Pozlátko

„Do řady!” zakřičel Frank.
Potěšeně pozoroval, jak se vojáci srovnali, každý se svou vlastní puškou, do řad plných vojenské zeleně. Tahle jednota mu vyhovovala. Ne, že by mu vadila individualita, to v žádném případě. Individualita byla v pořádku do chvíle, kdy jí všichni prováděli společně.
Najednou Frankovi cosi zablesklo do očí. Cosi, co vůbec neladilo se zelenými lajnami.
„Lak na nehty, Klingere?” zeptal se pobouřeně.
„Flame d'Amour, pane,” odpověděl Klinger.
„A náušnice?” podivil se nad blýskajícím se šperkem.
„Ladí s mým prstenem, pane,” vysvětlil Klinger. „Jsem souhra symfonie, pane.”
A to už si začínal myslet, že Klinger je už normální...