Moje články

„Nebreč, to se poddá,“ Marian objímal kamarádku kolem ramen a podával jí patnáctý čistý kapesník.
„Když já bych tak moc chtěla, abychom drželi jako rodina při sobě. Abych je dokázala zaujmout oba naráz.“
„No počkej, jsem je tuhle viděl venku spolu, a bavili se dokonale. Vozil ji na bagru, až pištěla nadšením.“
„Jasně, malá na něm visí. Myslím, že hlavní problém bude ten věkový odstup. Prostě nedokážu rozdělovat pozornost oběma zároveň. Včera s námi ani nechtěl jít večer na písek.“
„Jani, snaž se pochopit i tátu. Když dělá celé dny stavbyvedoucího, možná už si chce od toho pískoviště večer odpočinout.“

Rusů bylo bohužel v naší krásné kosmopolitní čtvrti vždycky hodně. Bylo obtížné se jich zbavit. Líbilo se jim tu. Jak se zabydleli, nedali se vypudit. Využili každé skuliny, aby nemuseli opustit jednou ovládnuté území. Likvidace jednotlivců nebyla účinná, rychle doplnili ztráty. Plyn nešlo použít z bezpečnostních důvodů.
Nyní se konečně rýsuje vhodné řešení.
Největší český výrobce krmiv pro psy a kočky, společnost Vafo, zařadila do své nejprodávanější řady novou složku.
„ I když jsou zatím dražší než běžné maso, jsou ekologičtější. Nahradíme jimi jehněčí z Austrálie. Jsou plni proteinů.
Cvrčci, červíci, kobylky, švábi i rusi jsou potravinou budoucnosti.
Hurá na ně!“

Jo, tohle by měla být cestovatelská. Jak ti měsíc v Nepálu změní život. Filozofická. Jak jsme oběhli ty hory.
No oběhli. Normální hiking. Vstaneš, zabalíš, jdeš, vybalíš, ulehneš, spíš. A znova. Nuda.
Co jsme jedli? Rejži. Rejži a rejži, občas čočku. Dhál bát. Nebát. Měsíc dát. Pak se vrátit, cokoliv jinýho zvrátit. Tělo si zvyklo, nechce jinak.
Bloudíš uprostřed krámu, óbr velechrámu konzumu. Najdeš se u regálu s rejží. Nic jinýho prostě nevymyslíš.
Šok doma v kuchyni. Drahá polovička, měsíc s tebou na treku. Teď baští vstoje u linky kyselý okurky se šlehačkou.
Pochopíš, že svět už bude napořád jinačí.

…a bylo tam dvanáct krásných panen, ale každá byla zakrytá loktuškou, dlouhou až na zem, bílou jako sníh. Moucha mu pomohla vybrat tu pravou.
„Proč si musel vybrat jen jednu?“
„Protože ji král chtěl za ženu.“
„A co se stalo s těma ostatníma? S těma, co si Jiřík nezvolil?“
„Nevím, Mášenko, asi čekaly na jiného prince.“
„Zůstaly tam ležet? Moucha pomáhala vybrat?“
„Ne, ta pomáhala jen Jiříkovi.“
„To nechápu. Protože u nás bylo much spousty. A sedaly na všechny, ať byli přikrytí nebo jen tak leželi. Nikdo je nevybíral. Ale žádného z nich se nepodařilo vzkřísit mrtvou ani živou vodou.“

Podnikal rychlé, krátké výpady. Dvě patra dolů. Wolt, PPL. Česká pošta. Nepochopitelní, děsiví lidé.
Zpátky do bezpečí vlastního světa.
Jaroslav se zavrtával od dětství. Zavíral uši, smrskával se. Být jinde, jindy, nebýt. Necítit. Bolelo být svědkem násilí.
Základku přetrpěl, pak už vyjít z domu nedokázal. Neměl kamarády. Matka si netroufala, tichá myška. Sloužila otci, sloužila jemu. Zdroj jídla. I mrtvá zůstala součástí jeho světa.
Ta holčička ho vyváděla z míry. Moc nemluvila. Hodiny se dokázala dívat na vlaky. Když mu poprvé vsunula tlapku do dlaně, ztuhnul. Přestal dýchat. Ničeho si nevšimla. Ručička hřála.
Zítra se jí zkusí podívat do očí.

