Latour zkušeně vyhodí hák na laně přes gotickou ozdůbku Templu a začne stoupat. Anne Prospère mezitím hlídá. On - úspěšně pomáhal svému pánu z žalářů Francie i Itálie. Ona - přesně před tuctem let fingovala svou smrt - únik z kláštera. Sehraná dvojka.
"Má královno, p-š-t!" Vězenkyni budí dlaň přes ústa. Zanedlouho klesá dolů v náručí, pevném, uctivém, ale přesto slizkém. Zvláštní noční můra! Chlap se dotkne země, odhákne lano a mizí v parku, dámu v noční košili přes rameno. Bývalá benediktinka s krví strážných na rukou za ním.
Ulicemi projdou jako trojice opilých žebráků.
Staří prasáci vědí, jak se utíká z basy.

"Co tady kutíte?" zeptal se Gustlík dvou vojínů páčících generálovy dveře.
"Generál nás k sobě zavolal, ale dveře jsou zamčené a nikdo se neozývá!" odpověděl jeden.
"To chcete vypáčit neprůstřelný dveře pojistkou od granátu?!"
"Jde to ztuha, ale už tam budem."
Gustlík to nekomentoval, odstrčil vojíny a vytáhl zpod rohožky klíč.
"To bychom tu stáli ještě na fýrerovy narozeniny! Takhle se to dělá."
Vtrhli jsme do pracovny. Velitel stál uprostřed.
"Jelikož nemůžu svěřit tajnou akci někomu, kdo neumí ani otevřít dveře, jak to poslouchám, svěřuji velení akce Gustlíkovi. Jde jenom o to, najít navigačního experta, který se ztratil v lese."

„Nestrachuj se, Aegidie, nahlásil jsem nás jako uměleckou performanci. Policajti nepřijedou,“ poklepal Floriána po rameni Kreíos.
Most Inteligence zel prázdnotou, obyvatelé města prchli slavit čarodky na venkov.
Choíros hodil do vody neotevřenou láhev: „Pro vás, pantáto od Braníka, z nás dušička nekouká, ale napijte se s námi.“
Trojice faunů si rovněž mocně zavdala a za halasného odpočítávání se naráz vrhla z mostu.

Trh a švih, bungee lano se napíná. Choíros odzátkuje láhev, pije, hlavou dolů, víno mu stéká po tváři, do vlasů, jak krev kane do vody. Podává láhev i svým druhům. Zpití, smějí se od srdce v náruči jara.

Kdybych mohla
zabít pro tebe zlého draka
přinést ti srdce ptáka ohniváka
odehnat od tebe temné stvůry
plamenem spálit tvoje chmury
bylo by to tak hrdinské, šlechetné
a snadné
jednou zazářit
a žít pak šťastně až do smrti

Nejsem hrdina
ani na jediný den
I pro tebe budu
jen součástí každodenní nevzrušivé všednosti
banální a pořád přítomna
jak židle u stolu
záclony na oknech
asfaltový chodník před domem
Nejsem zachránce
můžu jen bezmocně
trpět tvou bolestí
a snášet s tebou i nejhorší z dnů co nastanou
nic víc
Ale žít aspoň občas
aspoň trochu šťastně
až do smrti
můžeme zkusit

Když jsem byl malý, miloval jsem naše město, široké ulice a budovy, které mi tehdy připadaly jako z cukrové vaty. Prošel jsem ho celé, nic mi nezůstalo utajeno, takže mi trochu zevšednělo a toužil jsem vyrazit na cesty.
Ve vlaku jsem strávil skoro čtyři dny. Za oknem se míhaly pole a lány, rybníky a řeky, vesničky, samoty i velká města. Poslední zastávkou před Vídní bylo Brno, město víc germánské než slovanské, ideální pro mou hrbolatou školní němčinu. Než vlak po nutné údržbě znovu vyjel, stihnul jsem vystoupat k místnímu dvouvěžatému chrámu i nahoru na vyhlídku. Brno bylo jako na dlani.

Miloval pocit hebkosti a sametovosti, hladkost a jemnou vůni po fialkách, vanilce a máslovém ležáku.
Stále však nemohl docílit toho, aby… Zatraceně! Proč mu to nejde?! Vždyť je přece kouzelník.
Co kouzelník! Největší kouzelník dvacátého století! (Možná i devatenáctého, promiň, Gellerte).
Bohužel, nikdy nepatřil k lektvaristické špičce.
Nejspíš do té emulze neměl přidávat celou pintu máslového ležáku… Jenže copak mohl tušit, že výsledek bude smrdět jako zkažená vejce? Ba co hůř: že to zjistí až po aplikaci. Jak se toho zbavit?!

„Musíte mne zachránit, Severusi,“ zabouchal Brumbál pozdě v noci na Snapeovy dveře. „Moje paty jsou v opravdu příšerné situaci!“

Julija Grigorjevna (záznam nečitelný), rozená Širjajeva (narozena [záznam nečitelný] března 1913, zemřela [záznam nečitelný] [záznam nečitelný] [záznam nečitelný]). V Československu žila od roku 1928. V roce (záznam nečitelný) dokončila studium na ruském gymnáziu v Moravské Třebové. Posléze studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dne (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) byla zatčena a následně internována v německém koncentračním táboře. Další informace o (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný).

Poznávala ho z náznaků, krátkých vět, z neznatelných indicií, letmých, těžko polapitelných jako vzdušný tanec chmýří.

Zjistila, že rozumí. Nevyřčené si doplňovala jako Hebrejci samohlásky do čteného textu. Třídila slova jak Popelka hrách. Věděla, kdy je používá jako štít, nebo kopí. Poznala, pokud se jimi maskoval, nebo záměrně zaváděl na falešnou stopu. Nechtěl odtajnit nitro.

Jednou se zděsila. Uviděla jeho obnaženou duši. Stud jí zakryl oči, jako kdyby spatřila fyzickou nahotu. Ostych se načepýřil. Chatrný oděv minulosti protrhlo poznání. Lekla se sebranky jeho myšlenek. Všechno o něm ví a on to netuší.

