50. Cesta

Na obloze už blikaly hvězdy, když Fanred opustil spící Lycvu a posadil se k jezírku uprostřed Švestkového sadu. Ani ho nepřekvapilo, když se o chvilku z Mailina domku vyšel Briwal a připojil se k němu.
„Už ti odpustila?“ kývl Fanred směrem ke světlu v sestřině okně.
„Chápe důvody pro mé rozhodnutí. Ale chápe i jeho důsledky, takže odpuštění jí bude ještě chvíli trvat.“
„Myslíš to, že jsi mi dal přestrojené vyhnanství? I když splním všechny tvé představy, ke dvoru se nevrátím.“
Nebyla to otázka a Briwal nic nepopřel. „Potřebuji tě ve Slienně. Nikdo jiný se o ni nepostará jako ty. Ty ses nenarodil proto, abys stál za něčím trůnem. Bude z tebe lepší spojenec než rádce. Kromě toho, musí to tam konečně dostat na starosti někdo schopný.“
„A u dvora sice potřebuješ také schopné lidi, ale jinak schopné. Jemnější. Svolnější. Ovladatelnější.“
„Anlonna musí být moje, nade vší pochybnost.“
„Já ti ji neberu.“
Briwal se opřel lokty o kolena a chvíli jen pozoroval světlušky nad nedalekým keřem. „Neznáš vlastní sílu, bratránku,“ řekl nakonec. „I kdybys proti mně nikdy otevřeně nevystoupil, nikdy bychom spolu nesouhlasili ve všem. Samozřejmě bys z úcty ke mně mlčel, ale lidé by vycítili nejednotu. A to je něco, co si v tuhle chvíli nemohu dovolit.“
„Takže se mě zbavíš.“
„Takže tě pošlu tam, kde můžeš udělat nejvíc dobra. Slyšel jsi Lycvu. Ai Ciligh potřebují otce a tím se nemůže stát někdo, kdo sedí na kopci tolik mil od jejich stezek. Ale někdo, kdo za ně proléval krev, kdo miluje jednu z nich? Za tři roky mi Ai Ciligh políbí nohy, pokud jim to rozkážeš.“
„Přeceňuješ mě,“ pousmál se Fanred. „Jsem velitel, ale ne vládce.“
„A já jsem intrikán, ale ne dobyvatel,“ pokrčil Briwal rameny. „Tvoje Lycva je léčitelka, ne vyslankyně. Ten, který si říká Laivo, je zabiják, ne nezištný obránce cizích milenek. A podívej se, jak jsme dopadli.“
Fanred se zadíval na svoje dlaně. Od chvíle, kdy opustil Deabart, sledoval změny v lidech kolem sebe. Přijal Mailu vykvetlou do krásy, přijal ozvěny bolesti a smutku, tížící Nevaiina ramena, i všechny tváře, které po cestě nasbíral ten hubený princ s příliš velkým štítem. Byl u toho, když Laivo začal opatrně vykukovat z temnoty, utkané kolem něj krutostí cizí i vlastní. Dokonce mohl kráčet vedle Lycvy, zatímco odkládala svůj strach a váhavost jako nepotřebné oblečení. Při tom všem ale sám sebe považoval za neměnného, dospělého, za někoho, kdo rozumí svojí vlastní duši.
Máš kolem sebe temnotu.
Bylo to jako vidět po dlouhé noci sluneční paprsky.
Nerozuměl vůbec ničemu. Ale v divokých údolích mezi toulavým lidem na něj čekala pravda. Stačilo jen vykročit, s liškou po pravici a jestřábem po levici, a objevit ji.
Pomalu, jako by už zapomněl, jak se to dělá, poprvé od Talzidova obvinění, se usmál. Upřímně, s lehkostí a výrazem člověka, kterého čeká cesta domů.

*

Svítalo a země pod jeho stanem byla červená.
Fanred ale stan opustil už za prvního světla a teď seděl na skále a díval se na divokou krajinu před sebou.
Slienna – jeho osud.
Lycva k němu přišla tiše a zlehka jako liška na lovu, a posadila se vedle něj. Opřela si hlavu o jeho rameno a on si ji jednou rukou přitáhl blíž. Neřekli si ani slovo, jen se dívali, jak na obloze šedivá a tmavomodrá ustupuje růžové a zlaté.
„Na tohle místo by se hodila strážní věž,“ řekl nakonec. „Jen pár mužů, co se budou starat o koně na výměnu, a dají znamení, kdyby se blížilo nebezpečí.“
„Nebezpečí?“ podivila se Lycva. „Od Ollienu?“
„Teď ho nečekám. Ale představuji si takové věže na hranicích celé Slienny,“ naznačil před sebou ve vzduchu kruh. „Pro všechny případy. Hlavní pevnost bude samozřejmě stát přes údolí od Zimoviště. Nemůže být tak krásná a pohodlná jako paláce v Anlonně, ale rád bych tam založil alespoň malou zahradu. Vysadím tam ptačí třešně.“
„A švestky,“ doplnila Lycva. „Nezapomeň na švestky.“
„A švestky,“ souhlasil bez váhání.
„Při stavbě řekni svým lidem, ať nechají na pokoji jasany. To jsou stromy duchů, z nich se bere dřevo jen na poutnické hole, na nic jiného. A nezapomínej, až budeme jednat s mými lidmi, že u nás je nejvýš Pramáti, vždycky musíš oslovit první ji, ať je kolem ní mužů kolik chce. U nás muži nikoho nezajímají.“
Přitiskl rty na její spánek. „Vůbec?“
Otočila hlavu a políbila ho, nejdřív na rty, pak na tvář, pak pod ucho, na krk… „Mají svoje využití,“ zavrněla.
Přerušilo je hlasité bušení meče o štít. Laivo, který si jako obvykle vzal poslední hlídku, se zřejmě rozhodl, že je čas vstávat.
Nikdy vlastně nepadlo rozhodnutí, že Laivo půjde s nimi. Jen od Briwalova rozsudku Lycva zpívala Laivovi stejně intenzivně jako před několika měsíci Fanredovi a Fanred využil každou záminku, aby podržel odjezd. A když nakonec přišel čas opustit Anlonnu, našli Laiva stát u stájí s vakem přes rameno.
Od stanů se ozývaly rozmrzelé protesty vstávajících vojáků. Laivo se jen spokojeně usmíval, a dokonce na Fanreda mrknul. Fanred ho podezíral, že když nemůže lidi zabíjet, tak je alespoň budí.
„Taky bychom měli jít,“ povzdechla si Lycva. „Cesta je ještě dlouhá.“
Fanred na moment opřel své čelo o její, než vstal.
„Máš pravdu, liško. Tak pojď,“ nabídl jí ruku. „Naše nová říše čeká na změny.“
„Tobě nestačil ten poprask v Anlonně?“ nechala se vytáhnout na nohy.
„To byl teprve začátek.“