Neoblomná

„Velevážená paní, paní Viviano, prosím vás, oblažte ještě naše obecenstvo krásou svého hlasu a silou svého nadpozemského umění,“ žadonil ředitel Mnichovské opery a pot se mu řinul po zátylku.
Dívala se na něj neproniknutelným pohledem. Před lety by ho byla nejraději uřkla, málem to i udělala, ale dnes už tu potřebu necítila. Pomsta chutná nejlépe za studena, pomyslela si. Tohle vlastně není ani tak pomsta za potupný vyhazov, spíš výchovná lekce.
„Madam, proboha vás prosím.“ Nešťastný ředitel poklekl na jedno koleno.
„Ne, Herr Direktor,“ usmívá se pěvkyně. Pod lahodným měkkým hlasem lze tušit chladnou ocel. „Tady už nikdy. Konec diskuze.“