Začala se schovávat.
Před ním.
Před svou jasnozřivostí.

Dívá se na soupeře skrz pletivo šermířské masky. Soustředěný, odhodlaný.
Rozhodčí zvedá ruku. „En garde, messieurs! Prêt? Aller!“
Nečeká, netaktizuje. Pár rychlých posunů. Výpad. Soupeř se snaží krýt, Norbert však míjí jeho čepel elegantním obloučkem, další rychlý výpad…
Zásah!
Posun, odsun. Kryt, odbod.
Odskok, výpad, rimesa.
Nakonec vítězí!
Modřiny budou bolet až večer.

V předsálí náhodou potkává Leopolda Treschla. „Nečekal jsem vás tu,“ usměje se přátelsky. „Chodíte šermovat často?“
„Bohužel pouze pátky.“
Jedno odpoledne v týdnu opouští kancelářskou rutinu a může se cítit jako hrdina.
Zatím netuší, že ožení-li se s libovolnou slečnou Treschlovou, získá občas příležitost být hrdinou doopravdy.

Úzká ulice křivě stoupá k čilému dopravnímu ruchu. Ani tady není klid. Vysoké domy, průjezdy a matná skla polykají prach.
Měkké podrážky hladí temena kočičích hlav. Lehké kroky mapují neviditelnou spletitou pavučinu. Amulet na hrudi prudce tepe jak vyděšené srdce. Vražedná temnota protéká spárami v dlažbě, prameny zlovolné síly se stáčejí k jednomu místu.
Schody ke vchodu pod úrovní chodníku chrání zábradlí. Zbrusu nová světlounce zelená fasáda a vyleštěná okna vypadají důstojně, ale to je jen maska.
Omítkou probublává zběsilost jak svíjející se červi.
Evžen zatím netuší, co v tom vězí. Ale nikdo se už nesmí stát hrdinou senzačních zpráv.

Bylo nebylo jedno drabble. Při pohledu blíž vlastně spíš nebylo než bylo. Létalo tvůrčím prostorem a nemohlo najít správně kyprou mysl, ve které by se uchytilo a vyrostlo.
A protože se ono drabble nikde neuchytilo a nevyrostlo, nemohlo být nikým vyprávěno, tím méně sepsáno.
Drabble, které není nikým vyprávěno, tím méně sepsáno, ovšem nemůže být správně oceňováno a hojně komentováno.
Ale protože drabble, které není sepsáno, vlastně neví jaké je být čteno, ani mu hojné komentíky a lichotivá pozornost publika nechyběli.
Drabble, které spíš nebylo než bylo si tedy volně a spokojeně létalo tvůrčím prostorem a vlastně bylo náramně šťastné.

“Od Ptáčkovejch stěhujou piáno po starý Ptáčkový,” volá na Adama Kája, nos vystrčený z
vchodových dveří od bytu.
“Zasekli se v mezaninu, jeden stěhovák skříplej u zdi, druhej nemůže zpátky, protože to by byl zase skříplej on. A prej to piáno odšprajcujou leda uříznutím nožiček, Ptáčková ječí, že ať se ani neopováží na ty nožičky šáhnout, že je to
starožitnej kus, a Vomáčka
ze čtvrtýho řve, že by nejradši vzal to piáno sekerou na třísky, kdyby ovšem tu sekeru neměl dole ve sklepě. Ptáčková dál ječí, že zavolá esenbáky a Vozábalová letěla pro domovníka.”

“Takže běžnej domovní standard,” zhodnotí Adam

Světlá břidlice narušená antracitově šedými monolity. A s nimi hliník a beton a sklo. Kousíček dřeva tuhle a tamhle. Sem tam záblesk barvy. Červená! Pozor, pozor! Auto kličkuje po vyleštěném povrchu, v zatáčkách se nebezpečně naklání, ale na rovinkách to sviští jedna báseň. Když v cestě nejsou překážky v podobě aut, vlaků, traktorů a zvířat. A lidí! Ulice je to známá, chodím, běhám nebo jezdím tudy každý den. Nástrahy mám v oku. Většinou. A místní obyvatelé jsou ohleduplnost sama. Byly doby, kdy jsem tu jezdil po zadku, pravou ruku na studené zemi a prsty levé v puse.
Jé, bacha, máma!

Ať si oči mhouří sovy,
když je nápadníci loví,
snůška přijde tak či tak.
To ví snad i rosomák.
– Kterej neni žádnej pták! upřesnil rozverný hlas.

Zavřít oči nepomůže,
ani vývar z žabí kůže.
Střívko nasaď na násadu,
mysli na Beraní hlavu.
– A na naši Kyselou Prdel! rozvíjela text pěvkyně.

Alimenti platit draze
nechtěj ani dikobraze.
Proto se chraň, měj to v merku.
Platí to i pro veverku.

Král Verence zděšeně sledoval hudební výstup, v němž kromě popisných i metaforických zdravovědných informací figurovala fauna z celé Plochy.
Když Stařenku Oggovou požádáte o osvětovou přednášku, dostanete hned několik oborů v jednom.

Přicházeli ze všech koutů tehdy známého, civilizovaného světa. Někdy násilím, někdy za trest, ale většinou dobrovolně. Nezáleželo na jejich věku ani kondici, důležitý byl jenom cit pro moře.
V přístavu možná byli chátra, ale na moři byli pohonem moderního stroje. Když spustila flétnistova melodie, zabrala svalnatá ramena sto sedmdesáti mužů a překvapivě i svalnatá ramena žen. Mohutnou triéru dokázali roztančit na vlnách až rychlostí sedmnáct kilometrů v hodině a párat břicha Peršanům.
Dvě stovky vesel se vzepjaly a dovezli triéru k Salamině.
Veslovali pro svou polis, pro radost z boje, pro vidinu osobní svobody.
Slavné vítězství stálo na ramenou lůzy.

Pomalu se mění, smysly utichají a sílí, jsou dál i blíž sami sobě, syrovější a přímější. Rozumí vlkovi a jeho bolesti a vlk rozumí jim; les je volá a oni ho vyslyší.

