Domů

Noční les přetvořil měsíc v labyrint, který kromě prostoru ohýbá i čas. Hodina a půl nekonečna, než najdou Věru, potlučenou, podrápanou, plačící. Téměř bezvládného Karla svírá v náručí.
Jarda a Tomáš ho, bledého a zpoceného, podepřou.
"Pojď, vole."
U křížku na kraji lesa ho náhle neudrží, rozpálenou tváří padne do trávy.
K božím mukám v polích je vystřídají Lukáš a Robin, pak z ledu do ohně, zimnice sklátí Karla do oranice.
Domů jej donese Libor sám, má sílu za dva.
Věra u něj prosedí celou noc. S myšlenkou na to společné, co přijde za devět měsíců, hlídá každý jeho dech.