Veganské bistro není práce, ale poslání.
Byly jsme nenaplněné životem. Ted zachraňujeme svět a otvíráme lidem oči.
Formální vzdělání nepotřebujeme, šly jsme za hlasem svého srdce. Žijeme tady a teď. Sny se nám plní dennodenně. Lidé chodí děkovat, jak si skvěle pochutnali.
Třeba tohle bio eko homemade svěží pesto. Základní suroviny pocházejí z Letné. Jižní stráně pod Stalinem. To je pro nás největší motivace a hnací motor, kvůli čemu nám nevadí vstávat denně ve čtyři ráno.

„Ty, Míšo, jsi si jistá, že tohle jsou cibulky allium paradoxum?“
„Jsem tam ještě přihodila pár narcisů. Ty fronty už mě fakt začínají zmáhat.“

Není to úplně typická šachovnice, čítá čtrnáct krát sedm. Nebuďme hnidopiši.
Židovští architekti vytyčili hrací plochu. Krásné nové čisté plány.
První řady pěšců prakticky nestihly zaujmout polohu.
S pěšci je trápení. Malí, slabí, nepatrní. Jinak postupují a jinak berou. Tihle skončili v emigraci nebo v lágru. Jediná rodina Budických se dokázala vrátit.
Pole obsadili esesáci. Střelci, králové.
Po válce komunisti. Papaláši. Někteří dodržovali pravidla, jiní podnikali příliš odvážné výpady. Nebyli krytí. Čestmír Císař, Josef Smrkovský. Dvě dolů a jednu doprava. Nebo…
Karel Hoffman ovládl dvě řady. Dočasně.
Nakonec pěšci došli na poslední řadu. Proměnili se v silnější figury.
Rozhodli partii.

Neměla v životě moc jistot. Zmizel táta. Máma s bráškou. Babička. Domov.
Přesadili ji. Tady bude aspoň v bezpečí.
Cizí země, cizí řeč, cizí lidé.
Však si zvykne. Děti jsou přizpůsobivé.
Musím do práce, Mášo, zůstaň doma. Nikomu neotvírej a buď hodná. Už jsi velká holka.
Velká holka. Pětiletá.
Měli se strejdou poznávací znamení. Pootevřené dveře. Nepotřebovali mluvit. Rozuměli si.
Plachý muž jí kladl na srdce, že nikomu nesmí prozradit, co spolu dělají.
Je to tajemství. Sekret, chápeš. Jinak kouzlo zmizí.
Znala to z pohádek. Slíbila. Neřekla.
Ale kreslila obrázky. Vlaky, co drkotají přes žebra. Tunel, spojující prázdné oční důlky.

Oslava devadesátin proběhla velkolepě. A byla úplně prázdná. Na příští kulatiny už tu Marie snad nebude. Umřít ve spánku.
..
Malinko se jí zatočila hlava. Uklouzla v koupelně. Vrásčitá ruka se zlatými prsteny se roztřeseně přidržela dveří.
 Seděla na okraji vany, zhluboka dýchala. Našli by ji včas? Kdo by hledal?

Ve středu chodívala poklízet Nadiya. Učitelka z Mykolaiva. 

Třeba ji nemusela hned vyhazovat. Prosila jen dočasně slevit z nájmu, než sežene pro neteř hlídání. Ale co. Kňourání nesnáší. Cácorku teď slýchá celé dny pobíhat po schodech.

Zítra najde náhradu, ukrajinských uklízeček je plná Praha.

Napřímila se.

Vstala.

Vlastně se nic nestalo.