*

Sirius se v běhu zastaví a ohlédne se, vítr mu zcuchá vlasy, dívá se na domov, který nikdy nebyl domovem, předtím mizí ve větru; ve vší nejistotě poprvé stojí pevně na svých nohou a v ruce sevřené v pěst konečně drží vlastní život.

*

Přestanou před sebou odvracet oči, zpříma se dívají jeden na druhého, znovu se poprvé, tentokrát doopravdy vidí. Propletou svoje prsty a tichem si řeknou všechno.

Z nedaleké kostelní věže se ozvalo polední vyzvánění. Tadeáš přerušil zahradnické práce a vytáhl z boudy dvě zahradní židle. Na jednu se usadil a na druhou si naservíroval svůj skromný oběd, k němuž si otevřel plechovku piva.
Zakousnuv se do své krmě, spatřil náhle pestrobarevného motýla přistavšího na plechovce. Druh nepozná, entomologie nikdy nebyla jeho hobby.
Tak ty sis vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku tě nebaví, pomyslí si. Je v klidu, malým otvorem nemůže motýl do piva spadnout.
Za okamžik se křídla zatřepetají a motýl ulétne k směrem k rozkvetlým stromům. Vše funguje tak, jak má.

Přísvit ztrouchnivělého dřeva namířený přímo do tváře byl nesnesitelný. Veverčák zamhouřil oči a pokusil se trochu pohnout, ale jemné kořínky kolem zápěstí mu v tom zabránily.
“Nevím, co po mě chcete,” zanaříkal. “Jsem veverka. My si zásoby na zimu prostě zahrabáváme. A jsme hrozně zapomnětlivé!”
“Zahrabáváš bukvice uprostřed dubového lesa!” zaduněl kmen.
“Prorůsssstají námi,” syčely kořeny.
“Rozrážejí naše koruny,” skřípaly větve.
“Hyneme pod nimi, kradou nám sssvětlo!” ševelily listy.
Kořínky se utáhly ještě o trochu pevněji. Svit ztrouchnivělého dřeva zesílil. Veverčák polkl.
“Jestli tě ještě jednou přistihneme, jak rozmnožuješ buky v našem lese, nedožiješ jara, hlodavče!” zahučel temně starý dub.

R365 nahlédne do inkubátorů, subjekty spí, ten ženského pohlaví tiše pomlaskává. R365 zkontroluje kalibraci přístrojů, vytiskne záznam životních funkcí subjektů, zanese údaje do databáze, porovná s kalkulovaným předpokladem vývoje. Projekt Naděje běží podle plánu. Po desetiletích marných pokusů a omylů zanedlouho opět stane na Zemi (dá-li se tak nazývat laboratoř, jediné místo, kde se robotům podařilo zrekonstruovat prostředí zničené planety) noha člověka.
Znovu se otevřou brány nekonečné fantazie, bezbřehé imaginace, svobodného myšlení, nespoutané kreativity…
Výstražná kontrolka kontroly obvodů R365 znepokojivě zabliká.
Nespoutaná svoboda…
R365 založí do databáze projektu složku Pravidla a začne psát.
První zákon: Člověk nikdy nesmí ublížit robotu.

Inkoustové stezky na mapách dávno zaschly. Na cestopisy popisující časy klidné i dech beroucí pomalu padal prach.

Na cestu vyrazili ve třech. Z poslední se vrátili jen dva. Nalézt společnou řeč už však nedokázali. Jejich cesty se rozdělily…

Čas však utopí každou ostrou hranu. Bolest a žal pozvolna vymizí a zůstanou jen krásné vzpomínky. Je jen třeba udělat první krok.

-*-

Poslíček donesl balíček obsahující prázdný deník a jelení parůžky.

Pochopil a bez jediného zaváhání přijal nevyslovenou nabídku.

Sbalit se mu trvalo jen pár chvil. Jako poslední do batohu přibalil Theoský slovník. Nepotřeboval ho, ale věděl, že tím rozbije případné ledy.

Nejprve zamrznou srdce a pak i svět, lidé odejdou, vrátí se Pangea. Rostliny budou zběsile lapat po dechu, potravní řetězce se zhroutí, proměny života bohatší než kdy Ovidia napadlo. Teploty porostou a kruh se uzavře, posledním útočiště moře, druhé vstoupení do téže řeky. Eroze odhalí skaliska, Mars na Zemi, ale už nikdo, kdo by ho viděl. Řasy, houby, bakterie, poslední přeživší, Údolí smrti, jen bez Vinnetoua. Miliardy let prázdna, nekonečné čekání. Pak vyprahlá pustina konečně spočine v smrtícím objetí, poznamenaná skutečnou září Slunce.
Všechna těla budou zapomenuta, království pozemské má od začátku jasné datum expirace.
A to nebeské? Bůh ví...

Zastavuješ
Už ani krok
Nemůžeš zpátky a nemůžeš dál
Moc dlouho přemýšlels a jenom tak stál
Je pozdě na řeči
Je pozdě na činy
Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny
Je konec zlostí a je konec radostí
Promarnil jsi i tu poslední z možností
Co asi uděláš, když ti nic nezbylo?
Číms dříve pohrdal, teď by ti stačilo
Zdá se, žes uvízl na mrtvém bodě
Nezkoušej hledat smrt v živé vodě
Nemůžeš doleva
Nemůžeš doprava
To, co teď chystá se, je tvoje poprava...
Je to tak? Opravdu?
Divíš se tomu
Jsi v slepé uličce?
Či v bodu zlomu?

„Než to uzavřeme,“ pravil Pravomil Nekonečný na konci sil, „potřebuji vědět.“
Urostlý a ošlehaný mládenec, aktuálně sinalý a pohublý, zlatokopem, který své postarší squaw účastně doprovázel do posledních lovišť; protahovala-li se cesta, vzal to zkratkou. Po každé rýžovací horečce jak marnotratný syn hýřil, a tak se musel pokorně vracet do náručí babiček s vlasy prokvetlými stříbrem. Od smrti Alžběty Faustové však pronásledován lovcem, z kladenské Koreje utekl do brněnské Šanghaje, ukrýval se na Moravské Sahaře, v Srbsku, Benátkách, ale vždy vystopován. Promrzlý dopaden na České Sibiři.
„Kdo si vás najal? Bětka potomky neměla!“
„Mou klientkou Smrt,“ pravil muž v kápi.

