. Nanočástice zlata se navíc zaměřují na „špatný“ tuk a zlepšují stav jater.
Na rozdíl od běžných léků nedochází ke ztrátě svalové hmoty, zlato má protizánětlivé účinky.
Výzkum musel být náhle ukončen z důvodu nečekaných komplikací.
Došlo k úniku informací. Nejzlatější mravenci poddruhu Auroformica, endemitně osidlující biotop jižních svahů nad Vltavou, byli místními vypasenými obyvateli, dychtivými vyzkoušet každou neotřelou novinku, sežráni do poslední královny.

„Kávu, pane starosto?“
„Samopal. Se zásobníkem. Já ty novinářský krysy fakt nesnáším!“
„Máte pravdu, dnes to byla mediální masáž.“
„Spíš sprcha. Četla jste tu tiskovou zprávu?“
Decentně upravená blondýna se chopila složky.
„Neboť si velmi vážíme podnětů občanů a bereme ohled na jejich názory, v reakci na nedávné diskuze ohledně výstavby dobrodružných dětských hřišť vás ujišťujeme, že usilovně hledáme řešení, které bude vyhovovat všem stranám…
Mně to přijde v pořádku.“
„Jasně, za pitomce jsem tu já.“
Dočetla poslední stranu.
„To jistě ne. Ale možná by bývalo vhodnější vynechat ten prompt: Gemini, pomoz! Haranti dělaj bordel a báby si choděj stěžovat.“

Vyloupl se z rytiny na stěně Dolního letohrádku.
Ladně seskočil s koně, uzdu přehodil přes sedlo a bičík zastrčil do vyleštěné holínky. Kavalír ve vypasované uniformě. Knoflíky se blyštěly zlatem, kolem pasu měl uvázanou zářivou šerpu. Popošel k Žofii a napřáhl ruku.
„Smím prosit, slečno?“
Nejistě se usmála. Víc ji zajímal kůň, ale třeba až se seznámí…
Pro jistotu se otočila na ženu za sebou. Souhlasně přikývla.
Vzal ji do náruče a společně obkroužili parket. Vznášela se jako pírko, nožky se téměř nedotýkaly země.
Možná ten tanec přece jen nebude tak hrozný.
„Tak já na tu školkovou diskotéku půjdu, mami.“

Provizorní parket uprostřed louky duní muzikou. Zajíci, srnky a drobní opeřenci v úžasu zírají z roští. Tlapku k spáru valí bulvy.
Za latrínou zvrací v předklonu drobná blondýna v modrých šortkách. Hlavu jí přidržuje vyčouhlý mladík. Obratně se vyhýbá blitkům. Levou rukou přidržuje dlouhé prameny medových vlasů, pravou podpírá dívčino čelo.
„Nešlo to vyhrát.“
„Ale já se fakt snažila,“ kuňká Eva a zvedá k Markovi oči. Pouští hlavu a tiskne ji k sobě.
Levice sjíždí z krku níž.
„Koukej na ně,“ sedmnácté kolo a ani se nezapotí.“
„Jsou to mimozemšťani,” usmívá se a tiskne rty k jejím. Chutnají po zvratcích.

Můj byl. Jinak bych se nenavázala. Tahal béčka, já za ním vlála jako ocásek.
Ne že bychom se nehádali. Nestačíš? Zůstaň doma. Můžeš štrikovat ponožky. Nebo vyšívat.
Vyšívala jsem často. Teď na Jižním traverzu. Nohy se mi klepaly tak, že zvuk plašil zvěř ve skalách.
„Polez.“ „Nepolezu.“ „Máš na to!“ „Kur…“
Čím si mám utřít nudli, když levou mám ve spáře, pravou se křečovitě držím chytu. Ne, nebylo to madlo. Spíš nehťák. Nohy nepřestávaly vibrovat. Uzounká římsa pode mnou. I mravenec blbec leze a já zbuchnu jako hruška.
Toužila jsem vzlétnout. Zařvat nahoru: „Nech mě o samotě. Jsem v pohodě.“