V budově ministerstva vnitra na Letné došlo k dalšímu, letos již pátému pokusu o sebevraždu.
„Zaznamenali jsme prudký nárůst,“ potvrdila tisková mluvčí.
„S ohledem na ochranu osobních údajů samozřejmě nelze sdělovat podrobnosti, ale jedná se o dlouholeté a zkušené zaměstnance. Mohu pouze poskytnout písemné dokumenty, včetně textů, na kterých dotyční naposledy pracovali.“

Potenciál jsme. Je to o tom osobním kontaktu. My chceme tu kohezi. Měli jsme setkání přátel koheze. Teď jedu otevřít do Kroměříža rezonanci. Nám zkrátka ty peníze z Evropy někdo nadiktoval. Protože tamto je z toho jen ostuda.

„Ano, všechny oběti pracovaly jako soudní tlumočníci do znakového jazyka."

Nechtěla tam jít. Vůbec o tom neuvažovala. Léta se podobným akcím úspěšně vyhýbala.
Zavírala okna, prchala z města.
Když byla malá, nesměla při shromážděních ven. Cítila křivdu. Toužila po papírových holubičkách na tyčce. Otvíraly se a zavíraly. A mávátka! Růžová, bledě modrá, žlutá.
Letos na jaře se Jakeš přesunul na Václavák. Už se bál, že v pevné jednotě se Sovětským svazem a dalšími socialistickými státy daleko nedojde. Cesta přestavby a demokratizace odbočila.
Ani teď ji to ven zrovna netáhlo. Natřásající se těla, husto k nedýchání.
Ale tenhle dav zněl jinak.
Pohladila si rostoucí bříško, natáhla podzimní bundu a vyšla ven.

Spolek postarších dam Belcredia vyhlásil boj gentrifikaci.
„Nejde jen o vysoké nájmy. Mizí podoba čtvrti, kde jsme prožily celý život.
Nemáme nic proti avokádovým toastům. Onigirazu se stalo oblíbenou svačinkou. Ale kde zůstává tolerance a názorová pluralita?
Způsob, jak znovu nastolit rovnováhu, není o nic drastičtější než ten, kterého jsme zde na Letné denně svědky.
Letos jsme přihlásily na Zažít město jinak tradiční kurzy venkovního vaření. Připravíme a naservírujeme osvědčené recepty předků.
Vrány v jíšce, vrabce na víně, hlemýždí salát, ježky v peci, domácí psíčkovou.
Ať jsem žába na česneku, jestli se generace sněhových vloček okamžitě nepřestěhuje nejméně do Berouna.“

Otce si vodila, ještě jí nebyly čtyři. Na letenském Šemíkovi dokázala kroužit donekonečna. Bude nejmilejší taťulínek, když nechá svézt Mařenku ještě jednou. A ještě jednou.
Bratříček se narodil až po válce, přirozeně si ho vzala na starost. Zbožňoval ji, cokoliv by udělal. Vypiplaný k užitku.
Manžela pečlivě volila s ohledem na změněné politické poměry. Nepřebrala. Postarší zchudlý továrník, vdovec, teď oddaný straně a vládě. Měkký. Zaťala zuby. Koneckonců to nebude na dlouho.
Nebylo.
Letenský činžák restituovala jako vdova. Nájemníky pečlivě probrala. Zákony platí pro ostatní.
Nenápadná stará dáma. Trvalá ondulace, decentní zlatý šperk. Nic vulgárního.
Vodicí šňůry nepouští z ruky.

„Tyvoe, dávej bacha, furt jí stojíš na hlavě!“
„Zas nešplhám po ničím hřbetě!“
„To nepochopíš, voe. Rozdílný hodnoty, voe“
„Co plácáš vo hodnotách, voe! Pivo, párky, automaty.“
„Bejvávalo! Co jsem s Božkou, spatřuju vyšší smysl.“
„Jo, přibyl sex třikrát denně. A párky už nežereš syrový.“
„Zato tys guru, voe! Bejvák na radnici a vlastní děti nedokážeš spočítat!“
„Obohacuju lidskej genofond, voe.“
„Nemel a čum kam šlapeš! Ať jí zase nemusíme spravovat frňák!“
Zvony od Antonína.
Slezli z lešení, sbalili vercajk.
Pokračování polemiky o hodnotách si nechali na polední pauzu. K orosenému Radegastovi.
Na karyatidy na fasádě už se ani neohlédli.