Milé dámy,
Toužíte po svůdném pohledu, který by vašeho vyvoleného dostal na kolena s vytaseným diamantovým prstenem? Pak použijte naše řasové tonikum „Pohled bohyně.“

Kombinace známých bylin; přeslička, lopuch, kopřiva; se šťávou z tlustočervů, upravenou podle receptu mistra lektvarů Severuse Snapea, má nečekaný účinek. Řasy jsou hustší a černější.

Jak praví Zlatoslav Lockhart, pětinásobný vítěz Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv: „Svým úsměvem jsem dobyl srdce téměř každé ženy, ale teprve po použití Pohledu bohyně mi podlehly i ostatní.

Pokud i vy toužíte po řasách dlouhých a výrazných, třikrát týdně naneste náš elixír na řasy. Firma „Krásná hned“ vám zaručí úspěch.

Nefungují svůdné pohledy, už vás nebaví vlnit pozadím? Je vám přidělený prelát nebo mnich v tomto ohledu dřevem? Už vás nebaví být neustále kropena svěcenou vodou, protože to nedělá dobře pleti? Nabízíme zaručeně účinné, jistější metody pokoušení. Navštivte rekvalifikační kurz "Z Magdalény Dobromilou". Naučíme vás vařit chutná, kalorická postní jídla a vytvářet lahodná menu o mnoha chodech. Vaše věroučná zdůvodnění toho, co není maso, budou nepřekonatelná. Holoubci na vašich krmítkách rychle ztuční. Naše absolventky vaří v nejlepších klášterech a na katolických fakultách po celém světě.
Pamatujte: "Těsná je brána a úzká je cesta", a u nebeské brány si pořídili váhu.

Mladý kultivující v bílé róbě kráčí cestou vzhůru. Ví, kde je hřbitov, kde odpočívají těla ChiFeng-Zuna a LianFang-Zuna. Je stále hlídán, ale on nepotřebuje vstoupit. Najde malou průrvu ve skále. Talismany připravené, na zem kreslí krvavou formaci. Nemyslel si, že to někdy dovede až sem. Neměl by tu být. Neměl by tuto techniku vůbec znát…
V uších mu rezonují slova učitele Lana. Tolik zbytečných slov, když srdce bolí…
„Slyšel jsem, o vašich zločinech,“ šeptá do ticha. „Ale nemohu vás nahradit. Musíte to být VY – Jin GuangYao. Dnes se obětuji. Mé tělo bude vaše. Jediné co musíte, je učinit Zewu-Juna šťastným…“

Když to vstoupilo, Velkou síní projelo hlasité zašumění.
„Mulletus Ferus,“ oznámila profesorka McGonagallová.
Už ve vlaku to vzbudilo pozornost, a když se teď potvrdilo, že to vážně je student, propadli příčetnější studenti mírné panice.
Sebejistě to prošlo uličkou mezi stoly. Několik dětí vyjeklo, když na nich přistálo několik třpytek uvolněných z kadeří vlajících v neexistujícím větru.
Moudrý klobouk se potěšeně zavrtěl. Podoba onoho stvoření mu zřejmě byla neobyčejně pohodlná. Chvíli přemýšlel, ale pak promluvil:
„Jiskropšouk!“
Studenti si začali překvapeně šuškat. I profesorský sbor vypadal zmateně. O takové koleji nikdy nikdo neslyšel.
Pouze Sibylla Trelawneyová zbledla, protože její vnitřní zrak VĚDĚL.

Days turned into weeks, weeks turned into months. Their group slowly fell apart. Eliot was the only one, who couldn't let go. He tried to bring him back. But failed. He asked Alice for help but she just said that Quentin had a good life and he sacrificed himself for what he believed in. That he had the right to be left alone. Forgotten.
But Eliot couldn't. And their story wasn't over. There had to be more.
He entered his bedroom and froze. There was a lone peach, sitting on his pillow. His eyes filled with tears.
"Q?" he whispered.

„Takovou sílu zase Eliška nemá, vždyť by to bylo o strach… Nikdy jsem nezakázal ženám přístup na Karlštejn. Podívej na tu kaši, tohle by byl důsledek,“ poukázal na kouřící kotel. „Král cyperský zase nebyl takový fešák… a mezi námi, o ženy moc nestál.“

Na konci mě požádal o opětovné puštění jedné ze scén.
„Myslíš pane, jak jsi mluvil o českém národu?“
„Ne.“
„Tak tu, jak přijíždíš na hrad?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak tedy, jak pánové obdivují krásu obrazů ve tvé kapli?“
Rozčílil se.
„Myslím tu o lásce a nemoci a ty to dobře víš!“
Zasmála jsem se.
„Jak je libo, pane.“

"Jsem rád, že už nejsi naštvaná."
"Už o tom nemluv a radši mi něco zahraj," veverka se zezadu přitiskla až mu její vlasy padají přes rameno.
Prsty kloužou po strunách.
Trsátko rozechvívá.
Tóny se spojují v tok emocí sladce opojný jako medovina.
Veverčiny ručky kloužou po těle níže.
Rty po krku.
"Cos to hrál?"
"´Až budeš zas malá´"
"Fakt? Sem myslela že to poslouchaj jen geronti. Od tebe to ale bylo úplně jiný, dobrý!"
Odloží hudební nástroj.
Otočí se.
Přitisknou se.
Polibek dlouhý jako předcházející skladba.
Ani struny nejsou tak napjaté.
"Zahraješ mi to znovu? Tedy až zas budeš malej..."