Zvuk narušil mrtvolné ticho Velké dvorany. Ocelová strážkyně nesouhlasně zašeptala a stiskla nouzové tlačítko.
Deset hlídačů opustilo pět pater. Jednotka vysušených dozorců nastražila pergamenové uši. Postupovali v šiku. Naslouchali bedlivě.
„Tahleta Jarcovjaková. Nemrava jedna,“ zasípal šedý vous.
„Znělo to spíš jako křik ptáka.“
Pohoršené oči se stočily k Chittussimu. Polem a lesem. Ani zobáček. K zbláznění.
Teď! Schoulená postava se zahanbeně plížila k východu. Útlou rukou mačkala ústa už rudnoucímu děcku.
„Vydrž, miláčku!“
Otočila se ke komandu: „Promluvil. Už se to nestane. Promiňte, neudělala jsem to schválně.“
Šerosvitný portrét Marie Antoinetty z expozice Umění dlouhého století souhlasně pokývl napudrovanou parukou.

Podvečerní letenskou plání se ozývají zvuky exotické zvěře.
V hromadách oranžového, sypkého materiálu se hemží barevné postavičky. Honí se dokola. Piští.
Chovatelky pozorují roztomilé svěřence zamlženýma očima. Povzbuzují, polohlasem komentují pokusy.
Prošedivělý chlap žádá výkon.
„Výš!“
„Rychleji!“
Zvyšuje hlas: „Nebuď baba!“
Ošetřovatelky strnou. Jako jedna žena.
Z lavičky ve tvaru krokodýla se mrští ta nejostřejší. Staví se proti trenérovi.
„Jménem výchovy k nevýchově, pozitivního rodičovství a spolku pro blaho nemluvňat, takhle s dítětem nemluvte!“
„Tak jste neměli, vy pitomí liberálové, prosadit zákaz drezury nově narozených jedinců divokých druhů,“ odplivuje si.
„Mohl jsem se dál v klidu živit jako krotitel tygrů.“

„To se mi snad zdá! Holka pitomá, copak sis nemohla dát pozor?“
„Mami, já ho mám ráda!“
„Já taky, ale kvůli tomu jste si snad nemuseli uplést mimino! Je ti sedmnáct, jak chceš odmaturovat s prckem? Kde budete bydlet a kdo vás bude živit?“
„Než se narodí, budu plnoletá. A maturity jsou v květnu, to už budu v pohodě.“
„V šestinedělí? Jak dlouho jsi vlastně…?“
„Od prvního turnusu. Začátek července.“
„Aspoň že Petr neutekl. Nebude další děcko bez táty. Nějak to uděláme.“
Vrhla jsem se jí do náruče.
„Už máte jména?“
Cosi jsem zakňučela.
„Kristova noho!“
„Super nápad, mami. Kristina!“

Na Letné to vždycky začínalo. Dějiny.
Pražané, ba co dím Češi, Moravané i Slezané v ohrožení.
Dokáže malý statečný chlapec zdolat obludy?
Politický thriller ze zdánlivě poklidného pískoviště začíná tady: https://www.sosaci.net/node/57678

Aplír. Dívenka jen na chvilinku odložila medvídka, aby se mohla projet. https://sosaci.net/node/60140
Aries. Je to chlupatý a žije to v lese. Prý liškomág. Vím svý. https://sosaci.net/node/61236
Aveva. Tam. Za stromem. Jen ho nevidíte. https://sosaci.net/node/60555
Banepa. Proč myslíte, že se pořád musí holit? https://sosaci.net/node/60910
ef77. Tenhle byl výjimečně krutý. Holt žil v Rusku. https://sosaci.net/node/60300
Elluška. Ví, kdo je na světě nejchytřejší. https://sosaci.net/node/61298
Keneu. Kdo normálně hibernuje, zdá se mrtvý, no kdo? https://sosaci.net/node/61096
kytka. Takhle hezky o pradědečkovi ještě nikdo nemluvil. https://sosaci.net/node/60446
mathej. Drsoň, čo nic nezastierá. Len nikdy nevidel medvede tancovať. Pokoj do Doliny. https://sosaci.net/node/58301
mila_jj. Ví všechno, ale je diskrétní. Cudně pomlčela, jak to chodí u medvědů. https://sosaci.net/node/61117
netopýr budečský. Nechává chlupatá stvoření vražedně sbírat kořist. https://sosaci.net/node/58460
Roedeer. Stává opodál a teskně bručí. https://sosaci.net/node/61157
Regi. Mohutný, s ukrutnou silou a laskavým srdcem. Jasně. https://sosaci.net/node/58124
Rya. Mnoho jich zemřelo na blatech. Ona jediná nezapomněla. https://sosaci.net/node/60797
Terda. Kde žijou lososi, žije i…https://sosaci.net/node/61260

Děkuju. Brum.