Ani výstavba nové soustavy rybníků v Letenských sadech nedokázala snížit teplotu městského tepelného ostrova.
Vědci z Ústavu pro výzkum klimatických vlivů proto přišli s unikátním řešením.
Při náročném terénním průzkumu zjistili, že druhým největším zdrojem vláhy, hned za přirozenými dešťovými srážkami, je na Letné úhrn noční a ranní moči návštěvníků barů a restaurací. Použili proto naklíčený slad, jehož vůně je muži vnímána obecně pozitivně, a vytvořili urinální ostrůvky.
Stačilo rozsypat po nárožích a v průjezdech hromady sladu, lákající příjemnou vůní k močení. Tekutina se přes den vlivem slunečního záření postupně uvolňuje a tím ochlazuje vzduch.
Na odstranění zápachu se pracuje.

Jaroslav se šoural zpátky do druhého patra, matčin důchod v ruce. Nemohl pustit pošťačku do bytu. Nekomunikoval. Sousedy nezdravil. Podivín.
Dveře od bytu nezaklapl, beztak býval dopoledne v domě sám.
Holčička se klouzala po schodech. Byla tu nová. Cizí. Osamělá. Teta přikázala zůstat doma, ale Mášu to nebavilo. Utekla na chodbu. Pootevřeným dveřím neodolala. Taková krása! Vláčky jezdily z pokoje do pokoje. Mosty, tunely, výhybky. Semafory svítily, mašinky houkaly.
Muž se ve dveřích zarazil.
Prozrazen. Dítě. To nezvládne.
Mášenku mrtvola v kuchyni nezaujala. Těch už za svůj pětiletý život viděla spoustu. Zvedla oči k Jaroslavovi: „Чи можу я дивитися поїзди?“.

Opustila nás. Navždy. Tenhle svět byl pro Karolínu moc drsný.
V Čechovce drobně mžilo. Slizko, neveselo, truchlivo. I platany plakaly. Barney očichával rozmočené zbytky pohankového quiche s kadeřávkem a kozím sýrem. Marian se rezignovaně opíral o rýžový smeták. Zamlženýma očima přejel dvorek, nedouklizený po sousedských slavnostech. Ztěžka si povzdechl.
Dalo se to čekat. Na poslední kurz přírodního drhání se dostavila jen popletená babka. Z bia Oko odstranili její oblíbené plážové lehátko. Poslední kapkou bylo, když se omylem napila kávy oslazené cukrem. Cukrem!
Na venkově jí bude líp. Objevila nový smysl života. Organizuje teď kurzy wellbeingu pro vysloužilé žížaly z vermikompostérů.

Sedmá pražská část letos zaznamenala pětinásobný nárůst počtu plastických operací.
„Jednoznačně převažují svobodní muži mezi třiceti až čtyřiceti lety,“ potvrdil reportérovi Hobuletu doc. Mudr. Čestmír Hladík z letenské privátní kliniky Smooth.
„Pozorujeme přímou souvislost s oblibou trendy psích plemen, šarpejů a francouzských buldočků. Je vědecky potvrzeno, že ve velmi krátké době, řádově několika měsíců, se domácí mazlíčci začnou podobat svým majitelům. Méně se ví, že proces je i reverzní. Laicky řečeno, pokud zvolíte za životního partnera psa, musíte počítat s následky. Naši specialisté jsou připraveni vám s vyhlazením vrásek pomoci.“
V nejbližších měsících zřejmě dojde ke strmému nárůstu počtu psíchiatrií.