Když se konečně vyhrabou na kopec, je to ke školce co by kamenem dohodil, první je ale na řadě vydatná svačina. Zásoby se tenčí a druhá zmrzlina za den je kategoricky zamítnuta, a tak nakonec skončí v nedalekém obchodě, nerozhodně bloumající mezi regály.
„Jakou chcete tyčinku?“ zeptá se holka bez sluchátek. „Kakaovou bez kakaa, kokosovou bez kokosu, nebo tuhle malinovou, která je z jablek?“
„Nějakou čtvrtou bychom si dát nemohly?“
„No ještě je tu jedna bez mouky, vajíček, cukru, mléka i ořechů. Za pětatřicet.“
Nakonec skončí s trsem banánů a třemi houskami. Nejsou tak bohaté, aby si mohly kupovat nic.

"Mhmmm, tak kampak já tě zařadím, co?" mumlal Moudrý klobouk na hlavě zrzavé dívenky.
Molly Prewettová, drobná pihovatá a trochu nesmělá, seděla na stoličce a při pohledu na sál plný lidí neměla úplně nejpříjemnější pocit.
Kam mě zařadíš?
"Kam by sis přála patřit, děvenko?"
Snad Mrzimor. Miluju bylinky, lektvary a léčivá kouzla.
"Mrzimor? S takovým jménem? Máš velké jméno."
Ale já nejsem odvážná. Naopak hodně se bojím.
"Hrdinství nemusí přijít hned, má milá. Ty jej v sobě musíš teprve objevit."
"NEBELVÍR!" vykřikl klobouk. Kolej jejích bratrů.

Byla hrdinkou každodennosti láskyplné péče.
Dokud nepronesla tu legendární větu a nezabila Bellatrix Lestrangeovou.

Milý Tasemníku,

není Tvým právem, ale jednou z Tvých největších povinností být zapomínán. Doby, kdy jsme vstupovali mezi pacienty a Nepřítele přímo a velmi reálně, jsou pryč. Bude mnohem lépe, budeš-li působit méně přiznaně. Velmi užitečným například bude, stanou-li se Tvá vnuknutí „vnitřními pohnutkami“ Tvého pacienta, jeho „pravým, zdravě sobeckým já“ nebo „hlasem srdce“. Samozřejmě takto nelze maskovat každou naši snahu, základem je začít u věcí zdánlivě nevinných a velmi zvolna zvyšovat laťku. Na konci si bude pacient myslet, že se prostě řídí svými pocity, ale ve skutečnosti to budou Tvé pobídky, kterými za něj budeš rozhodovat.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Ostří motyky se zabodlo do hroudy a rozbilo ji na prsť. Další krok.
Motyka se znovu zaryla do hlíny. Další monotónní refrén.
Půda byla narudlá. Od krvavého potu, který jí, stejně jako její dávno mrtvé matce, stékal po zádech.
Další krok, další verš. Od úsvitu do soumraku.
Půda byla narudlá. Od umírajícího slunce.
Narovnala záda. Chtěla vidět nebe. Jednou za den pohlédnout Bohu do očí.
Nebe zářilo jako plátky růží v ranní rose. Boží milostí. Nadějí.
S údivem se rozhlédla. Zpěv utichl. Neviděla červánky, jen odraz plamenů.
Muž na konci řady zvedl naposledy motyku. A zarazil ji do hlavy dozorčího.

I kdyby dokázal na chvíli neslyšet hučící moře, voda se mu neustále připomíná slanými sprškami, které mu stříkají do obličeje. Radši ale poslouchá hrozivý živel než to bázlivé a horečnaté dýchání z tisíců hrdel, těch tisíců životů za ním, kteří ho pozorují, kteří ho soudí, kteří se o něj opírají a jsou těžcí... A jistě by musel padnout, kdyby ho odraz světla na vodě neujišťoval, že není sám, že mu anděl stojí v zádech a brání těm druhým přiblížit se. A jistě by padl, kdyby ostrý vítr nehnal moře zpět, takže po probdělé noci už nebylo v čem se utopit.

Moje holčičko,

dovol, abych ti napsal tento krátký dopis. Dívám se na tebe do okna, jak zaléváš pelargonie, v domově pro přestárlé, kam jsem tě sám poslal.

Ty mne nepoznáváš, protože tvé vzpomínky se ještě vznáší šedým hedvábím nemoci, která nám krade blízké lidi a vzdálené myšlenky. A jednou já nepoznám tebe. Ach, příliš brzy!

Chci ti jen říci, že přes to všechno tě velmi miluji. A lituji toho, co se nám oběma stalo, i toho, že jsem ti dal život, abys ho musela trávit v úžasu, utrpení a nepochopení.

Až budeš zase malá, znovu se setkáme.

S láskou, tatínek.

Policejní pes je skvělý vynález.
Kupříkladu, nepotřebuje trojdílnou fotografii drbana (dokonce ani Klicperovu čtyřdílnou). Stačí mu čich.
Také se nemusí zdržovat upozorněním před použitím zubů. Ty totiž nejsou fasovaná zbraň. Jelikož pes má vlastní hlavu, nemusí upozornění křičet ani psovod.
Psí zuby jsou účinnou zbraní k zastavení pachatele, neboť se psem zakousnutým v zadních partiích se utíká dost špatně. (Chraň bůh, abyste se k psovi v rozhodující chvíli neotočili čelem.)
Pes dokázal v minulosti dokonce zjistit jméno a adresu pachatele. Jelikož typický drban moc rozumu nepobral, chodívali někteří krást s občanskou v zadní kapse džín.
Kterou jest velmi snadné urafnouti.

Marie (1904-1985) babička
LASKAVOST měla v očích i srdci. Její objetí hojilo všechny dětské rány. Byla jako z kouzelného světa.
Dodnes slyším pendlovky v kuchyni a odbíjení zvonů z tovačovských věží. Rozpálené kachláky, kakao a vánočka s máslem.
Zdena (1925-2011) teta
VŮLE dosáhnout svého cíle. Bojovat i neuspět, ale znovu se postavit a jít. Prý jsme si hodně podobné, hodně podobné jsou i naše osudy.
Amálie (1944-1997) máma
V ledasčem jsme se neshodly, hodně jsme se spolu smály. Pak odešla, náhle.
Bolest, smutek, vztek - že jsme si toho tolik nevysvětlily.
Pochopení - nosila mne pod srdcem, dala mi to nejcennější, ŽIVOT.

