7. Tohle se nedělá

Roy pořád nemohl úplně uvěřit svým očím. To letadlo se nechovalo jako sestřelené. Nebo že by ho unesli teroristi?
Volkswagen vedle něj zahrabal koly, zacouval tak prudce, až mu zakvílely gumy, drcnul zadkem do čumáku auta v protisměru a bez otálení vyrazil směrem, kterým přijeli.
Mark to vezme přes Beauly.
O očividně se mu na Roye nechce čekat.
On na druhou stranu začal pochybovat o tom, jestli je cesta zrovna do Inverness ten nejlepší nápad.
Paradoxně má možná pěšky větší šanci.
Škoda Marka, ale není tu jediný řidič. A stopovat se dá vždycky. Dostane se za tuhle zácpu a uvidí.
Vyrazil rychlým krokem kupředu. Svět se zbláznil, možná to stojí kvůli nějaké bouračce. Nebylo by to poprvé.
Celkem brzy míjel odbočku nahoru do kopce. Great Glen Way, kdysi tudy už šel. Má opustit silnici, přiblížit se k Inverness zadem?
Zamítl to. Sice by byl lépe krytý, ale neměl by vůbec žádné informace. Přišel by do města úplně naslepo.
Copak je to válečná zóna? Prober se!
Ne, držet se silnice je přece jen lepší nápad, i pro možnost rychlejšího transportu, jen co povolí ta zácpa.
Zatím konce zácpy nevidět. Ocelová řeka se vinula kam oko dohlédlo a ukázněně čekala.
V Turecku by už troubili.
Podvědomě vklouznul do dávno nacvičeného tempa pomalého poklusu, kterým se dokáže přesouvat celé hodiny.
Kterým se dokázal přesouvat celé hodiny ještě tak nějak před patnácti, dvaceti lety.
Nemládne.
Výpary aut mu smrděly pod nos, ostré a těžké po víkendu stráveném v lůně přírody. Ale vzdálenosti k Inverness uspokojivě ubývalo.
Přece jen ještě nepatřím do starého železa.
Běžím dobře rychlostí motorového člunu.
Vlastně mnohem rychleji, protože motorový člun neběží. Nemá nohy. Pluje. Běžím dobře rychlostí plujícího motorového člunu.
Nastupující únava a odhodlání nepolevovat v kadenci kladení nohy před nohu zúžily vnímání a jeho myšlenky klopýtaly jedna přes druhou.
Hluk zepředu nejdříve ani nezaregistroval. Později ho podvědomě vyhodnotil jako „nějaký boj, normální“, než se jeho mozkem konečně propálilo příčetné poznání.
Tady by „nějaký boj“ neměl být normální.
Změť hlasů. Výkřiky, hysterické ječení.
Jeho prvním instinktem bylo schovat se.
Prvním instinktem některých osádek aut bylo jít se podívat.
Nejlépe se schová do davu.
Opatrně proplouval houfujícími se zvědavci, vždy bezpečný úkryt na dohled.
Tohle není moje starost se mísilo se Sakra, tohle je MOJE země, počkejte, až vám nakopu prdel. A s vědomím, že pokud je účastníku víc, sám a neozbrojený jim prdel rozhodně nenakope.
Vepředu, už docela nedaleko, se něco mlelo. Vypadalo to spíš jako taková domácí zabijačka než jako výsadek nepřátelských sil. Trochu se mu ulevilo.
I když možná to bude vážnější.
Někdo odtamtud utíkal, rychle a přímo k nim. Odstrčil blízko stojící zrzku...
„No pardon?“
Roy mu podvědomě uskočil z cesty, do příkopu a s odrazem o pařez o kus výš.
Běžce jeho zmizení nijak nevyvedlo z míry. Pokračoval pořád dál. Přímo.
Přímo na vytáhlého muže v obleku, který zvědavě brejlil dopředu, dychtící zjistit závažnost událost a pravděpodobnou dobu z ní plynoucího zpoždění.
Náraz ho doslova smetl k zemi, ale běžec se ani neomluvil.
