52. Pokraj změny

Někdy se vzbudíte a zdá se vám, že skončil svět.
A on svět vlastně tak nějak skončil. Možná se to spraví, elektřina naběhne, spojení s městy se obnoví, přijedou kamiony a turisti. Ani tak ale už nebude svět jako dřív. I pár týdnů dokáže změnit to, co je normální, na věky.
Nejdřív šok, nedůvěra, ba i zvědavost. Potom práce, práce nad hlavu, pokoušíte se organizovat, velet, držet věci pohromadě nebo jen tak obyčejně fungovat, mít zásoby, nakrmit rodinu, přežít. Zatím, zatím.
Mohlo by to fungovat. Mohlo. Tak tak.
Mají výhodu moře, výhodu přístavů. Skladišť, která obsahují zásoby jídla i zboží. Distribuci začala řešit obanská složka, spojili se dokonce i se Skye. Každý se musí uskrovnit, ale díky zásobám a moři hlady nepomřou, dokud nepřijde podzim. A nebudou mít sklizeň brambor.
Mají výhodu v tvrdé, nezávislé povaze místních. Vždycky se cítili, jako by žili ve vlastním světě. Tak teď zijí. A i jen ta síla z toho, že se jedná o jejich území, dokáže ovlivnit přespolní. Turisty, kterých je tu spoustu. O které by se měl taky někdo starat, zjistit, co je kdo zač, co zná, co dokáže...
Časem. Pokud bude potřeba.
Mohlo by to fungovat, tak tak. V rovnováze.
Ale rovnováha není. Rovnováha nebude.
Ruší ji uprchlíci.
Nápor ze severu začíná polevovat. Z pár stovek za den se stalo pár desítek.
Stejně jich většina pomře.
Pořád jich je ale několik set. Ubytovat se je podařilo, ale čím je sakra nakrmit? Dovezli tam pytle ovesných vloček, ale v takových množstvích jídlo mizí, jako byste ho házeli do černé díry.
Nápor z jihu...
Telefony se odmlčely. Jediné zprávy přivezl autobus, uprchlíky nacpaný k prasknutí.
Někteří už byli mrtví.
Crianlarich je doslova převálcován. Oni zásoby nemají. Čekají, co jim dodá Fort William.
Plukovník MacKay bude muset udělat výjezd.

„Kurva, tohle!“
S vyjádřením hostinského se nedalo nesouhlasit. Seděli všude. Mátohové. Na silnici, podél silnice. Ti, kteří nepostávali a nepochodovali na místě. Neměli žádné jídlo, ale po pár dnech je už přestalo mrzet, že porušují tradici skotské pohostinnosti.
Ty, které to mrzelo před tím.
Náklaďák na ovce by byl víc než plný, mohl vyjet! Řidič ale tvrdil, že nepojede nikam, dokud nepřijede další transport.
Tedy nejdřív.
Potom našli nějaké vidle, které byly už dávno zrezivělé a seno s nimi mohl házet možná něčí praděda a přesvědčivě s nimi začali mávat, písničku změnil.
Pořád to ale bylo jen plivnutí.
A pak je to konečně napadlo.
Rozebrali severní barikádu.
Většina mátoh se pomalu vydala na sever. A sama!
Bohužel ne všichni. A příliš pomalu. Na cestě se utvořila zátka, a tou byl Crianlarich.
„Todle to nejde. Podívám se z vokna - mátoha mi čučí zpátky. Jdu na nákup - přes mátohy se nepropletu. Ve vobchodě stejnak nic není. K jezeru se nedostanu, potřebujem rybařit! Sedí si v nivě, když zasadíme brambory, vyhrabou je a všechno sežerou!“
„Fort William sliboval...“
„Hele a nic z toho. Že nám je vodvezou? Ty snad tady vidíš nějakej autobus? Nějakej náklaďák?“
„Dyk si poslal náklaďák pryč!“
„Jo, plnej. Hele, zůstat tu nemůžou. A když se nechtěj hnout, tak jim prostě pomůžem!“
Otázkou bylo jak.
Na oheň se koukali nechápavě.
Hrubé násilí sice vyřeší vše, ale uchýlit se k němu není tak úplně jednoduché. Kromě toho, když si většina nevšimne toho, že k němu dochází, tak nemá žádně převratné účinky.
Naštěstí majitel hostelu dostal nápad.
„Magneťák?“
„Jo, já vim, je starej, ale mám do něj pásky...“
„Pásky možná, ale co baterky?“
„Ty taky, hele. A nabíjecí!“
Solární nabíječka ve zdejších podmínkách není optimální, i když někdy skutečně svítí Slunce. Ale když máte baterek hodně, tak si na něj klidně můžete počkat.
„Tak jo, tak je zkusíme hnát hlukem. Vohul to. Co tam máš?“
„Ale nějaký ty zahraniční věci, z devadesátek.“
Hlasitost vytočena na maximum, vložena kazeta, zmáčknuto Play.
Z reproduktorů zařvala Kelly Family.
Čiré zlo.
Mátohy podstatně zrychlily svůj pohyb.

Venku možná skončil svět. Tady možná taky končí, aspoň některý.
Bratr Ryan seděl u dveří a četl si. Teď už ano. Na začátku byl trochu vyplašený, čekal, že se neznámý bude vrtět, vzbudí se, nebo se aspoň bude něco dít.
Po čtvrt hodině se ale děla už jen nuda.
Ne že by seznam zásob byl nějakým podnětným čtením.
Venku možná skončil svět, ale on se tam bude muset pokusit dostat. Zase. V bramborách a zelenině jsou soběstační, živočišná výroba je taky slušně rozjetá, ale chleba... obilí...
Neměl nejmenší tušení, kde by mohl najít obilí. Asi v Inverness. Ani jak se sází; to rozhodíte jako travní semeno, nebo musíte půdu nějak sofistikovaně připravit?
Někdo to vědět bude.
Zkonzultoval mapu. Jestli nastala nějaká celosvětová katastrofa, tak bude muset postupovat opatrně, krok za krokem. Inverness je moc velké. Zkusí to od menších osídlení.
Třeba Drumnadrochit.
A radši půjde pěšky. Auto může vzít později.
Zalapání po dechu.
Trochu s výčitkou svědomí si uvědomil, že se s nemocným něco děje. Kolikáté zalapání po dechu tohle mohlo být? Kolika si jich nevšiml?
Zaútočí na mě?
Opatrně se přiblížil. Kromě přerývavého dechu nebylo vidět žádné známky změny. Jednal dříe než přemýšlel. Zlekha se dotkl ramena.
„Nechceš napít?“
„Ano,“ sípavě proneseno. „Vodu...“
Džbánek s vodou stál na stolku. Naplnil skleničku, jen do půlky a zarazil se. Dávat pít v leže, to ho utopí.
„Pomůžu ti se posadit, ano?“
„Jo...“
Tělo nijak nepomáhalo, bylo těžké. Ale aspoň se nebránilo. Ryan potřeboval tři ruce; dvě, aby ho posadil a jednu, která bude držet skleničku s vodou.
Logistický problém.
Vyřešil ho brzy. Skleničku odložil, nemocného posadil a sedl si k němu. Opřel si ho o sebe a pak se mu špičkami prstů podařilo zachytit a uchopit skleničku.
Nemocný ji vypil celou.
Opatrně ho položil...
„Lepší?“
„Děkuju.“
Bylo to poprvé, co neznámý vedl náznaky konverzace, ale Ryan si to neuvědomil.
Až otevře oči, budou klidné.