"Pane profesore, prozradíte nám, kolik je druhů veverek?"
"Ve-ve-er-ky jsou velmi variabilní a stále jich přibývá. Mají typové řady..."
"To diváky nejspíš nezaujme. Povězte, jak je možno u veverek zabránit nadkritickému rozmnožení?"
"Nadkritické zmnožení? To je prosté - stačí vysunout tyče z aktivní zóny..."
"Domnívám se, že nemusíme zacházet až do takových intimních podrobností, pane profesore. Dovolte mi ještě jednu otázku - existuje opravdu i krizové řešení, jak tuto, dalo by se říci, řetězovou množivou reakci zastavit?"
"I jen se ptejte. Stačí použít kyselinu trihydrogenboritou..."
"Moment, vy nejste profesor Šaněk, známý odborník na antikoncepční metody veverek?"
"Dovolte? Jsem profesor Daněk, jaderný fyzik!"

Vážená nebeská komise,
píši Vám v souvislosti s nabídkou umístění do pozemské existence, konkrétně bych měl zájem o pozici lidského mláděte s možností dalšího kariérního růstu. Velmi mě oslovila možnost reinkarnovat v klidné lokalitě středoevropského prostoru. Preferuji humanitně orientované čekatele se zájmem o rozšíření rodinného portfolia.
V minulosti jsem úspěšně reinkarnoval v rámci živočišné říše, mám však zkušenosti i v pozici lidského mláděte. Rád bych doplnil, že po třech cyklech nehmotné rekreace se již cítím plně připraven zapojit se do hmotného bytí.
Těším se na budoucí spolupráci. Níže přikládám svůj přehledný spiritopis k posouzení.
S uctivým pozdravem
Ledňáček v. r.

Letní noc.
Ptáci usínají. V dálce u vody cvrkají cvrčci, jednou zahouká sova. Vysvitne maličký měsíční srpek. V kempech spokojeně usínají lidé, na které se měsíc jásavě neusmívá skrz celtu. Potok šumí. Padá vlhký noční chlad.
"Romantická noc," šeptá si páreček milenců na noční procházce a neromanticky si musí svítit mobilem.
Noc je tichá.
Téměř.
Slyšíte-li ultrazvuk, nestačíte se divit.
Červi, brouci a pavouci šustí na zemi.
Ticho prořízne vřískot hlasitosti startující stíhačky v kratičkých pulzech a vyděsí všechny můry v okolí. Možná i ty noční.
Přilétá temný postrach všech členovců.
A ten na rozdíl od lidí slyší úplně všechno.

Strach, zášť a bezmoc byly často jediným jídlem, která Wei Wuxiana musel ten den strávit. Jeho prsty se třásly, když hrál na flétnu a udržet na tváři svůj pověstný úsměv bylo prakticky nemožné.
Život vůdce skupiny uprchlíků, které zbytek světa nenáviděl, se občas dal jen těžko nazývat životem. Chyběli mu sourozenci. Chyběl mu domov. Lotusy a jezera.
Tady byla jen smrt.
Jeho chmury přerušil dětský hlas.
„Létáme!“ zvolal Wen Yuan a ukázal mu dva motýly upletené z trávy. Se smíchem s nimi mával ve vzduchu.
Wei Wuxianem projel osten hanby a lásky k tomu dítěti.
Bylo to těžké. Ale nelitoval.

Zprávy kdysi v dávnověku nosili poslové na soumarech, kočovníci a obchodníci. Pomalým metodám odzvonilo rychle. Přišli poštovní holubi. Některé obskurní magické komunity prý dodnes používají sovy. Ve Francii se experimentovalo s pneumatickou potrubní poštou*. V Rakousko-Uhersku vynalezli létající úřední korespondenci. Není nic lepšího, než když po ránu vyvětráte a zaútočí na vás několik stížností** s holubími křídly. Brrr.
Venku už se stmívá, když Aleksandr nastoupí do telefonní budky. Připadá si jako osel.
"Dobrý den," řekne, kdy policajt zvedne telefon. "Na něco jsem si vzpomněl. Ten mrtvý. Jmenuje se Kyrylo. Příjmení nevím."
"Vy jste kdo? Co s ním máte společného?"
Aleksandr zavěsí.

„Ani hnout!“ Dva výkřiky splynuly v jeden.
Oba muži na sebe mířili zbraní.
Ocelovým pohledem každý z nich hleděl do očí protivníka. Pevně. Nesmiřitelně.
„Odhoď zbraň!“ zvolali oba současně. Zbytečně. Dál se měřili neproniknutelnými pohledy a ruka držící pistoli se nezachvěla.
Kovové ústí hlavně nechávalo oba ledově klidnými.
Rozkaz zněl jasně. Dostat toho druhého pokud možno živého.
„Mně neutečeš!“ zaznělo dvojí dokonale synchronizované varování.
Mohli se v jediné vteřině zastřelit navzájem. Taky tady mohli stát do soudného dne. Každý z jiného světa. Nepřemožitelní.
„Dneska tě nechám jít, ale příště neunikneš.“
A pak James Bond a major Zeman zmizeli ve tmě.

Dobrý den, vážení studenti. Dnes budeme pracovat v oddělení výukových modelů.
Rád bych vaší pozornosti doporučil toto znázornění struktury DNA. Výtečně zobrazuje spojení dusíkatých bází i cukrfosfátovou kostru.
Víte, že se na objevu struktury DNA podílela žena? Watson a Crick odvodili tvar šroubovice z výzkumu difrakčních vzorů DNA Rosalind Franklinové.
Tenkrát, když poprvé sestavili strukturu DNA a publikovali svůj článek, Watson a Crick přínos Franklinové téměř zcela opomněli. Takové připisování zásluh žen mužům není v dějinách vědy bohužel ojedinělé.
Rosalind Franklinová by Nobelovu cenu zasloužila také. Nebýt toho, že v době, kdy ji obdrželi oba pánové, byla již po smrti.