Místo toho se mu zahryzl do hrdla.
Krev nevystříkla, asi netrefil tepnu. Nicméně jekot se zdárně rozvinul i tady.
Útočník se odkulil ze škubajícího těla, asi o něj ztratil zájem.
Místo toho se vrhnul na menší slečnu v jasně fialových legínách a krátkém tričku. Praštil s ní o auto. Asi se mu to zalíbilo, protože svůj čin zopakoval. A ještě jednou.
Dívka v jeho rukou zhadrověla, ale po čtvrté už s ní praštit nedokázal.
O to se postaral prudce přilétnuvší oblázek.
Roy spustil ruku. Kožený pásek se dá lehce proměnit v primitivní, avšak vysoce účinný prak. A zbraň dalekého dosahu je vždy bezpečnější než boj tělo na tělo.
Ke zraněným se začali sbíhat okolostojící, teď, když se zdálo, že hrozba pominula. Roy k nim ale nepatřil.
Místo toho se stáhnul trochu hlouběji do lesa, aby měl pořád výhled ven, ale byl krytý před zraky těch venku, a vytáhnul mobil.
Pete má poradu. Bude mít poradu a potom... mi to stejně nezvedne.
Sám bych si to nezvednul.
Není čas povídat si se starým přítelem, když musíte držet svou zemi pohromadě.
Ale zprávu si může přečíst, jak bude potřebovat. Pak už bude rozhodnutí na něm.
Už nejsem v aktivní služně, ale jednou voják, vždycky voják. Já můžu pomoc jemu, a on mě. Dostat se domů.
Stavajici situace: 6 mi S od Drmchrid na A82 boj. Zajem?
Telefon zazvonil takřka vzápětí.
„Máš kontakt s útočníky?“ zeptal se Pete bez pozdravu.
„Mám vizuál.“
„Hlášení.“
„Identifikovaný útočník jeden, civilista. Náš civilista. Šílenec, řekl bych, kdyby byl sám. Ale nebyl, vizuál ne tak blízký na podobný útok poblíž. Můžu se přiblížit na lepší pozici, stále v krytu.“
„Proveď.“
Rychlý přesun lesem, telefon v náprsní kapse, pořád zapnutý. Jehličí klouže pod nohami, srdce odvyklé takovému vypětí buší tak, že musí být slyšet na druhé straně. Jde to pomaleji než po silnici, o dost. Ale výhled je dobrý, nestíní ho žádní čumilové.
Žádní čumilové nezbyli.
Postřehnul koutkem oka pohyb a zkameněl, přitisknutý ke stromu. Ale to jen hystericky vzlykající civilista rozhrnul krajní větve stromů... než zakopnul.
Ne, nezakopnul.
Na záda mu skočila drobná postavička vydávající hýkavé zvuky.
Mohlo to být komické, ale nebylo.
Sápala se mu po hrdle a byla šikovnější než první útočník. Úzké prsty trhaly, rvaly... muž zachroptěl a složil se k zemi. Postavička mu přepadla přes hlavu, ale pád ji nijak nevyvedl z míry.
Letmo se rozhlédla kolem sebe a pak se rychle vytratila do světla.
Roy opatrně vytáhnul mobil a přiblížil rty co nejblíže k mikrofonu.
„Před chvíli další vizuál,“ řekl tiše. „Útočník bylo dítě, opakuji, útočník bylo dítě. Jedna oběť. Mám pokračovat?“
„Negativní, stáhni se.“
Byla slyšet změť překřikujících se hlasů v pozadí.
Zpátky to šlo zdánlivě rychleji. Když se dostal na svou výchozí pozici, veškerý ten zmatek dole na silnici mu přišel takový... mnohem lidštější.
„Co se děje, Pete?“ zeptal se, napůl čekající jen ticho.
„Nemám tušení, Royi, ale tady nějaký experti tvrdí něco o zasraný zombie apokalypse. Copak jsme v nějakym podělanym americkym filmu?“
„Útočnící nevypadali mrtví,“ podotknul Roy.