1. Chtěli byste žít v zemi, kde vládne sedm trpaslíků nebo tři medvídci?

2. Jaké jsou důsledky spojení kmenových buněk jelena lesního a jírovce maďalu a kde byly poprvé pozorovány?
a. v pražské ZOO v důsledku dokrmování spárkaté zvěře
b. v okolí vodárenské věže
c. v lánské oboře na bezpoplatkových lovcích

3. Existuje na světě kolejiště, které prochází mumifikovanou lidskou kostrou?

4. Vyjmenujte alespoň pět výhod umělých květiny oproti živým!

5. Hlasovali byste pro vyhlášení prezidentské amnestie?

6. Na kompost nepatří
a. nejídlo
b. nebio
c. nablilo

7. Nemám otázku, ale soutěž. Kdo vyhrabe z kompostu nejdříve prošlou hovězí panenku?

Namaluj mi svět, Mášenko.
Namaluj louku plnou motýlů a kytky zářivých barev. Namaluj slunce, ptáky na nebi, zvířátka v lesích. Víly a trpaslíky. Duhového jednorožce se zlatými kopýtky. Namaluj, jak si hraješ s bráškou. Namaluj, jak všichni pojedeme k moři.
Nemůžeš si vzpomenout. Louku zdusaly tanky, pásy rozdrtily motýlí larvy. Jednorožce ani skřítky už nevídáš. Srnky s koloušky snědli orkové. Z krytu jsi nebe vůbec nezahlédla. K moři se přes frontu nedostaneme. Babička je mrtvá, střepina granátu. Máma utekla s bráškou domů do Ruska.
Že máš jen černou pastelku?
Pojď ke mně, malá, budeme si o normálním světě zatím povídat.

Poprvé ji zaregistroval, když se šel ráno proběhnout. Pružná, plavá, nádherná. Volná.
Nestihl zareagovat včas. Utekla.
Dostal druhou šanci. Nazítří přišla sama. Svůdně voněla. Chtěl ji.
Spolu. Jak to myslíš, kamkoliv? Já domov mám. Když chci, taky můžu na procházku.
O víkendu na dlouhou. Jednou jsme byli týden u moře. Můj život má řád. Jídlo třikrát denně.
Jasně, dělám ze sebe šaška. Občas. A poslouchám na slovo. Vyplatí se to. Nemůžou přece všichni dělat, co chtějí. Ani bych nevěděl jak. Kdo by se o mě postaral.
Promiň, budu muset běžet. Rád jsem tě poznal. Slyšíš, už volá.
„Barney, k noze!“

Ale jen se neupejpej. Čerstvá mrkvička, sama jsem jí vypěstovala. Mám po tátovi starou motorku, pamatuje Velkou vlasteneckou válku. Zapřáhnu vozejček, naložím zeleninu, dovezu na trh. V Mykolajivě na rynku vyměním mrkev za chleba. Nebo za sýr. Někdo má mlíko, někdo vajíčka. Peníze tu nejsou k ničemu.
Počkej, dolů jdeme. Nahoře nebydlíme. Tam by mi v noci mohlo něco spadnout seshora do postele. Zvykneš si na všechno.
Nenechám se vyhnat z domova. Kam bych asi šla? Nebudu nikomu na obtíž.
Tohle? Jo, sama jsem malovala. Dřív se mi prožitý měnilo v obrazy. Teď s nima zacpávám díry po rozbitých oknech.

Milý Antoníne,
předem mého dopisu přijmi, prosím, srdečné pozdravení od celé rodiny.
Včerejší oslava se náramně vydařila. Dostavili se všichni moji milí, svátečně oblečeni a s úsměvy na rtech.
Víš, že nákladné pozornosti nevyžaduji, koneckonců jsem po manželovi dobře zaopatřena. Přesto mě nesmírně potěšil dárek od Tvého syna Jarouška. Netušila jsem, jak něžné city ke mě, staré ženě, můj synovec chová. Zlatý prsten se safírem se jak vejce vejci podobá tomu, co mi na prst navlékl můj drahý Jindřich.
Doufám v brzké shledání, až Tě propustí z vězení. Nikdy jsem neuvěřila, že bys byl schopen okrást vlastní sestru.
Líbá Marie.

Posedávali na paletách ve vnitrobloku, jinany vrhaly sporé stíny. Tváře mokré a slané.
Tísnivé ticho prolomila Jana. „Jak se nám mohla celou dobu dívat do očí?“

„Zdravila na schodech, a přitom…“ zlomil se jí hlas. „Myslela jsem, že ji znám.“

„Kdybych něco tušil, mohl jsem pomoct.“ Marian objal kolena rukama a sklonil hlavu.

