O hodinu méně

Ráno jiskřilo jinovatkou. "Na posledního března dobrý," zahučel jsem a zavrtal se hlouběji pod peřinu.
Vtom jsem narazil na cosi hedvábného. Usmál jsem se a pod víčky mi proběhly záblesky včerejšího večera.
„Konečně jsi moje, tentokrát snad už doopravdy.“
Rameno, po kterém zlehka přejely mé prsty, se pohnulo, snažíc se je setřást.
„Nebo ještě pořád ne? Zeptám se tě, až se probudíš.“
V okamžiku, kdy se mé rty dotkly té hebké kůže, se mi do vědomí vetřela nepříjemná myšlenka - "Vstávat a ke strojům!" Vždyť se měnil čas.
Nevím, jak vy, ale tou chybějící hodinou jsem se dnes cítil obzvlášť podveden.