Jantar

Hradiště na Jantarové stezce přetéká blahobytem z hostinců i z celní brány. Hradiště na Jantarové stezce předpokládá, že se o sebe sirotek postará, opatrně a chytře. V šeru hubenými prsty ohmatává pytel na voze před hospodou, přes plátno cítí poklad ze severu. Nemůže ho ukrást, ani by ho neunesl. Vytáhne z košile kus střepu, nařízne pytel u dna. Stačí počkat, pak jít hezky z dálky za vozem a sebrat, co spadne… Pevná ruka ho chytí za zápěstí, z tmavé tváře zasvítí bílé zuby. “Máš dobrou hlavu, chlapče, a já potřebuji pomocníka.” Cizí přízvuk, laskavý hlas. “Pojedeš se mnou do Aquileie?”