„Bylo jí teprve pět. Znal jsem jí celou dobu. Roztomilá, živá.“

„Přitom Karolína se fakt těšila, než si ji přinesla.“

„Ty sis něčeho všimla?“

„Byl to šok. Čouhala z kompostu. Rozsekaná na kousky. Suchá. Snažila se zahladit stopy.“

„Tři neděle bez vody nemůže přežít nikdo.“

Umučená mučenka.

Plán byl prostý. Každý si vzal na starost jednu hlavu.
První milovala třešně. V červnu žádný problém.
Druhá toužila do úmoru drbat za ušima.
Třetí byla blázen do country. Brnkal jí na banjo.
Čtvrtá a pátá nechtěly vlastně nic, řešily politiku. Schroupaly všechno, co bylo v dosahu. Zapíjely vodou ze studánky.
Šestá zaháněla melancholii poslechem básní. Oblíbila si Poea.
Poslední sedmá kladla nepříjemné otázky. Proč ho máme sežrat? Co udělal špatně? Každý princ přeci jezdí na lov. Že je pořád pryč? Tolik se jí stýskat nemůže! Že ji milujete víc než on? A co si ubohá počne se sedmi trpajzlíky?

Než tátu odvedli, slýchával Jaroslav přes zeď tlumené hádky.
„Tys chtěla dítě! Mám snad krást? Buduju životní dílo!“
Teď je správcem on. Rozšířil kolejiště, propojil halu s obývacím pokojem. V arkýři vlaky mizely v tunelu, aby se vynořily v bývalém dětském pokoji. Nové výhybky, nádraží, hrad.
Zpočátku volávala: „Pojď se najíst, Jaroušku!“
„Co škola, Jardo?“
„Nestydíš se, Járo, nechat se živit od starý ženský?“
Přestal naslouchat. Dny prospal. Noční světla jsou zářivější.
Ten hluk se ozval v nebývalou dobu. Těžká rána, pád.
Kontrolky se rozblikaly. Zničený most, rozsypané vagóny.
Odtáhl chladnoucí tělo do kuchyně a pustil se do opravy kolejiště.

„Já se za ní teď skoro stydím. Vybral jsem si ji, že má v životě řád. Perfektně plánuje. Všechno uspořádá. Je zodpovědná. Není bohém. Nemyslí jen na sebe.“
„To já jsem chtěla introverta, nezávislou osobnost, chápeš. Aby se na mě nevázal, nechal mě volně dýchat. Záruku, že se budeme mazlit, jen když budeme oba chtít. Nestojím o žádný předstírání citů.“
„Jsme spolu přes deset let, a teď tohle…“
„Myslíš, že je tam uvnitř fakt dokážou změnit?“
Potkali se na rohu. Nad hlavou jim svítil neon Světové asociace intelekt trenérů Super Jump.
Očichali se. Barney doštěkal a počůral patník. Kočka odběhla.

Časopis Nature zveřejnil přelomovou studii dvou českých přírodovědkyň.
Tým zkoumal příčiny dramatického úhynu původní letenské flóry i fauny, včetně rodu Homo sapiens.
Vědkyně odebraly vzorky listů, chlupů i vlasů postižených jedinců. Odhalily, že patogen, způsobující rozsáhlou devastaci nepříbuzných entit, souvisí s hlukem.
Bioložky představily naprosto unikátní řešení.
Spojily in vitro kmenové buňky posledního přeživšího lánského jelena s původním jírovcem maďalem. Vznikl nový druh stromu, který v rámci fotosyntézy produkuje kyslík obohacený jelením DNA, který se váže na ultrajemné částice nanoprachu.
Hlučným nosičům červenožlutomodrých vlajek vyraší mohutné parohy.
„Už dotroubili,“ potvrdily vědkyně, bydlící v letenských ulicích U Sparty a Jana Zajíce.