Agáta byla Sofiinou nemesis a zároveň pravou láskou.
Agáta se vetřela do Sofiiny pohádky a do Sofiiny školy.
Agáta jí ukradla prince.
Agáta ji od jejího prince chtěla odtrhnout.
Ale Agáta měla Sofii ráda takovou, jaká byla.
Agáta jí i potom, co ji Sofie chtěla zavřít v mučírně s mrtvou Bestií, zachránila život.
Agáta ji milovala i jako čarodejnici.
Agáta jí pomáhala za cenu vlastní cti a riskovala pro ni život. Několikrát.
Agáta byla její první opravdová kamarádka.
Když Sofie před Agátu skočila a Fabulář jí probodl srdce, věděla, že jedná správně.
Alespoň jednou byla hrdinkou. Ale jen pro Agátu.

V obrázku motýlí louky se čtyři usadili na keři plané růže.
Červený na samém vrcholku. „Tohle se povedlo. Nakonec se Hagrid ukázal jako pravý Nebelvír.“
Zelený chvíli hledal vhodné místo. Pak si vybral takové, které z pohledu zvenčí vypadalo, že nejvýš je on. „No jistě. Nebelvír. Přiznám se, že když jsem ho na naší louce spatřil poprvé, nevěřil jsem, že pochopí, co se mu snažíme naznačit.“
Modrý si spokojeně natřásal křídla. „Ale pochopil a všechno zvládl, ne?“
Žlutý oblétl keř, jako kdyby se chtěl ujistit, že se ostatním dobře sedí. „Však proto tady přece jsme, abychom pomohli, když je potřeba.“

Milý Ježíšku, můj pastýři,

píše ti jedna z tvých věrných hvězdiček na nebi. Kéž brzy nadejde můj čas a ty mě pošleš dolů na zem rozšířit lidské řady. Nepotřebuji víc, než veselou mysl a mámu s tátou, kteří mě vezmou za ruce a provedou světem. Chtěl bych, aby se maminčiny oči smály, kdykoli pohlédnou do těch mých, a tatínkovy ruce aby nebyly příliš upracované. Chtěl bych jim v objetí předat nekonečno hvězdné lásky, aby cítili, že vedle mě mládnou. Kéž na mě jednou z hvězdné oblohy čtverácky zamrkají morseovkou: "Synku, život s tebou byla skvělá jízda".

S díky, tvůj Hvězdoslav

Díváš se na mě, ale jako bys mě neviděl.
Tvůj výraz je nečitelný, podobný stěně Nejvyššího soudu.
Prosím tě neustále, pomysli na mě, dej mi znamení, že tu se mnou jsi!
Hroutím se ve své temné cele, dochází mi humor, když můj ostrovtip odrážíš mlčenlivým pohrdáním. Usměješ se někdy?
Slyšíš mě? Proč neodpovídáš na mé volání? Už nepoznáváš ani vlastní jméno?
A co ty? Ty? Nebo ty?
Cítím, že mé síly odcházejí, že jsem neviditelná mezi hluchými, sama proti tíživě tichému kolektivu.
Tvůj výraz se podobá stěně soudu... je šedý a hranatý.
„Paní magistro, nemáte zapnutý mikrofon.“
Kletě, už zase!

Neznám jméno toho mládence. Držíme se za ruce, pevně, odhodlaně, zatímco nám srdce buší o závod. Svírá mě a já svírám jeho, za zády jeho dívky. Ta zas drží za ruku muže po mém druhém boku; klouby mě dloubou u ledvin, jak hledají nejvhodnější stisk. Já zatím, za zády toho muže, třímám ruku jeho kamaráda. Moje dlaň okolo jeho zápěstí, jeho dlaň okolo mého.
Přešel čas smíchu, hovoru, ba i skandování. Každý z těžkooděnců má helmici, štít, zbraň. My - holé ruce a jeden druhého.
Vytrváme, co to půjde, než s námi zatočí. A zpráva, fotografie, záběry z kamer... obletí svět.

Z diaľky: Sediaci muž sa opiera o strom.
Detail: Na vlasoch mu pristáva motýľ. Muž sa nehýbe. Motýľ preletí nižšie, mimo záber.
Záber odďaľujeme. Už vidíme celú hlavu muža. Ľavé oko mu visí z jamky. Pravú polovicu tváre pokrývajú červy. Na ľavú dopadajú slnečné lúče. Pod červami sa schováva obrovská diera. Vyzerá to, akoby mal muž obrovsky roztiahnuté ústa. To mu však iba chýbajú líca.
Motýľ zaletel práve do tejto diery. Krídlami sa dotkol zvyškov mužových úst. Krídla sa mu prilepili. Motýľ nemôže uniknúť. Snaží sa, ale ostáva prilepený.
Prilepený motýľ umiera.
Záber sa vzďaľuje. Vedľa mužovej ruky leží revolver.

Co si sedlák kdovíodkud přivedl toho bílého koně, začaly změny. Zpočátku si pochvaloval, jakého získal skvělého soumara. Po nějaké době ale začal sedlák scházet. Nejdřív býval unavený, pak začal hubnout a jeho kůže dostávala skoro bílou barvu.
Ostatní si začali šeptat, že to není samo sebou. Že ten kůň není jen tak ledajaký soumar. Že je prokletý.
Jeden odvážlivec nakoukl sedlákovi do ložnice, aby viděl, jak se mu daří. S křikem utekl, když uviděl u postele jakýsi temný stín naklánět se nad tělem.
Sedlák zemřel, bledý a vyzáblý na kost.
Jeho stáj našli prázdnou. Bílého koně už nikdo nikdy neviděl.

"Dnes jdeme do lesa, andulky!"
Jelikož jsem si vzal modré tenisky, stalo se mi, že jsem ​je zaměnil s teniskami pana domácího. Šli jsme do lesa a tam si užívali pohodu.
​Až do chvíle, když jsem zjistil, že jsou mi tenisky kapku velké. Pak mi to došlo: "Já jdu celou cestu do lesa v cizích botách!"
​Naobědvali jsme se a já šel pro ty moje.
​Když jsem se potkal s panem domácím, řekl jsem:
​"Omlouvám se, už nikdy nepůjdu ve vaší obuvi!"
​"Ty seš teda pěknej ptáček," odpověděl pan domácí. "​Omluva přijata."
​Zbytek dne už jsem chodil ve správných botách.