Poslední vrtná souprava odjela. Nakonec toho sajrajtu nebylo tolik.
Seděli na dece pod jabloní, kousek od ústí Rudolfovy štoly a koukali na Tisový pahorek. Prám zase někdo odřízl, ostrůvek osiřel. Stíny byly v bezpečí.
„…já jí napřed moc nerozuměl, myslel jsem, že se mi zdá,“ Gupta se otočil k tátovi. „Než jsi ji taky uslyšel.“
„Ten vláček mi dala babička Sára. Říkala, že pomůže,“ Petr bezmyšlenkovitě točil vagonkem. Krystaly se rozsypaly do trávy.
Jemná vlákna pod povrchem se zachvěla.
Mandžů vstala, natáhla ruku a utrhla jablko. Opřená o kmen se s úsměvem zakousla do šťavnatého plodu.
Hrdá. Dojatá. Bez Hnutí.

Světová senzace!
Kupujte Hobulet!
Náš zvláštní zpravodaj se stal přímým svědkem jedinečného, dosud nepopsaného procesu vzniku černého zlata.
Bohatství znamená štěstí!
Ložisko pod plání!
Kupy exkrementů a plesnivých lží narušila síť úporných vláken. Svědkové popsali přesnou práci jemných mechanických strojů staršího data výroby.
Systémem tunelů se nafoukaný a uřvaný organický materiál propadl do podzemí, kde se termogenickým rozkladem, tedy vlivem tepla a tlaku přeměnil nejprve v kerogen, posléze v hnědou či narudlou páchnoucí biokapalinu.
Na zpevnění povrchu se pracuje. O bezpečnost nemějte obavy! Nezvratnost procesu zaručena!
Naše planeta je moderní matka, bez tekutin nefunguje. Zapomeňte na vodu.
Otec je ropa!

Když byla Sára holčička, rostly tam růže. Voňavý sad bílých, žlutých a rudých okvětních plátků. Nerudného zahradníka si ochočila, sama podobná čajovce Peter Paul Rubens. Zdravé poupě, kombinace jemně smetanové bílé s teple růžovou na tvářích. Měla vyrůst ve výjimečně poutavý květ.
V Osvětimi zkřehla.
Růžový sad vzala voda, Sářin stín si oblíbil Tisový pahorek. Mohutné stromy, obklopené bizarními pokroucenými výrůstky. Okolo voda.
Velcí vykládali moudra o vzdušných kořenech, které podpírají tisícileté tisovce a přivádějí kyslík. Shovívavě se usmívali. Nekazme malým pohádky. Neviditelné bytosti neexistují. Racionální. Namyšlení. Slepí.
Gupta věděl. Nesměle prababičku pohladil. To, co strom vypouštěl, nebyl jen pyl.

Česnek byl ještě podivnější. Třešním vypučely hnisavé boláky. Výkalů, bláta, toxického obsahu a organických lží už bylo tolik, že se z jednotlivých louží slily do jediného proudu. Řeku sajrajtu nešlo zastavit ani lepkavým slizem. Hladina podzemního jezera stoupla.
Drobné dětské dírky jako mravkolví pasti přestaly fungovat, na pláni používali novou pracovní obuv. Předseda nařídil.
Dosud dřímající stíny definitivně přestaly věřit, že stačí počkat. Je těžké najít správnou chvíli. Sára rozhodla.
„Tisíciletá zkušenost vláken plodí stále. Přes třicet let krystaly nikdo nesklízel. Přestaňte si válet duchy! Na sobotu vyhlašuji brigádu.“
Gupta se posteli zavrtěl. Teď už slyšel jasně.
Sevřel poslední vagonek.