12. Napříč krajinou

Byli jenom čtyři a neměli času nazbyt. Nikdo neví, kde a kdy přesně nepřítel udeří, ani jak hluboko hodlá proniknout.
Když se Racek vydrápal nahoru nad železniční násep, odmávnul hlídkující Pískle a vydal se poklusem na sever. Tam si pomoc zasloužili.
Zbytek hlídky ho dohnal docela brzy. V místě svého včerejšího nocležiště byli za slabou půlhodinku, právě, když se po včerejší oslavě potácely zbytky osazenstva. Vítali hlídku hlasitým halekáním.
„Tak ranní běh, mládeži?“
Jako by nikdy neodešli.
Nebyl důvod obyčejné lidi nějak strašit, Králík se ale dozvěděl, co bylo zapotřebí.
„Zůstáváte tady?“ zeptal se Racka s nadějí.
„Ne,“ potřásl velitel hlavou. "Pravděpodobně udeří přímo na jihu, ale taky to můžou vzít jinudy – je více míst, která musíme varovat.“
„Škoda.“
„Holuby máš v dobrém stavu? V případě nutnosti pošli radši dva, aby jeden určitě doletěl.“
„Já vím, já vím,“ povzdechl si Králík. „A teď běžíte na sever?“
Racek zaváhal. Na severu byla už jen malá vesnička – bez rezidenta, bez ochrany. Pro pět rodin se to nevyplatilo. Někdo by je měl chránit... ale měli dobrou pozici v kopcích, armáda by se k nim probíjela těžko.
Nejdřív by musela vyhladit dvě jiné vesnice. Nebylo by to pro ni těžké – jen trochu moc hlasité pro kradmé přiblížení.
„Na západ,“ rozhodl se. „tam jsou víc na ráně. A poběžíme naproti Vydře a novým rozkazům. Získáme čas.“
„Tak já dám vědět starostovi,“ vstal Králík, „může poslat zprávu na sever.“
„Držte se,“ poplácal ho Racek po rameni.
Čas se zase hnout.
Když vyšel ven, našel hlídku obklopenou domorodci. Pískle si právě cpal do batohu balíček... podle vůně hnědáčky.
„Ale rozděl se s kamarády, chlapče.“
„Ano, paní.“
Pískle měl v sobě něco, co nutilo ženy, aby ho krmily. Tohle ani nebyla žádná babička. Ještě pořád relativně pohledná dáma středního věku. Pískle ale vzbuzoval mateřské pocity napříč generacemi.
„Máme svačinu,“ zazubil se Beran.
„Vidím. Děkujeme.“
„Děkujeme, paní,“ napravil Pískle své opomenutí.
I Přeměnění by měli dodržovat zásady slušného vychování.

