Nechej je jít...

Nemyslíš na to. Snad protože víš, že to přijít musí. Každému jednou narostou křídla. Zbude jen prázdný pokoj a prázdná skříň. Dětinské spory tonou v cinkání talířů. Chvatném dusání. Mlčení.
„Ségra, prosimtě...“
„Jo. Jasně. Vem si ji. Já ji nepotřebuju. Ty hrnce taky. Jen příborů mám málo. Ty knížky...“
„Ty si beru s sebou. Neboj. Hobita máš támhle. Verna taky.“
Nešťastné psí vytí. Neví, co se děje. A přece ví. Poslední pohlazení. Objetí. První po čtvrt století. Věříš, že nebude poslední. Jen se chce naučit létat. Snad nespadne.
Snad se budou mít dobře. Oba. Ten, co vyrostl, i ten přespočet.