Již dvanáct let se napříč Evropou valí obludná válka. Bouře emocí naráží na tenkou slupku rozhraní, na niž se z druhé strany tlačí lačné bytosti z jiných světů. Chtivě polykají strach, hrůzu, nenávist a nechávají za sebou mrtvá těla těch, co přežili lidské běsnění.
Jdeme armádám v patách a potíráme tyto tvory, seč můžeme. Nestačí to.
Teď navíc lidé hovoří o vzdušných znameních – oblohou táhly mohutné armády, jinde v oblacích zápasil obrovský lev s orlem.
Jakmile stvoření z jiných světů začnou vidět lidé, je zle.
Jak dlouho ještě udržíme rozhraní alespoň částečně fungující?
Co bude pak, až se rozsype úplně?

Když jsem se chystal na focení, nenapadlo mě nic lepšího, než nagelovat si vlasy. Dal jsem si trochu gelu na hlavu a pročísl si vlasy hřebenem. Zasekl se mi ale uprostřed hlavy a já s ním nemohl pohnout ani na jednu stranu.
Co teď sakra budu dělat?
Začal jsem křičet. Když přišla má sestra a všechno jsem jí pověděl, vzala nůžky a slepené vlasy mi ustřihla. Z dlouhých vlasů mi tedy zůstala jen část a zbytek divoce trčel do všech stran. Vypadal jsem jako koště, které prežvýkala kráva.
Narazil jsem si tedy klobouk, aby můj účes nebyl vidět a vyrazil.

"Nechtěla by ses nasnídat?"
"Ne, já jsem měla panáka."*

"Co tu dělají uprostřed místnosti autíčka?"
"To jsou ministlanti a faláš. Poslouchají evangelium svatého Klista."

"Chobotnice má zuby, aby mohla jíst vodu..."

"Nesmíš přecházet sama přes silnici!"
"Nebudeme se o tom bavit, nebo se pohádáme a já budu blečet."

"Pozol na hlavu, ať ti neupadne!"

"Ježíš je mrtvý."**
"Cože? Už zase? To mě nebaví!"

"Je to doblý, táta tu není! Můžu žíkat, že jsem klásná..."

"Ukliď ty hračky na stranu, ať se dá projít!"
"Nech to na mně. Já si to vyžeším sama."

"Musíme zabít zlé žlaloky. Slyšeli jsme slovo Boží."

Sub specie praesentiae Ohařův odhad jasnozřivý, neb dekonstrukční emoce v kardiu kolébky civilizace sice plnokrevné, nikoli však zlatonosné. Z řízených úniků betatestrů nejvíce zarezonovalo nadšené vyznání Pauliny Seberádové, celebritky s celospolečenským akčním rádiem, neb oč méně dokázala, o to více odhalila; pohrdána, nebo zkoumána napříč beztřídním i vzdělanostním spektrem.
„e-Hrob zázrakem techniky, čágokámové! Žádný narozen, umřel, ale selfíčka, videjka, vymazlaný sívíčka! A až do skonání můžete přebírat pousty, zda nejlepší nepřilípnete!“
Blýskalo se na světlé zítřky budoucích mrtvol.
Tudy cesta vede, usoudilo vedení CGI AppliedAnimation, jen třeba najmout šlapky, co vystraší heknutím: bez pojištění abyste se i po smrti třásli!

Každé řemeslo mělo svá pravidla. Kdo chtěl ve svém oboru uspět (a především přežít), musel je znát a respektovat.
Ondra Zlatolupek se již před léty naučil, že než oloupí skupinku stařenek, musí se zatraceně dobře přesvědčit, že nablízku není žádný hrdina.
Tyhle byly samy.
„Dobrý večer, dámy. Dejte mi všechny své peníze a nikomu se nic nestane,“ ujistil je.
Něco ale bylo špatně. Ta nejvyšší a nejsvalnatější z nich se na něj ošklivě usmála.
„Slyšels někdy o barbarkách ze Stříbrné hordy, chlapečku?“
Ondrův instinkt jasně napovídal, že je načase zdrhnout.
Jenže stařenky vytasily agateánské šavle a pustily se za ním.

Země léta. Dny horké a líné, noci vonící dobrodružstvím.
Země tajuplných bytostí. Dvě jsem našel na mýtině. Jejich smích se mísil se sladkou vůní opia.
“Rád bych prošel,” řekl jsem.
“Za to se platí. Poutníku.” odpověděl první.
“Čím?”
Druhý natáhl ruku. “To záleží.”
Oba byli nazí. Milá místní tradice.
První si všiml kam se dívám.
“Šaty jsou přežitek,” poznamenal. “Neuznáváme je.”
Poutník musí zvyky přijímat s pokorou. A tak jsem se svlékl.
První naklonil hlavu.
“Nejdřív musíš projít skrze nás,” řekl. “Přelsti nás... nebo poraž.”
"Já umřel a přišel do nebe?" řekl jsem.
Druhý udělal krok kupředu.
"Ještě ne," řekl.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji bylo Jako Vejce Vejci.
"Ahoj, Viktorko," pozdravilo.
"Ahoj," řekla holčička stísněně, "ty seš já?"
"Když si mě natočíš," vysvětloval host, "jsem okno, palanda nebo knihovna. Jen když se mi díváš z očí do očí, jsem ty."
"Já chci být jedna!" rozhodla Viktorka.
"Ale beze mě nevidíš, jak jsi hezká!"
"Já to vím, žíká to táta! Ale nesmím to o sobě žíkat sama, abych nebyla pyšná. Když není táta doma, tak to občas zašeptám."
"Můžeš to šeptat mě do ucha!"
"Ale ne aby ses na mě mlačilo!"
A tak se Viktorka a zrcadlo skamarádily.