Cesta na západ vedla z kopce a byla na zdejší poměry v docela dobrém stavu. Samozřejmě, že u okrajů byl asfalt už dost rozdrolený a bojoval nerovný zápas s místní vegetací, ale až na počáteční úsek se běželo dobře.
Do další vesnice to bylo dvanáct mil, pro volně běžící hodinka. Nebyl důvod se zbytečně unavovat.
Mosty byly ovšem v dost hrozném stavu – někdy jen pár trámů umístěných nazdařbůh. S takovou bude pohyb za pár let jednodušší po staré železnici.
Jestli se ještě pár let udržíme.
Vepředu zaštěkali psi. Jeden by řekl, že na hlavní dopravní spojnici budou na pocestné zvyklí.
Tahle vesnice byla dlouhá. Jen šňůra usedlostí podél hlavní silnice. Přístup ze čtyř stran z ní dělal trochu noční můru na obranu. Tady ale bylo relativně zázemí.
Proto se zastavili u místního rezidenta jen na chvíli. Krátká zpráva, shrnutí situace.. a otočili se na jih. Tady je bezpečnost pevně v rukou.
Kameny staré vojenské silnice zápolily s náporem přírody lépe než novější asfalt. Stoupali ale do kopce a Slunce, které nečekaně vykouklo z mraků, jim svítilo přímo do tváří. Před nimi ležely dvě vesnice, které navštíví, než se budou moct stočit zpátky na sever. Čím dál na jih, tím větší nebezpečí. Ale na hlavní trasu se musí vrátit včas, nechtějí, aby je Vydra minula.
Na vrcholku kopce je vítal dávno nečinný vysílač. Mýtina kolem něj zarůstala mladým lesem. Cesta ale byla širší a dobře projetá. S kopce se běželo lépe. Chvíli. Pak se zčistajasna setmělo a začalo sněžit.
Časné jaro může přinášet nehezká překvapení. Netrvalo ale dlouho a otevřela se před nimi široká mýtina. Zoraná pole, bílé domečky choulící se v shluku k sobě. Tahle vesnice v posledních letech prosperovala a rychle rostla. Dobrá půda, stranou hlavních cest, klid a mír. Padesát lidí si přednedávnem vysloužilo nárok na rezidenta.
Původně Racek plánoval jen krátký rozhovor, stejně jako na minulé zastávce. Co tady, na dobře ukrytém místě? Jenom varovat a dál.
Blizard jeho plány maličko narušil. Přeměnění ale nejsou z cukru, můžou klidně pokračovat dál.
I když sněžení náhle zesílí tak, že prakticky není vidět na krok. Za půlhodiny to stejně přejde.
Kde ale najít rezidenta?
Když potřebuješ informaci, zajdi do hospody.

Zdejší hospůdka je malá, útulná. Brzy po poledni obsahovala jen hostinského líně leštícího sklenice a dva tři štamgasty. Nenadálé otevření dveří zdejší poklidnou atmosféru narušilo. Nově příchozí si oklepávali rychle tající sníh. Určitě tu našlapou. Bude se muset zase vytírat.
Mírné hostinského znechucení ale přešlo v náhlý šok, když si hosty pozorněji prohlédl. Působí jako.. jako vojáci a... zaťukal na kompas, skrytý pod pultem vedle masivního obušku. Střelka se mohla zbláznit.
Zabušil na stěnu.
„Démoni?“ zaburácel nepřátelsky. „Vodkaď ste? Copa tu chcete?“
Na moment zaváhali. Byli ale v přesile. I jeden by byl v přesile.
Aspoň na chvíli.
Na delší chvíli, protože štamgasti nenápadně mizeli.
Křik, výhružky, obviňování. Byli na to až příliš zvyklí. Racek doufal, že tohle je už na ústupu, i když věděl, že to bude ještě nějakou dobu trvat. Ještě dlouho je na spoustě míst budou vidět jako vetřelce. Tohle ale sakra na podobný přístup nebylo dobré místo.
„Omlouvám se za ten náhlý vpád... a za ten nepořádek,“ začal klidným, pomalým hlasem. Zdvořilost často řvouny odzbrojí.
Zdvořilost, co skrývá ocelovou pěst. Na tu snad nedojde.
„Venku se udělalo poněkud nevlídno. A taky, jestli se můžu zeptat, nevíte náhodou, kde bych mohl najít...“
Dveře se opět otevřely. V závanu studeného větru a několika vloček dovnitř vklouzla mladá žena a shodila z hlavy kapuci. Hnědé vlasy se zrzavými odrosty... a kompas se mohl teprve zbláznit.
Přejela hlídku jedním pronikavým pohledem... a uvolnila se.
„V pořádku, Marty,“ řekla. „To jsou naši.“
„Hrm,“ odkašlal si hostinský. „Tak čaj nebo pivo?“
„Čaj?“ podivil se Racek.
„Pivo?“ zapochyboval Beran.
„Sme dobře zásobený a před tejdnem sem uvařil zkušební várku,“ zaznělo dotčeně. „My nejsme žádnej zapadákov, máme i vlastního démona!“
„Pravda,“ přikývnul Racek. Umí na lidi hrát mnoha způsoby. „Tak čaj.“
„Asi je dobře, že jste tady,“ promluvil pomalu hostinský. Spíš než jako konstatování to znělo jako otázka.
Žena přikývla. „Je to dobře. Máme tu... takový problém.“