„Ty poznáš čerstvě mrtvýho?“
„Zamysli se.“
Chvilka ticha.
„Jo, rozumím. Mrtvýho poznáš, čerstvě i nečerstvě. Nicméně podle pana experta abychom byli na tý bezpečný straně, budeme se chovat jako při nějaký zombie apokalypse. Hele, já nevím, jestli to byly nějaký drogy nebo plyn. Sázel bych na plyn, ale my žádnej takovejhle nemáme, říkají. Ha.
Hele, nejseš první, kdo něco takovýho hlásí, ale první, kterej to dokáže potvrdit. Takže instrukce jsou momentálně následující: zabít všechny pokousaný.“
„Cože?“
„Hovadina. Vím. Problém je, že nikdá nevíš. Dostaneš se ke zdroji?“
Možnost lhát, možnost vycouvat. Na druhou stranu pocit povinnosti. Sakra.
„Pravděpodobně ano,“ potvrdil.
„Poslyš, Pete,“ pokračoval rychle, „vezmu to zpátky a druhou stranou, do Edinburghu se dostanu. Budu cestou monitorovat situaci a podávat hlášení...“
„Negativní, Edinburgh je červený.“
Svět zčernal.
Ale naděje... neumírá naděje poslední?
„Já se tam dostanu,“ prohláslil tvrdohlavě.
„Ale houby,“ z Peteova hlasu bylo cítit soucit i přes mizernou kvalitu spojení.
„Poslyš, člověče,“ prohlásil váhavě a trochu tišeji, jakoby nechtěl, aby byl slyšet moc daleko, „dostaň se do Fort Williamu. Posíláme tam ponorku, která nalodí tým a přesune ho do Glasgow. Budou o tobě vědět. Zkrátíme ti cestu.“
„Díky,“ vydechl.
Telefon oněměl.
Na silnici pod ním pokračovalo tiché kvílení.
Zanadával.
Tomuhle by se nejraději vyhnul, ale povinnost je povinnost.
Dívka ve fialových legínách ležela pokojně na zemi, obličej přikrytý něčím sakem. Tady nebylo moc co dělat. Kvílení vydával zraněný muž, který se držel za hrdlo.
Lidské zuby nejsou moc vhodným nástrojem ke kousání. Měl štěstí, dalo by se říct.
Kdyby nebyly rozkazy takové, jako byly.
Roy sáhnul otevřenými dveřmi do jednoho z prázdných zaparkovaných aut.
„Hele, co to...“
Vytáhnul lékárničku.
Jako první si nasadil rukavice. Nemá smysl riskovat, co kdyby... co kdyby měli pravdu?
„Umím první pomoc,“ nabídl se.
Skupinka lidí, která se dílem snažila uklidňovat zraněného muže, dílem bezradně postávala, mu ochotně uvolnila cestu.
„Tak, pane, opřete se tady... nebojte se, budete v pořádku...“
Volala jsem pohotovost,“ nápomocně hlásila žena středního věku v babičkovské sukni, „ale mají obsazeno, představte si to!“
Z hlasu jí probleskla určitá dychtivost. Tohle až bude vyprávět kamarádkám na čaji...
„Podívám se na to.“
Roy zvolna přiklekl k muži v polosedě, opřeném o červeného fiata a odsunul ruku, kterou si zraněný držel na ráně. Otočil se k pozorujícím lidem a chmurně potřásl hlavou.
Jak se mám sakra zbavit svědků?
Nemusel si dělat starosti.
Senzacechtivost je nevychovaná... a krev je krev. Viděl pohledy zabodnuté do země, šoupání nohami. Nikdo se nedíval na něj, jen byli připraveni. Pomoci, nebo nasytit svoji zvědavost.
Ale na to stačilo být blízko, nemuseli to přímo vidět.
Stisknul zraněnému rameno... a zlomil mu vaz, čistě a tiše.
Netrpěl.
Ale sakra, tohle by se snad civilistům dít nemělo.